„Muslimy dáváme dohromady.“ Jak se v Česku řeší nelegální migrace

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

Široko daleko nic. Ani signál. Jen lesy, louky, pastviny. Do nejbližší vesnice je to zhruba hodinu pěšky. Na pomezí Plzeňského, Karlovarského a Ústeckého kraje postavili komunisté koncem 80. let několik paneláků, kde se měly uprostřed přírody rekreovat děti z Mostecka. Projekt se ale nerealizoval a prostor využívá Správa uprchlických zařízení (SUZ) Ministerstva vnitra.

Sem se vozí cizinci –⁠⁠ muži starší osmnácti let, kteří u nás nemají povolený pobyt tedy ti takzvaní nelegální migranti. A čekají zde na vyhoštění.

„Tomu říkáme přijímací koš,“ ukazuje Renata Javůrková, vedoucí zdejšího Zařízení pro zajištění cizinců Balková, na vysoký drátěný tunel obalený ostnatým a žiletkovým drátem.

„Sem zadrženého cizince přivezou, cizina (cizinecká policie) si ho prověří, pak jde na zdravotní odbor, a pak do předubytovacího prostoru. Tam bývá zhruba pět dní, než přijdou všechny výsledky, a až pak je přestěhovaný do našeho zařízení, “ vysvětluje zdejší přijímací proceduru.

A zve na exkurzi po zařízení pro zajištění cizinců, jednoho ze tří v České republice. Další dvě se nacházejí v Bělé-Jezové a ve Vyšních Lhotách.

Obcházíme dva paneláky sloužící jako ubytovna pro policisty a výcvikové centrum zaměstnanců SUZ. Okna dalších dvou paneláků jsou zamřížovaná a protkaná žiletkovým a ostnatým drátem. Na rohu budka, v níž hlídkuje policista. Prostranství před budovou odděluje několikametrový plot.

„To je vycházkový prostor pro klienty mírného režimu. Tady se mohou procházet, sportovat, relaxovat. Mimo areál nemohou. Vnější prostor stráží policie,“ vysvětluje Renata Javůrková.

Pár mužů hraje na zahradě ping-pong, další dělá na hrazdě shyby, jiný jen postává a pokuřuje. Na betonovém plácku mohou hrát fotbal, zaházet si na koš nebo posilovat. Mezi nimi se pohybuje ochranka z bezpečnostní agentury. Přes plot oslovím kouřícího muže. Říká, že do zařízení ho přivezli před pěti dny.

„Nechci se vrátit do Nigérie, takže jsem požádal o azyl a čekám na vyřízení,“ krčí rameny. Víc se bavit nechce.

Vstupujeme dovnitř čtyřpatrového paneláku. Rovnou do jídelny. Je čistá, jednoduchá, sterilní. Jako ve škole. Jen kuchařky jsou odděleny mřížemi.

„Vzhledem k národnostní pestrosti si klienti mohou vybrat ze tří druhů stravy. Běžné jídlo, jídlo bez vepřového masa a jídlo úplně bez masa,“ ukazuje má průvodkyně na jídelníček vyvěšený na nástěnce.

Dnes je na výběr vepřová plec na česneku, hovězí maso na česneku nebo boby na česneku. Příloha rýže. K večeři bude linguine s tuňákem. Jídelníček mají klienti –⁠⁠ jak se zde zadrženým cizincům říká –⁠⁠ rozepsaný na dva týdny dopředu.

O patro níž sídlí zdravotníci. Po příjezdu projde každý zadržený cizinec důkladnou prohlídkou. Vezmou mu krev, zrentgenují srdce a plíce, zjišťuje se anamnéza. Vedoucí zdejšího zdravotního odboru Jana Jandíková, vytahuje tlustý šanon. Jsou v něm otázky na zdravotní stav v desítkách jazyků včetně například nepálštiny, čínštiny nebo pastunštiny.

„Tady jsme zažili tolik národností, že to nedokážu ani vyjmenovat,“ usmívá se Jana Jandíková. Co říká na to, že předseda SPD Tomio Okamura opakovaně prohlašuje, že nám sem migranti zavlékají tuberkulózu a že nám kvůli nim hrozí zavlečení žloutenky, záškrtu nebo opičího moru?

