Největší rizika extrémní zimy. Podchlazení to není

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Naše tělo má řadu reflexů, opatření i záchranných brzd, aby udrželo svou teplotu mezi 36,5 až 37,5 stupně Celsia. Chrání tím své životně důležité orgány.

S ochlazováním začíná tělo spalovat více kalorií, než kolik spalujeme při horku. Čistá denní spotřeba energie se zvýší o 105 až 156 kJ, pokud okolní teplota klesne o jeden stupeň, stojí ve studii o dopadech zimy na lidské tělo z roku 2005.

V okamžiku, kdy zásoby energie nestačí a teplo se nadále uvolňuje, začíná klesat tělesná teplota. Pod 35 stupňů nastává mírné podchlazení. Mezi příznaky může být bolest v končetinách, začíná třes, kterým se tělo snaží prokrvit a tím prohřát svaly. Zrychluje dech a pulz.

„Tělo se snaží snižovat ztráty tepla a jedním z hlavních mechanismů je stažení cév. Když je ta trubka menší, tak se méně krve ochlazuje,“ popisuje prezidentka Společnosti horské medicíny a zástupkyně přednosty pro vědu a výzkum v pražské nemocnici Bulovka Lenka Horáková.

Kromě toho i zavírá cévy v kůži a podkoží, aby teplo neodcházelo. Nastává třes. „Teplo vyrábíme hlavně chemickou cestou, to znamená metabolickými pochody. Ale umíme vyrobit teplo i tělesným obalem, to znamená svaly. A právě svalovým třesem tělo vyrábí teplo, akorát to je velmi energeticky náročné jak na kyslík, tak na glukózu,“ popisuje vedoucí lékařka zdravotnické záchranné služby oblasti Zlín Jana Kubalová, která se tématu hypotermie věnuje.

Tělo se obecně snaží stahovat teplou krev blíže k orgánům a dále od okrajových částí těla. Jak ale doplňuje Jana Kubalová, ne vždy se podchlazení automaticky pojí s omrzlinami. Člověk se navíc může velmi rychle podchladit v teplotách pohybujících se i nad nulou.

Jak ostatně vysvětlují příslušníci horské služby, během velmi nízkých teplot se s podchlazenými lidmi nesetkávají tak často, jako v teplotách kolem 0 stupňů. Zatímco na minus 10 se lidé připraví, vyšší teploty mají tendenci podcenit, popisuje mluvčí horské služby Marek Fryš.

S klesající tělesnou centrální teplotou začíná být člověk apatický a může přestat cítit zimu. Není ale pravdou, že by v tu chvíli cítil horko a strhával ze sebe oblečení. Mýtem je i to, že by blouznil. Spíše je netečný, ospalý, může působit jako opilý.

Pokud se tělesná teplota dostane pod 30 stupňů Celsia, tak může dojít k zástavě oběhu. „U mladých, zdravých, podchlazených je ale typické, že dochází k zástavě až někde kolem 22 až 24 stupňů,“ doplňuje lékařka Kubalová.

V těchto chvílích tak musí záchranáři resuscitovat, na záchranu života ale mají o něco více času. Běžně vydrží tělo bez kyslíku tři až pět minut. Takto podchlazený člověk ale může vydržet až 15 minut.

„Dřív se dělaly i kardiochirurgické operace nikoli na mimotělním oběhu, ale při hypotermii. Pacienta podchladili, došlo k zástavě srdce, pak měli 15 až 20 minut na výkon, poté pacienta začali znovu ohřívat a vrátili zpátky do života. Lidé přežili operaci bez neurologického postižení,“ vysvětluje Kubalová, jak se s chladem pracovalo v medicíně.

Nejnižší zaznamenanou tělesnou teplotou, při které pacient přežil, bylo 13,7 stupně u 29leté ženy a 11,8 stupně u dvouletého chlapce.

