Recept pro spokojeného seniora: Zůstat v práci

„Pitváme tvrdá data. Jde nám o to, zjistit, jak lidé vnímají svou situaci na trhu práce. V datech hledáme příběhy, zajímavosti, trendy,“ říká Jakub Malý, ředitel výzkumné agentury IPSOS.

Právě od ní si Seznam Zprávy nechávají dělat průzkumy pro celoroční projekt Jak se žije v Česku. Jako první zjišťovala agentura údaje o zaměstnanosti a pracovních příležitostech.

„Potěšilo mě, že drtivá většina zaměstnaných lidí je v zaměstnání spokojená, a obzvlášť ti nejstarší. Naopak velké rezervy vidím ve flexibilních a částečných úvazcích, těch je zoufale málo,“ shrnuje výsledek výzkumu Jakub Malý.

Hovoříte o „tvrdých datech“ a ta poslední říkají, že nezaměstnanost v Česku je lehce pod čtyřmi procenty. To je jedna z nejnižších v Evropské unii. Můžeme být tedy spokojení?

Můžeme se plácat po zádech, říkat si fajn a nedělat nic. Nebo si přiznáme, že ten ukazatel nám neříká celou realitu, nepopisuje celý příběh. Číslo je relativně nízké i v tom mezinárodním srovnání, ale i tak máme skupiny obyvatel, které jsou nezaměstnaností a jejími dalšími sekundárními vlivy ohroženy. Je třeba se na to dívat diferencovaně, skrze jednotlivé regiony, věk, pohlaví, vzdělanostní skupiny, podle příjmů a tak dále. Zkrátka zkoumat nezaměstnanost ve větším detailu.

Na co se tedy soustředit, kde máme rezervy, co je třeba podchytit?

Musíme se ptát, proč někteří lidé nemají možnost nebo vůli se do pracovního procesu zapojit. Jestli správně pracujeme s lidskou motivací, jestli poskytujeme ty správné stimuly a snažíme se je nějakým způsobem rozhýbat.

„Tvrdá data“ uvádí, že máme velmi podobný počet volných pracovních míst a lidí bez práce, to ale neznamená, že je tam průnik, že by ty kostičky do sebe zapadly. Často lidem chybí dostatečná kvalifikace nebo dostupnost práce. Je třeba si říct, že nejsme zvyklí, oproti některým západním pracovním trhům, se za prací stěhovat. Dojíždění nějakým způsobem existuje, ale je stále na nízké úrovni.

Jsou ještě nějaká další česká specifika pracovního trhu?

Jsme konzervativní v tom, že nebereme zaměstnání jako dlouhodobou rozvojovou aktivitu. Je to hodně podobné, jako když jednorázově dosáhneme formálního vzdělání: třeba maturity a s tou si vystačíme až do důchodu.

Na Západě je to tak, že se zaměstnanci stále zapojují do nějakých kurzů, zkouší hledat, jestli je něco neposune dál, jinam a třeba i k vyššímu výdělku. Dám příklad. U nás ve firmě například nemáme požadavek na vysokou školu, protože pro nás je mnohem důležitější přístup člověka, jestli v sobě má touhu se učit novým věcem a posouvat se dál, než jestli v mládí získal titul.

Společnost IPSOS udělala pro Seznam Zprávy výzkum ohledně zaměstnanosti, jehož se účastnilo 1038 respondentů. Co z něj vyplynulo, co vás překvapilo?

Začnu od toho, co mě překvapilo nejvíce, a to je vysoká spokojenost lidí, kterým je nad 65 let a jsou stále zaměstnáni. To mě potěšilo. Jednak většina výzkumů tuto skupinu obyvatel nezkoumá, tedy je to zajímavé zjištění obecně, a druhak, i když panuje mezi zaměstnanými lidmi poměrně vysoká spokojenost se zaměstnáním (77 %), tak u seniorů to bylo 85 %. Z toho plyne, že pokud člověk aktivně řídí svoje pracovní směřování i ve vyšším věku, je jeho pohled pozitivnější a je spokojenější.

