Nejdřív bezpečí, pak vzdělání. Ukrajinské děti dorazily do českých škol

Několik páťáků vybíhá ze třídy a zase přibíhá zpátky. Rychle se skloní ke spolužákům a opět zmizí na chodbě. Na zdi tam totiž visí čísla, která musí nadiktovat parťákovi. Spolu se pak snaží příklad co nejrychleji spočítat.

Takhle začíná hodina matematiky na pražské Základní škole Eden. Je vidět, že děti aktivita baví a každý se snaží zapojit. Dnes jsem tady ale proto, abych se podíval, jak se první děti ukrajinských válečných uprchlíků zařazují do kolektivu běžné české třídy. A kdo by to byl řekl, že jedním z nich je kmitající blonďák Denis.

„Devět, pjať, nula,“ zadrmolí pár čísel spolužákovi. I přes ukrajinskou výslovnost Matěj pochopí a přepisuje správně čísla. Nezdá se, že by tady Denis byl sotva pár dní. Pracuje jako kterýkoliv jiný žák ve třídě.

V matematice je to samozřejmě jednodušší, protože jde zkrátka o mezinárodní jazyk. A nehraje tolik roli jazyková bariéra. Na to spoléhá i učitelka Martina.

„Nejdřív jsme si museli trochu vyjasnit způsob komunikace. A také to, co vlastně děti zvládají,“ vysvětluje. Na začátku hodiny tak probíhala diskuze nad jednotlivými číslovkami. Menší zádrhel se ukázal být u osmičky. Martině ale stačilo načrtnout ve vzduchu dvojitou vlnovku a Denis souhlasně přikývl. Osm, jasně.

Děti uprchlíků z Ukrajiny jsou rozdělené napříč všemi třídami. Od první až do deváté. Celkem jich už na začátku týdne do ZŠ Eden chodilo 22, další se ale hlásí.

„Rozdělovala jsem je podle věku do tříd, kde je trochu víc místa. A zároveň jsem se snažila, aby mezi dětmi byl někdo s vazbou na Ukrajinu. Ale pochopitelně čím více dětí přichází, tím méně to jde,“ vysvětluje ředitelka školy Jana Churáčková. V Praze 10 je poměrně silná ukrajinská komunita, tamní základní školy už před ruskou agresí na Ukrajině navštěvovaly tři stovky dětí.

V páté třídě, kam chodí i Denis, je takovou malou koordinátorkou Vanessa, protože ovládá mimo češtiny právě i ukrajinštinu. Na starosti tak má také druhou novou spolužačku Darynu. Ta je o něco nesmělejší než „sprinter“ Denis. Jeho sebejistotu v pohybu po třídě i na chodbě ale zase vynahrazuje svou svižností výpočtů. Matematické úlohy řeší sama, tiše a bleskurychle.

„Každé dítě bude potřebovat trošku jiný přístup, ale to budeme zjišťovat časem,“ ví dobře ředitelka.

V ZŠ Eden se ale snaží děti prostě co nejrychleji zařadit do běžného třídního provozu. Ředitelka mi to chce demonstrovat na druhém ročníku. Což se povede, i když trochu jinak, než jsme si mysleli.

Třída se ještě nevrátila z bruslení. Pryč jsou tedy i ukrajinské děti, které se samozřejmostí vzaly děti mezi sebe. A to včetně takové nezbytnosti, jako jsou brusle, které zařídili pro nové žáky čeští rodiče. Stejně tak funguje vzájemná solidarita ve škole i ohledně dalšího běžného vybavení, jako jsou třeba bačkory nebo psací pomůcky. ZŠ Eden má i svůj nadační fond, ze kterého se doposud hradily třeba výlety nebo školy v přírodě pro děti, jejichž rodiče si takový výdaj nemohou dovolit. Nyní se tak akorát rozšíří počet příjemců i na skupinu nových spolužáků z Ukrajiny.

To jsou ale stále ty jednodušší záležitosti. Základem integrace je samozřejmě čeština. Budou se hodit i peníze z Národního plánu doučování. Ten sice původně myslel na dohánění látky po covidu, velké části škol ale peníze zbyly už na podzim, a tak se přebytky v letošním druhém pololetí budou velmi dobře hodit právě na výuku češtiny pro cizince.

I nějaké problémy se ale samozřejmě očekávají. Ředitele a učitele už však zvlášť po covidu nová výzva úplně nezaskočí. I když sil není zrovna nazbyt. Není to tak dávno, kdy se chaoticky střídala prezenční, distanční a hybridní výuka. V ZŠ Eden tak ohledně ukrajinských dětí řeší zásadní otázku, se kterou se potýkají i všechny ostatní školy – jak dlouho zde nově přicházející ukrajinské děti zůstanou a jak ochotné budou se naplno začlenit do kolektivu?

„Prvním úkolem pro nás teď je, aby se ukrajinské děti ve třídách uklidnily, navázaly nějaké vztahy, zkrátka měly pocit, že jsou v bezpečí. Až se začnou rozkoukávat, můžeme si začít klást nějaké vzdělávací cíle. Některé maminky mi ale samozřejmě nedokázaly odpovědět, jestli jsme pro ně cílovou stanicí,“ předestírá postupné kroky ředitelka Churáčková.

