Článek
Případ mladé dívky, která byla více než dva roky znásilňována nevlastním otcem, rozpoutal veřejnou diskuzi nejen o nastavení soudního systému, ale také o výši trestů, s jakými pachatelé odcházejí od soudů.
Z dat aplikace Jaktrestame.cz, která výzkumníkům poskytuje přímo Ministerstvo spravedlnosti, vyplývá, že necelá polovina případů skončí podmínkou.
Konkrétně bylo mezi lety 2020 a 2022 za znásilnění odsouzeno 591 pachatelů. Z toho 54 % pachatelů odešlo od soudu s nepodmíněným trestem odnětí svobody. 32 % pachatelů byl udělen podmíněný trest, dalším 12 % podmíněný trest s dohledem.
Jeden z tvůrců aplikace, výzkumník Jakub Drápal z Právnické fakulty Univerzity Karlovy, nicméně upozorňuje na to, že jen na základě čísel by se veřejnost neměla uchylovat k hodnocení toho, zdali jsou tresty přiměřeně přísné. Podle odborníka je nutné přihlížet i ke skutkovým okolnostem případů.
„Říci, co je přiměřené, je strašně těžká otázka. Jedna z možností je, že porovnáváme tresty uložené za určitá jednání s tresty uloženými za jiné jednání. Takže často se to objevuje v tom, že se třeba říká: znásilnění je trestáno mírněji než hospodářská trestná činnost,“ říká Drápal, který se jako kriminolog tématem trestů udílených za znásilnění zabýval i v samostatné studii.
Ta ukázala, že znásilnění je v Česku druhým nejpřísněji trestaným činem, přičemž před ním už je pouze vražda. Výzkum analyzoval 400 tisíc trestů, které soudy v Česku vynesly v rozmezí let 2015 až 2022.
„To ale neznamená, že je to trestáno správně. Jeden z těch aspektů je nejspíš správný – že je to trestáno nejpřísněji po vraždě. Samo o sobě to ale neznamená, že i uložené tresty jsou nutně správné,“ interpretuje výsledky odborník.
Srovnání uložených nepodmíněných trestů.
Pokud se tresty za znásilnění srovnají s jinými trestnými činy s podobnými sazbami, ukazuje se, že podmínky jsou u nich ukládány srovnatelně často.
Ukládání podmínek v případech znásilnění může podle Drápala souviset s tím, že soudy příliš přihlížejí k trestní minulosti – dosavadní bezúhonnosti – pachatelů spíše než k samotné závažnosti činu.
„Když jsme nespokojeni s různými rozsudky, tak ten důvod nemusí být v tom, že nahlížíme na závažnost znásilnění, že ho znevažujeme, ale třeba v tom, že na trestní minulost klademe příliš velký důraz,“ vysvětluje kriminolog.
Znásilnění v trestním zákoníku (§ 185)
(1) Kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
(2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, na dítěti, nebo se zbraní.
(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let, na osobě ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranného léčení, zabezpečovací detence, ochranné nebo ústavní výchovy anebo v jiném místě, kde je omezována osobní svoboda, nebo způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.
Spodní hranice a žádné odškodnění
Podle studie organizace proFem, v rámci níž socioložky Petra Havlíková a Iva Šmídová analyzovaly 556 soudních rozhodnutí z let 2019 a 2020, se většina trestů za znásilnění pohybuje na spodní hranici trestní sazby.
Z výzkumu současně vyplývá i to, že čtyři z pěti poškozených se nedočkají žádného odškodnění. Často se přitom jedná o ty nejvíce zranitelné oběti, jako jsou děti nebo lidé s handicapem.
„Podle soudů často není možné určit, jakou újmu či psychické následky obětem pachatel způsobil. Toto pak má vliv i na tresty. Můžou být paradoxně nižší než v případech, kde oběť takto zranitelná není. Jde to proti lidské logice,“ komentovala zjištění spoluautorka studie Petra Havlíková v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Podle Johanny Nejedlové z organizace Konsent by nicméně případ znásilňované dívky mohl být podnětem pro změny. Mohlo by jít například o systematičtější vzdělávání soudců v dané problematice.
„Soudci často tvrdí, že nemají jinou možnost než udělit ten podmínečný trest, ale podle analýz našich právniček to není pravda. Já jsem přesvědčená, že základem je vzdělávání, aby tomu soudci rozuměli a věděli, že ten čin je dostatečně závažný na to, aby si pachatelé zasloužili pořádný trest, obzvlášť v podobných případech,“ říká pro Seznam Zprávy Nejedlová.
„Stále nerozumím tomu, jak se můžou takové rozsudky dít. Nás nejvíc znepokojuje, že nejde o výjimečné excesy, o kterých bychom se dozvídali jednou za osm let, slyšíme to vícekrát do roka. O podobných případech víme, že oběti odrazují od toho, aby šly něco ohlásit na policii a hledaly spravedlnost,“ dodává.
Nahlašování sexuálního násilí v Česku
Znásilnění patří mezi trestné činy s tzv. nejvyšší latencí. Znamená to, že ačkoliv k nim dochází, policie se o nich v drtivé většině případů nedozví.
Organizace proFem předloni zveřejnila výzkum, ve kterém uvádí, že k ohlášení sexuálního násilí na policii se rozhodne jen přes 6 % žen a 8 % mužů. Podle webu Bez trestu se tak v Česku odehraje až 12 tisíc znásilnění ročně.
Změna systému ukládání trestů by nicméně byla podle kriminologa Drápala během na dlouhou trať, byť se i on sám domnívá, že aktuálně není nastaven „úplně dobře“.
„Když se podíváme do zemí, kde přistoupili k větší reformě – třeba ve Švédsku v 80. letech –, tak ustanovovali speciální komisi, která šest let pracovala na reformě systému ukládání trestu. To jen naznačuje, jak komplexní ta problematika je, že to nejde udělat rychle a jednoduše,“ ilustruje na příkladu.
Podle kriminologa navíc v Česku chybí i dostatek odborných podkladů, na nichž by následně mohla být postavena debata o potřebných změnách.
Kauza „Podmínka za znásilňování“
Seznam Zprávy otevřely kauzu, která otřásla nejen justičními kruhy, ale i laickou veřejností. Dívku z Vyškovska léta znásilňoval nevlastní otec, od Krajského soudu v Brně ale odešel jen s podmínkou. Pár dní po verdiktu se dívka pokusila o sebevraždu.
