Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Skoro čtyři roky strávila na ubytovně, předtím s dětmi roky putovala po azylových domech. V současnosti jako takzvaná „peerka“ Martina Loukotová (43) pomáhá lidem, kteří přežívají mimo standardní bydlení.
Sama popisuje, že se z ubytovny dokázala vymanit jen díky štěstí - narazila na sociální pracovnici a pomoc - a následně našla i zabydlovací byt.
I tak trvalo zhruba rok, než se jí podařilo vyřešit nejpalčivější problém - dluhy. Sociální byt využívala tři roky a aktuálně už má standardní nájem.
„Sama vím, jak je to dlouhá cesta. Než si člověk uvědomí, kde dělá chyby,“ popisuje Martina Loukotová v rozhovoru pro Seznam Zprávy, kde zmiňuje i své obavy ohledně plánovaného přiškrcení dávek pro lidi na ubytovnách v rámci boje byznysu s chudobou. Některé nájemné se může na ubytovnách vyšplhat až na 40 tisíc korun.
„Dávky jsou zatím nastavené tak, že zaplatíte nájem a pak strašně skromně vyžijete měsíc. Pokud to sníží, tak… nevím.“
Žena na ubytovně? Musí být tvrdá
Jste v přímém kontaktu s lidmi, kteří žijí na ubytovnách nebo putují po azylových domech, sama jste si jejich situací prošla. Dá se odhadnout, kdo se dokáže z ubytoven vymanit a najít si stálé bydlení?
Nevím, jak to říct… někdy je to o štěstí, někdy o vyřídilce. Proto je důležitá podpora od organizací, které se těmto lidem snaží pomáhat. Navedou je, co by bylo vhodné udělat, spojí s dalšími organizacemi, pomůžou řešit problémy, které mají. Myslím, že hlavní je zdůraznit, že lidi na ubytovnách by potřebovali být více informovaní o tom, kde si mohou říct o pomoc a o podporu.
Cesta není tak jednoduchá, že by si zašli na úřad práce a tam by jim poradili?
Vůbec. Tam vám podají formuláře a řeknou, ať je vyplníte. A ti lidé kolikrát ani nevědí, jak je vyplnit. Úředníci nebývají vždycky ochotní.
A další starosti nebo až pasti: třeba mně se stalo, že jsem dostala za několik měsíců naráz výživné. A tím pádem se mi to projevilo do dávek v hmotné nouzi. Byla jsem naštěstí duchapřítomná a zaplatila z toho hned ubytování. Každý to ale neví, že se příjem projeví v dávkách hmotné nouze a třeba si za ty peníze nakoupí. A neuvědomí si, že pak nebude mít na nájem, protože mu o to strhnou výplatu hmotné nouze.
Lze o lidech z ubytoven říct, že se dostatečně nesnaží řešit svoji situaci, že to prostě vzdali?
Člověk musí mít motivaci a velkou sílu s tím něco udělat. A hrozně důležité je, aby dostal i podporu.
Je pravda, že spousta lidí z ubytoven je na dávkách. Ale málokdo už vidí tu situaci. Například ženy se bojí být na ubytovně samy, nezvládají to. Na ubytovně nejste v bytě, kde byste se zavřeli a měli tam koupelnu, kuchyň a záchod. Ženy jdou například vařit do kuchyně, která je mimo pokoj. Chlapi s nimi proto zůstávají doma. Je pravda, že by mohli jít do práce. Ale chlapi je hlídají.
Na ženy také často vyvíjí správci tlak: zaplaťte dnes, nebo vás vystěhuji. A ženy stojí a nic neříkají, jsou z toho úplně zmrzlé. I tady často zafunguje chlap. Na ně si provozovatelé tolik nedovolí. Samotná ženská na ubytovně musí být hodně tvrdá. Nenechat si vyhrožovat, nenechat si všechno namluvit.
Je to časté, že se lidem na ubytovnách natvrdo řekne, že pokud hned nezaplatí, tak je vystěhují?
Je to hodně časté. A hodně často na to lidé reagují tak, že jen koukají, nezmůžou se na nic. Nemůžou je ze dne na den vyhodit, ale hrozí tím. A tak jsou ubytovaní vystresovaní a žijí v tom koloběhu, že každý měsíc zaplatí, aby přežili další měsíc. Když na ně někdo takhle naběhne, tak je to hrozně těžké zůstat duchapřítomný.
Už jste takovou situaci zažila se svými klienty?
V takové situaci přichází na řadu sociální pracovník, který se snaží pomoct a vymyslet, co rychle udělat. Jestli jít do jiné ubytovny nebo azylového domu a někdy prostě není nikde místo, a to je pak šílená situace. Existují ještě noclehárny, ale to si lidé kolikrát neumí ani představit.
V čem je to horší?
Přijdete na noc, přespíte a ráno musíte noclehárnu opustit. Celý den někde chodíte a večer se zase na noclehárnu vrátíte. Je fajn, že máte kde strávit noc, ale ten den je hrozně dlouhý.
Cesta ven? Obrovské štěstí
Jak jste se vlastně z ubytoven dostala vy sama?
Měla jsem štěstí. Dostala jsem se na ubytovnu, kam chodila sociální pracovnice a ta mě navedla na další pomáhající organizace. Zjistila jsem, že můžu chodit do potravinové banky, že si můžu řešit své další problémy, zapsala mě do projektu a po nějaké době jsem se tak dostala k bytu. Je to super, protože nemusíte platit kauce a provize.
