Nefunkční zvonek ani spánek neomlouvají. S detektivem na kontrole marodů

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jinak všední zazvonění na domovní zvonky se protentokrát změnilo v takticky promyšlenou a precizně provedenou detektivní akci.

„Jméno pána vidím na zvonku. Začínám se záznamem,“ hlásí systematicky Martin Hladík, který pracuje jako detektiv. Soustředí se na kontrolu nemocných, zda jsou skutečně doma, jak mají být, a to pod hlavičkou agentury Markon.

Jako důkaz si zaznamenává číslo popisné, vchodové dveře i jednotlivé zvonky se jmény.

Vysvětluje, že si zároveň automaticky dělá i digitální stopu o čase, datu a poloze. Záznam si pečlivě archivuje, jako důkaz i pro svoji ochranu.

Je čtvrtek, přesně 14:40. Stojíme před činžákem v Lounech, kde začínáme s nasmlouvanou kontrolou nemocných.

Detektiv zvoní, v prvních chvílích nikdo nereaguje. Skoro to vypadá, že hned na první kontrole narazíme na člověka, který doma nemarodí, jak by podle předpisů měl. V tom se ale rozletí vchodové dveře a v nich stojí trochu rozčarovaný muž ve středních letech. Rychle zjišťuje, oč jde.

„Budu potřebovat nějaký doklad totožnosti,“ říká mu Martin Hladík.

„Víte, že na to nemáte právo?“ kontruje muž. Detektiv mu vysvětluje, že potřebuje ověřit, že jde skutečně o něj. „Dám vám řidičák, ale občanku fakt ne,“ říká nemocný. „Tu jsem po vás ani nechtěl,“ zmíní Hladík. Pokud člověk odmítá předložit doklad totožnosti, může se ještě nechat vyfotit a zaměstnavatel následně sám posoudí, jestli jde o jeho zaměstnance.

Kontrolovaného ještě detektiv prosí o podpis potvrzující, že ho zastihl, a za pár vteřin už sedíme v autě a vyjíždíme na další hlášené adresy.

Vysvětluje mi, že za lijáků a dopoledne nemá prakticky smysl na kontroly vyrážet. Dopoledne jsou lidé často u doktorů. Za deště to zase lidi netáhne vyrazit mimo domov.

Ve čtvrtek odpoledne je ale venku příjemných 18 stupňů a slunečno. „Jak se udělá pěkně, tak to lidi táhne ven. Zvlášť po zimě,“ říká už v autě Martin Hladík. Příhodná chvíle na kontrolu je vedle počasí i kvůli tomu, že ve středu byl státní svátek a lidé si mohou chtít prodloužit volno za pomoci dočasné pracovní neschopnosti.

Během čtvrteční několikahodinové jízdy květnově zelenou krajinou kolem Žatecka detektiv nemocných popisuje zásady, které si za dlouhé roky stanovil.

V branži je od roku 2008 a tvrdí, že se jako jeden z prvních na kontroly nemocných připravoval už od roku 2005. Tehdy podle něj začalo být jasné, že tehdy připravovaná novela zákoníku práce podobné možnosti, tedy externí kontrolu dodržování nemocenské, zavede.

„Když jsem přišel na živnostenský úřad, že bych chtěl kontrolovat nemocné, tak na mě koukali jako na blázna. Byl jsem první, kdo o to žádal. Museli si to ověřit. A nakonec jsme se shodli, že je to svým způsobem detektivní práce. Tak mám živnost jako soukromý detektiv,“ vzpomíná s rukama na volantu.

Přestože zákoník práce výslovně neuvádí, kdy může zaměstnavatel chodit na kontrolu, detektiv nevyráží za lidmi po osmé hodině večerní. „Držím se lidštějších kontrol. Určitě nikdy jsem nekontroloval v dobách nočního klidu,“ říká. Dle jeho zkušeností neexistuje soudní verdikt, který by vyložil, jestli se na kontroly smí nebo nesmí chodit v době nočního klidu. Naopak rád vyráží v pátek odpoledne.

Stejně tak Hladík nijak neřeší faktický zdravotní stav člověka s dočasnou pracovní neschopností. V praxi se to ukázalo při kontrole v 16:15 v jedné z vesnic.

Nemocný měl nahlášenou adresu pobytu v domě se zahradou. Kontrola proběhla, muž byl v místě bydliště. Vše v pořádku. Fakt, že přišel ze stodoly, odkud se ozýval zvuk přehazování lopatou a před podpisem dokumentu si musel sundat pracovní rukavice, je pro detektiva irelevantní.