Druhá nejvyšší spokojenost se zaměstnáním je u lidí ve věku mezi 35 a 44 lety, která dosahuje 82 %, což je taky nadprůměrné číslo, tedy další velmi dobrá zpráva.

Co dál vás v průzkumu překvapilo?

Další příjemnou zprávou byla otázka zaměřená na rekvalifikaci. Respondentů jsme se ptali, zdali by chtěli absolvovat rekvalifikační kurz na jiný obor a do jaké míry by byli ochotni se ho účastnit. Polovina respondentů (51 %) odpověděla, že rozhodně nebo spíš ano, a nejvyšší ochota byla u mladších respondentů ve věku mezi 25–34 lety (70 %).

Co se týče regionu, tak nepřekvapivě byl zájem v Praze (60 %) nebo v Libereckém kraji (59 %), ale nejvyšší číslo vyšlo nečekaně v Ústeckém kraji (64 %). Otázkou samozřejmě je, jestli jim státní správa a samospráva dokáže pomoci, aby se ta motivace přetavila v praxi, a o tom už mám docela pochybnosti.

Z výzkumu vidíme, že dlouhodobě je u nízkopříjmových lidí s nižším vzděláním ochota k rekvalifikaci nižší. U respondentů se základním vzděláním nebo vyučením to bylo zhruba 45 % a motivace těch, co mají čistý příjem domácnosti do 25 tisíc korun, byla dokonce pouze 36 %. Zde je třeba se bavit o tom, jestli se k těmto lidem informace o možnostech rekvalifikace vůbec dostane, jestli se vyznají v různých systémech, rozcestnících, které na úřadech existují, aby jednoduše pochopili, jaké mají možnosti a co pro to musí udělat.

Další zkoumanou kategorií jsou částečné, respektive flexibilní úvazky. V průzkumu vyšlo, že je má v zaměstnání pouze sedm procent respondentů. To není mnoho.

My často žijeme v bublině. Když třeba pracujeme v kancelářích, tak kolem sebe vidíme dost lidí, kteří na ten částečný úvazek pracují, ale v celospolečenském měřítku to tak vůbec nefunguje. Oněch sedm procent víceméně odpovídá realitě. V tomto směru je určitě hodně co zlepšovat.

Z průzkumu víme, že zejména u domácností, kde jsou menší děti, je poptávka po zkrácených úvazcích nebo zmiňované rekvalifikaci vyšší. Ve výzkumu nám vyšlo, což nepřekvapí, že flexibilní úvazky mají ponejvíce ženy, nejčastěji ve věku 25-34 let a kupodivu nejvíc v Libereckém kraji.

Na otázku, proč jsou respondenti momentálně nezaměstnaní, jich přes čtyřicet procent (z čehož 68 % bylo mužů) uvedlo důvod: kvůli osobnímu zdravotnímu omezení nebo invaliditě. To zní, jako bychom byli „národ nemocných mužů“.

Tady musíme být opatrní kvůli nízké bázi respondentů, odpovídalo jich pouze 26 (z 1038 respondentů uvedlo 26 lidí, že jsou nezaměstnaní, pozn. red.). Hovoříme spíš o nějakém trendu, který ale lze vyčíst i z jiných průzkumů. Obecně „zdravotní důvody“ používají respondenti jako post racionalizační argument.

Na druhou stranu víme, že je skupina lidí, kteří byť mají něco diagnostikovaného, přesto by si nějaké zaměstnání sehnat mohli. Možná tam ale chybí nějaké stimuly ze strany státu, samosprávy nebo jednotlivých zaměstnavatelů. Nízkopříjmoví „nemocní“ lidé, kteří i kdyby měli možnost práce a vydělali si třeba o deset nebo dvacet procent víc čistého, tak jim to za to nestojí a spokojí se s podporou.

A neplatí to i obecně, že někomu se za minimální mzdu nevyplatí pracovat?

Náš stát je i v mezinárodním kontextu z hlediska získání podpory relativně štědrý, a tudíž motivace u nízkopříjmových lidí se rekvalifikovat nebo naučit něco nového není tak vysoká, protože ti lidé vědí, že získat vyšší příjem znamená tolik kroků a tolik energie, že se jim do toho ani nechce.