Dál už nechoďte, nic horšího než slintavka není. Farmáři uzavírají brány

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Tady stop. Dál už vás nepustím.“ Zastavujeme se před vraty do Farmy Choťovice v okrese Kolín. Chovají tu přes tři sta krav na mléko, dvě stě býků na maso a zhruba tři stovky jalovic a telat. K tomu bezmála osmnáct set prasat. Některá jsou plemenná, většina však jateční. Za plotem se rýsují střechy devíti hal. Z dálky je slyšet chrochtání.

„Panuje tu fakt velká nervozita. Na rovinu, nic horšího než slak si nedovedu představit. To musíte všechno okamžitě vytlouct. Nastoupí veterináři a kompletně vám stádo během pár dnů zlikvidují. Pro mě by to bylo na psychiatra. Zvlášť v mém věku,“ vysvětluje sedmdesátiletý majitel rodinné farmy Karel Horák.

Slak. Slangové označení pro slintavku a kulhavku. Slovo, které mezi chovateli vyvolává hrůzu.

„Věnuji se chovu celý život. Kdybych se na sklonku života dočkal toho, že bych musel všechny zvířata zlikvidovat, to si nedovedu představit. To by byla totální tragédie. Nevím, jestli bychom byli schopni chov obnovit a znovu se do toho pustit,“ krčí rameny majitel rodinného podniku, v němž pracuje jeho žena, jeho dvě děti a jejich partneři.

Pak prstem ukazuje na zem, kde je vysypaná vrstva vápna. Provizorní desinfekce, než se mu podaří koupit desinfekční vanu. To je teď nedostatkové zboží. Zákaz vstupu nepovolaným osobám do celého areálu vyhlásili už před několika týdny, jakmile se dozvěděli o případech nákazy v sousedním Maďarsku a na Slovensku.

Slintavka a kulhavka promění během několika dní zdravé zvíře na zesláblou trosku trpící v bolestech. Největší hrozbou je extrémní nakažlivost a výjimečná odolnost viru, který se může přenášet vzduchem na obrovské vzdálenosti. Virus se vylučuje slinami, močí, trusem a mlékem. U nás byla naposledy zjištěna slintavka a kulhavka v roce 1975. 

V polovině ledna se nemoc objevila v německém Braniborsku, kde uhynuli tři buvolové domácí. Veterináři vybili celý chov a v okolí zřídili tříkilometrovou ochrannou a desetikilometrovou monitorovací zónu. Jinde v Německu od té doby nemoc zatím nepropukla. Zato se objevila v Maďarsku a na Slovensku, kousek od našich hranic.

„Buvol v Německu, to jsme si říkali, že to bude asi nějaký úlet nebo špatné měření. Když se ale objevila nemoc v Maďarsku, pak i na Slovensku, to nás upřímně řečeno vyděsilo. Máme těžké spaní. A ještě horší bylo, když jsme viděli, jak Slováci převážejí nakažená zvířata v otevřených kontejnerech. To se nám ani nechtělo věřit,“ popisuje celoživotní chovatel krav a prasat Karel Horák.

Ihned na farmě spustili preventivní opatření.

„Okamžitě jsme začali zjišťovat, jestli máme vše dobře pojištěné. Pak jsme začali shánět desinfekční vany, ale po těch je teď velká poptávka, takže to zatím řešíme tím vápnem. A to nejdůležitější – pohyb lidí,“ vyjmenovává zemědělec.

Nejrizikovější jsou osoby, které se pohybují mezi různými chovy. Tedy veterinář a hlavně inseminátor, ten je třeba na farmě každý den.

„Inseminátor tu má připravené veškeré naše oblečení. Od holínek, rukavic, kalhot až po plášť. On a veterinář jsou znalí, opatrní, uvědomují si to riziko, takže sami přišli s těmito opatřeními. Velmi důrazně jsme hovořili k zaměstnancům. Kdo vyloženě ke zvířatům nemusí, ten tam nesmí,“ konstatuje Karel Horák. A zmiňuje další riziko, při němž hrozí přenos nákazy. Krmení.

„Nákladní auta, která nám sem vozí krmení, jsou dodavatelem desinfikovaná. Je snaha, aby se v objektu co nejmíň pohybovala. Přijede k zásobníku, vypustí krmení a odjede. Žádný courání,“ shrnuje.

Jistou představu o tom, jakou škodu může nákaza slintavky a kulhavky představovat, Karel Horák má. Od firemní zootechničky Marie Holé. Ta totiž zažila propuknutí další vážné nemoci prasat, Aujeszkyho choroby v roce 1978. Tři tisíce prasat ve vedlejší obci v tehdejším JZD muselo být zabito.

„To bylo něco strašného. Na to nechci vůbec vzpomínat. Nikdy bych si nepřála, aby se to zopakovalo. Jedno auto za druhým jezdilo na jatka. Minimálně dva roky pak trvalo, než se chov obnovil,“ vzpomíná na téměř padesát let starou událost. Z paměti ji prý nikdy nevymaže.

Karel Horák nechce ani domýšlet, co by likvidace celého jeho chovu znamenala.

„Náhradu zvířat zaplatí pojišťovna, ale největší škoda je, že vypadnete z trhu. Mléko se ještě dá přežít, ale vrátit se do trhu s masem je mimořádně těžké. Tam je obrovská konkurence. Naši značku budujeme roky, dosáhli jsme na nějakou úroveň a kdyby to všechno mělo z hodiny na hodinu skončit? Dostat se zpátky by byla cesta na roky,“ míní zemědělec, jehož rodinný podnik Farma Choťovice loni získala ocenění Podnikatel roku v kategorii Udržitelného podnikání.

„Možná, že zatím slyšíme trávu růst, ale riziko tady je. Všichni si to uvědomujeme. A modlíme se, aby se to k nám nedostalo,“ přeje si nejen on.