Právě malé děti, batolata, jsou na podchlazení velmi náchylné. Ve velmi nízkých teplotách by proto neměla trávit příliš mnoho času. „Když je minus 10, tak vyrazit na tři hodiny na běžky s ročním dítětem ve vozíčku není úplně dobrý nápad. Když, tak na kratší dobu, a je opravdu potřeba děti kontrolovat. Mají velkou plochu, ale malý objem, takže ztráty tepla jsou opravdu velmi rychlé,“ dodává expertka na horskou medicínu Lenka Horáková.

Další rizikovou skupinou - zejména ve městech - jsou lidé bez domova nebo lidé užívající drogy. Ze zkušeností českých záchranářů právě oni nejčastěji umírají na podchlazení.

Oběťmi mrazu ale mohou být i starší lidé. Například ve Skandinávii je to nejrizikovější skupina. „Typickou obětí venkovního podchlazení ve Finsku je osoba v seniorském věku, která během chladného počasí zapomene svou cestu domů,“ píše se ve studii Juhania Hassiho a dalších.

Na horách je pak největší hrozbou rychlá změna počasí. Záchranářka Jana Kubalová popisuje, že k omrzlinám sice jen tak často nedojde. Ani k podchlazení. Zejména pokud člověk sportuje a hýbe se. Zmiňuje však varovný případ ze Švýcarska u hranic s Itálií, kde před rokem zemřelo pět skialpinistů. Vyrazili za dobrého počasí, to se ale rychle zhoršilo. „Zastihne vás špatné počasí, do tepla se jen tak lehce nedostanete a zároveň jste vyčerpaní a tělo nemá energii ani cukr na výrobu tepla,“ varuje Kubalová.

Ve vnímání tepla či zimy nezáleží jen na teplotě samotné, ale i na dalších faktorech počasí. Tělo totiž reaguje na pocitovou teplotu, kterou ovlivňuje třeba i vítr (viz tabulka níže).

Podchlazení, případně s ním spojené komplikace jako je třeba zápal plic, je přímým důsledkem silné zimy. Jenže nízké teploty a střídání extrémů jako jednoho z důsledků klimatické krize mají ještě další, ne tolik viditelné dopady.

Stažené cévy v důsledku chladu se mohou ucpat, popraskat, případně může krystalizovat cholesterol. Přestávají také řádně fungovat koagulační faktory, které přispívají ke srážlivosti krve.

Vše dohromady může vést k vyššímu riziku infarktu či jiných srdečních onemocnění. „Ačkoli si mnoho z nás myslí, že rizika zimy jsou pevně spojená s podchlazením, realitou je, že o mnoho více lidí zemře kvůli problémům se srdcem či plícemi,“ píše Emer O’Connell, zkušený poradce britské vládní agentury Health Security Agency.

Právě kardiaci jsou často zmiňováni jako velmi ohrožená skupina pacientů mrazem.

Obdobná rizika mohou být i u mrtvice, která se celosvětově podílí zhruba na 12 procentech úmrtí a byla druhou nejčastější příčinou smrti. Poslední data ukazují - pro mnohá možná překvapivě - že vyšší riziko může být při chladnějším extrému než při neobvyklém horku.

Zajímavým příspěvkem je nejnovější studie kolektivu autorů, který skrze místní odborníky sesbíral data o teplotách a úmrtích na cévní příhody z 522 měst ve 25 zemích.

Experti porovnávali počet úmrtí v teplotně běžnější dny s těmi, kdy se teploty pohybovaly v naprostém extrému - buď překročily 97,5 percentil, či klesly pod 2,5 percentil. Nejedná se tak o absolutně arktické teploty, ale o extrémní teploty v daném místě.

Z celkového počtu přes šest milionů úmrtí na mrtvici (některá data sahala až do roku 1979) zjistili, že větší pravděpodobnost cévní mozkové příhody přinášejí chladnější dny.

Zatímco na vrub extrémnímu teplu lze přičíst tři úmrtí z 1000, u extrémně chladného počasí se toto číslo zvýšilo na 20. Zároveň odborníci zjistili, že větší vliv má extrémní počasí na tato úmrtí v zemích s nižším hrubým domácím produktem.