„Zachytili jsme tu toho hrozně málo. Za tu dobu jsem zažila jen dva případy tuberkulózy,“ kroutí hlavou Jana Jandíková, která v zařízení pracuje od roku 2015 a testovala tisíce zadržených cizinců.

Exkurze pokračuje dál. Procházíme zamřížovanými dveřmi a vstupujeme do takzvaného „režimu“.

„Zde se může klient pohybovat teoreticky sám,“ rozpažuje Renata Javůrková. Vpravo stojí tři internetové kiosky. Při pohledu do monitoru je zjevné, že asi moc užívané nejsou. V historii „brouzdání“ převládají články zpravodajských webů v češtině.

Vedle je prostorná vnitřní tělocvična s pingpongovými stoly, stolním fotbálkem a posilovací stroje. Ta prý naopak využívaná je.

Konečně vstupujeme do obytné části.

„Kapacita zařízení je 174 cizinců, aktuálně jich tu pobývá 42. Třináct Vietnamců, pět Uzbeků, pět Nigerijců, tři Moldavani, tři z Iráku a pak jednotky mužů z dalších zemí jako třeba Alžírsko, Ázerbajdžán, Maroko, Nepál. A jeden, u něhož ještě není státní příslušnost zjištěna,“ čte z papíru aktuální obsazenost v Balkové mluvčí Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra Jan Piroch.

Vykráčíme do neobsazeného čtvrtého patra. Vpravo chodba a po obou stranách dveře do pokojů. V nich se spí po šesti lidech. Žádný luxus. Palandy, skříně, židle, stůl a to je vše.

„Takhle vypadají všechny sektory a jsou stejně vybavené. Jen v pokojích, kde jsou klienti, tam navíc mají své osobní věci,“ konstatuje vedoucí zařízení a prozrazuje, že umisťování cizinců různých národností má svá jistá specifická pravidla.

„Nedáte třeba Inda s Pákistáncem, Vietnamci se zase moc nemusí s Uzbeky. Muslimy dáváme dohromady, protože mají společné rituály a zvyky. Snažíme se už od počátku předcházet konfliktům,“ které logicky přicházejí, protože byť zařízení není vězení, klienti jsou tu ale drženi nedobrovolně, proti jejich vůli.

„Z našeho pohledu to ale jsou lidé, kteří z nějakého důvodu museli opustit domovský stát a my jsme jim to kousek před dosažením cíle – třeba dostat se do Německa, zkazili. Leckdy na to vynaložili všechny svoje úspory i peníze celých rodin. Chápu jejich frustraci,“ popisuje svou zkušenost vedoucí zařízení. Minulý rok tu v průměru strávili padesát dní.

„Nevnímám je jako nebezpečné lidi. My se tu o ně staráme. Mají stravu, ošacení, lékařskou péči, právní nebo psychologickou pomoc, volnočasové aktivity. Mohou telefonovat, využívat tlumočníky, poštu, jezdíme jim nakupovat a tak dále,“ vyjmenovává vedoucí zařízení.

Scházíme do prostorů pro personál a tím naše exkurze končí. Do Balkové přijel i náměstek ředitele cizinecké policie Jiří Stuchlý. Ukazuje mi grafy a čerstvá data. Plyne z nich, že celková nelegální migrace na našem území klesá.

„Hlavní důvod je, že Česká republika je stále pouze tranzitní, ne cílovou zemí,“ zdůrazňuje poměrně známou věc. Těší ho však i rapidní pokles tranzitní nelegální migrace. V meziročním srovnání se snížil počet záchytů ze zhruba šesti set na sto třicet zadržených.

„Důvodem není, že by migrantů chodilo do Evropy méně, ale vývoj na migračních tranzitních trasách. Zejména opatření na srbsko-maďarské hranici. Balkánská cesta se jen z větší části odklonila přes Chorvatsko a Slovinsko,“ mírní nadšení náměstek cizinecké policie.