„Nepřísluší mi to řešit. Nemám zákon, o který bych se mohl opírat. Sociálka má větší pravomoci. Ti by se ptali, co to dělal, zaměstnavatel takové pravomoci nemá,“ říká Hladík. Vysvětluje, že současně ani neví, z jakého důvodu jsou lidé v pracovní neschopnosti. Věcně proto kontroluje jenom to, zda se nachází na nahlášené adrese.

I to má své paradoxy. Například v domě se zahradou mohou být marodi klidně venku na lehátku a slunit se. Pokud ale v bytovém domě bude pracovník na neschopence sedět na lavičce před vchodem, už oficiálně není na uvedené adrese a porušil svoji povinnost.

V 15:50 v Žatci během čtvrteční objížďky narážíme na prvního kontrolovaného, který se nejspíš nenachází doma. Detektiv se zkouší dozvonit na nemocnou ženu. Ta ani napotřetí nereaguje.

„Z okna nikdo nekouká, z balkonu taky ne,“ konstatuje Hladík. Po pěti minutách zkouší opět zvonit.

„Paní bude nezastižená,“ říká a jde vypisovat dokument. Vysvětluje, že po příjezdu domů nahraje informace do systému, dozví se to tak i její zaměstnavatel. Ten pak pracovnici kontaktuje.

„To už si dělá každý klient sám. Kontrolovaný musí vysvětlit, proč nebyl doma. To už jde mimo mě,“ zmiňuje. Říká, že vlastně neřeší, jakým způsobem v této situaci může marod dokázat, že byl doma.

Nejčastější zádrhele, které každého napadnou, z pohledu kontroly neuspějí. Tedy ani tvrzení, že nefungoval zvonek nebo že člověk v době kontroly zrovna spal a neslyšel, že na něj kdosi zvoní.

Nefunkční zvonek je problém na straně nemocného. „Musí ze zákona kontrolu umožnit. Stává se to docela často. Není problém, aby napsal na zvonek, že nefunguje. A dal na něj například telefonní číslo. Nebo to nahlásil v práci,“ říká nekompromisně Martin Hladík.

Stejně tak spánek. „Taky mám rád spánek. Ale když někdo ťuká nebo zvoní, tak to normálního člověka vzbudí. Ale záleží samozřejmě, s čím marodíte,“ líčí detektiv. U spánku může člověk v pracovní neschopnosti zpětně doložit potvrzení od lékaře, že například bere léky, po kterých tvrdě spí.

Během čtvrtečních kontrol vypisoval detektiv ještě u dalších dvou lidí formulář, že je nezastihl. V obou případech na nahlášené adrese, kde měli stonat, na zvoncích nenašel jejich jméno.

„Za mě neoznačený zvonek. Prostě nezastižený,“ hodnotí situaci. Popisuje, že lidé mají povinnost mít na zvoncích své jméno. Nemají-li , bere se to v praxi tak, že neumožnili provést kontrolu. Vysvětluje, že dříve se pátralo více a například se detektivové doptávali sousedů, jenomže ty to často obtěžovalo, a tak se to ukázalo jako špatný krok.

Už i za neoznačený zvonek může zaměstnavatel krátit proplácené finance za dobu nemoci. Podle detektiva mají zaměstnavatelé možnost zvolit míru trestu v případě, že pracovník nebyl zastižen na adrese, kterou uvedl.

„Někteří mí klienti berou deset procent, někteří půlku, někteří třeba napoprvé vůbec nic a někteří celou částku, a to i zpětně,“ říká.

Samotný Hladík je logicky hodnocený za provedení kontroly. Vysvětluje, že nemá bonusy za to, že by lidé nezastihl. Jeho sazba se pohybuje od 290 korun a liší se podle dojezdové vzdálenosti, rychlosti, s jakou má na kontrolu vyrazit, ale třeba i toho, jestli jde o stálého klienta nebo nárazovou akci.

„Drtivá většina kontrol je spíše z taktických důvodů. Na prvním místě je morálka,“ říká. Skutečným smyslem podle něj není nachytat lidi, kteří se „házejí marod“, ale prevence.

Podle detektiva se sníží nemocnost už ve chvíli, kdy se rozkřikne, že s ním má společnost podepsanou smlouvu. Když pak provede kontroly, lidé si to mezi sebou řeknou a opět se sníží počet neschopenek.

Hladík se také netají tím, že práci považuje za rizikovou. Několikrát za svojí praxi zažil, že byl napaden. Vypráví, že čelil i policejnímu vyšetřování kvůli údajnému násilnému vniknutí do bytu. A i v takovém případě se hodí pořízený záznam z kontroly.

„Sama policie mě upozornila, že bez pořízeného záznamu bych to měl hodně těžké, shodně proti mně svědčilo několik svědků,“ popsal detektiv, proč si vše pedantsky zaznamenává.