V prvních dnech integrace se ale řeší hlavně základní rozdíly mezi ukrajinským a českým školstvím. Některé mají přes všechnu válečnou hrůzu a potíže uprchlíků vlastně docela vtipné rozuzlení.

„Jedné mamince se třeba nelíbilo, že jsme její dceru zařadili do deváté třídy, přitom by měla chodit do desáté. Museli jsme jí tak vysvětlit, že máme nejvýše devátý ročník,“ pousměje se učitelka angličtiny a zeměpisu Julie Drahorádová. Na Ukrajině totiž trvá povinná školní docházka jedenáct let.

Zatím se školy mohou v základních věcech spolehnout na metodické pokyny od Ministerstva školství, které úřad připravil ještě na konci minulého týdne. V základní škole Eden už ale během pár dní přišli na to, že budou muset vyřešit spoustu zádrhelů. Některé děti totiž mohou mít speciální vzdělávací potřeby, prvňáčci by zase potřebovali spíš navštěvovat přípravnou třídu, jejíž kapacity ale nebudou stačit. K tomu se po jarních prázdninách musí už opravdu naplno rozjet výuka češtiny.

V Praze 10 bylo přihlášených k pobytu k 11. březnu celkem 283 dětí od 6 do 15 let. Víc se jich zaregistrovalo ze všech českých obcí a městských částí jen v Praze 4 a 5. Vychází to z dat Ministerstva vnitra. Z tohoto počtu se do čtvrtka už zaregistrovalo do škol na Praze 10 jako například v ZŠ Eden 86 žáků.

„Místa nabízíme podle aktuálního místa pobytu, aby to rodiče a děti měli co nejblíž. Žádosti nám chodí každý den, momentálně jich vyřizujeme asi dvacet,“ říká místostarosta David Kašpar (VLASTA/STAN), který má na vršovické radnici na starost oblast školství. Městská část hradí dětem také stravování.

Čtvrtina žáků tedy připadá jen na ZŠ Eden. Jak se sem dostali, když na většině pražských škol vítají teprve první ukrajinské děti? Odpověď se skrývá za rohem pražské školy. V Hotelu Slavia našla ubytování hned stovka ukrajinských uprchlíků, jde hlavně o ženy a děti. Ať už školou povinné, nebo teprve předškolní. Stará se o ně místní klub Slavia ve spolupráci s Pražskou plynárenskou.

„Hned druhý den po vypuknutí války mi psal ředitel Pražské plynárenské Martin Pacovský, jestli bychom se nepustili do společného projektu a nevyužili volnou kapacitu hotelu. Samozřejmě jsme do toho šli, protože je pro nás zcela přirozené pomáhat potřebným,“ říká předseda představenstva sportovního spolku Slavia Jiří Vrba.

V pátek 25. února začali tedy zařizovat prostory pro přicházející uprchlíky, v neděli byla polovina míst hotelu obsazená, v pondělí se zaplnil zbytek. Ve spolupráci s policií a městskou částí si mohli všichni ubytovaní vyřídit víza, postarali se o ně praktičtí lékaři, kteří si je zároveň rovnou rozdělili mezi své ordinace, o děti se postaraly školy, Slavia nabídla volnočasové aktivity. O celé místní osazenstvo se pak stará Zuzana Vránová ze Sousedského klubu a Adéla Žůrková, pracovnice Pražské plynárenské, dnes ale na plný úvazek koordinátorka ukrajinských uprchlíků.

„Naším cílem je, aby se co nejrychleji postavili na vlastní nohy. Nejprve jsme zajistili základní potřeby, aby mohli být v klidu. Postupně jim chceme pomoct při hledání práce a nakonec i vlastního bydlení,“ načrtává výhled do příštích týdnů a měsíců Žůrková.

V hotelu Slavia se ale zároveň přímo proplétají těžkosti přicházejících válečných uprchlíků s náročnou ekonomickou situací, do které se Česko dostává. Pro slávisty je automatické, že se vrhli do pomoci lidem bez střechy nad hlavou, zároveň ale už od podzimu řeší rostoucí náklady na energie, které prodražují provoz sportovišť za limit, který je klub dlouhodobě schopen zvládat.

„Poslední měsíce křičíme na všechny strany, že takovým způsobem nelze sportovní klub provozovat. Stát slíbil, že se k tomu v průběhu roku nějak postaví. Realita je ale taková, že my jsme teď na zavření,“ dodává Vrba.

Reálně tak hrozí, že řada provozovatelů sportovišť zvyšující se výdaje neutáhne a bude muset zavřít. Podle České unie sportu chyběly už loni téměř třetině klubů a tělovýchovných jednot prostředky na základní činnost. Na příkladu Slavie se ale jen ukazuje, že mezi pomocí uprchlíkům a řešením ekonomických potíží není rozpor. Jde o propojenou výzvu, se kterou si musí český stát poradit.