Takže jste se dostala k takzvanému zabydlovacímu bytu?
Bylo to obrovské štěstí. Vypadla jedna paní a já šla jako náhradnice.
A podle čeho si vybrali právě vás? Předpokládám, že nestačil jen fakt, že máte děti a žijete na ubytovně?
Platila jsem pravidelně nájem. Ale obecně tam nejsou podmínky takto nastavené. Nastěhujete se a pak se začínají řešit vaše problémy.
Byt jako výtah z problémů
Martina Loukotová dostala šanci skrze projekt Housing First. Konkrétně ve městě, kde působí, se podařilo skrze 42 pronajímaných bytů podpořit 145 klientů.
Program Housing First si klade za cíl spojit šanci na stabilní bydlení s doprovázející terénní službou.
„Za poslední čtyři roky se toho stalo strašně moc. Mám splacené dluhy, mám podporu od lidí kolem sebe, seznamuji se díky práci se spoustou nových lidí,“ popisuje Martina Loukotová s tím, že se aktuálně sama školí na kouče a bude pomáhat provázet lidi procesem zotavení poté, co nastoupí do bytu.
Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) současně se zpřísněním dávek zdůrazňuje, že svoji roli musí sehrát i zákon o podpoře v bydlení, který má zabydlovací programy více rozhýbat. Zákonodárci si od něj slibují vytvoření větší nabídky nájemních bytů a menší obavy vlastníků.
Jak dlouho trvá, než si uspořádáte život od chvíle, kdy se dostanete do bytu?
To záleží na člověku. Mně to trvalo docela dlouho. Měla jsem pocit, že na mně každý všechno vidí.
Co si představit pod „dlouho“?
Tak rok. Je to ale i o podpoře a o lidech, kteří za mnou docházeli. Než jsem se rozkývala řešit některé věci, tak to mi opravdu trvalo rok.
A nějaké věci… to jsou dluhy?
Ano, mimo jiné i dluhy, u kterých si člověk říká, že když je nevidí, tak nejsou. Ale ony jsou. Nevěděla jsem, kam jít a jak to řešit. Že jsou organizace jako THEiA nebo Člověk v tísni, které pomáhají. Měla jsem velké štěstí, že mi pomohli. Splatila jsem dluhy celkem rychle.
U mě třeba ještě před dluhy bylo nutné řešit moji nejmenší dceru, která má epilepsii a i mentální retardaci. Zařídili mi odlehčovací službu pro děti. Párkrát tam byla, protože se svým postižením má problémy s navazováním kontaktů a bojí se lidí. Díky službě Stella se přestala bát a už jí to jde i ve škole.
Chápu z toho ale, že je to balík problémů, který člověk sám prostě nezvládne?
Ano. Potřebuje strašně velké přijetí a pochopení, že se dostal do takové situace a je přijatý i se svými problémy. To je hodně vzácné.
Utažení dávek na ubytovnách? Doplatí na to nájemníci
A co je hlavní bariéra pro lidi na ubytovnách kromě toho chumlu problémů?
Kauce a provize za byt. A pak i to, že vás odmítají v bytech. I já jsem měla třeba našetřené peníze na kauci. Přišla jsem na prohlídku bytu a tam se mě ptali, jak to budu platit. Pravdivě jsem jim řekla, že práci nemám, ale mám vyřízené dávky a mám peníze na kauci. Reagovali, že peníze od úřadů nejsou příjem. Nebo jsem narazila na člověka, který mi řekl, ať si nejdřív najdu chlapa a pak ať hledám pronájem. Představte si tu situaci: utíkáte právě od traumat, která máte s chlapy a někdo vám řekne, že byt vám pronajmou jenom, když budete s chlapem. Proč si pronajímatelé myslí, že úplná rodina zaplatí nájem?
To je časté? Nedůvěra v samoživitele?
Stává se to docela často. Stejně tak když nevíte, kde budete bydlet, tak si nehledáte práci s tím, že si ji seženete, až budete vědět, kde se ubytujete. Nechcete mít práci daleko od domova, protože máte děti.
Připravuje se revize dávek a v ní je i zapracovaný mechanismus, který má omezit čerpání peněz od státu na ubytovnách. Bude to motivovat lidi z ubytoven, aby si hledali práci a stálé bydlení?
Teoreticky by to lidi mohlo motivovat hledat práci… Jenomže když mají lidé dluhy, tak nastoupí do práce, dostanou exekuční srážky a jsou na stejných penězích jako v současnosti na hmotné nouzi. V ten okamžik jim budou chybět peníze, protože potřebují zaplatit nájem na ubytovně, který je vysoký.
A bude je to motivovat hledat si stálejší bydlení, než jsou ubytovny?
Spíš je to pošle do ještě větších problémů. Na ubytovně bydlí, protože nemají, kde jinde bydlet. Takoví lidé se nejspíš dostanou do dluhové pasti. Na ubytovně po nich budou chtít, aby zaplatili a bude jim jedno, že na to nemají. Platí pravidlo: bydlíte, tak plaťte. Nejspíš už jim nezbydou peníze na jídlo. Dávky jsou zatím nastavené tak, že zaplatíte nájem a pak strašně skromně vyžijete měsíc. Pokud to sníží, tak… nevím.
Řeší revizi dávek lidé na ubytovnách?
Myslím, že mají tolik svých starostí, že to ani nevnímají. Určitě jim to řekli na úřadech, ale oni si to neumí představit. Až se to stane, tak začnou řešit, co budou dělat, zaplatí nájem a nebudou mít na jídlo.
