„Nechodíme k lékaři, ale do ‚teátru‘.“ Nová zábava seniorů

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Je čtvrtek, krátce před pátou hodinou večer. A do brněnského Divadla Husa na provázku se začínají scházet první členové nově vzniklého Studia 60+. Jak napovídá název, divadelní soubor je určen lidem starším šedesáti let.

Projekt volně navazuje na odkaz Studia Dům, které v 90. letech založila jedna z brněnských legend, režisérka Eva Tálská. Fungovalo jako amatérské divadlo a alternativní divadelní škola pro dospívající.

„Měli možnost se tam pravidelně scházet a dostávat vzdělání od profesionálních umělců. Ale v Brně je spousta výborných ‚dramaťáků‘ pro teenagery, chtěli jsme se proto zaměřit na nějakou skupinu, která je více opomíjená,“ přibližuje pro Seznam Zprávy vznik nápadu vedoucí souboru Marie Klemensová.

Divadelníci se podle ní projektem pokoušejí o odpověď na izolaci, do níž se čeští senioři dostali během koronavirové pandemie. A která se může prohlubovat i nyní vlivem zhoršující se ekonomické situace.

„Občas slyšíme, že senioři jsou lidé, kteří mají ta nejlepší léta za sebou. Proč by se měli vzdělávat, když už se divadlem nebudou živit? Dost se tady přesvědčujeme o opaku,“ dodává.

Workshop vede „provázkovský“ herec a čerstvý držitel Thálie Dalibor Buš. Představuje se a říká, že kromě klasického divadla občas vystupuje také jako zdravotní klaun. „Na dětském oddělení i na geriatrii,“ upřesňuje.

„To jste tady dobře,“ ozve se z hloučku a ten se rozesměje.

Tentokrát je program zaměřený na základy improvizace. Hodina začíná rozcvičkou v podobě různých cvičení na pohyb po prostoru. Právě ten je podle lektora základem herectví.

„I když divák nevnímá přímo polohu vašeho těla, detaily jsou důležité,“ vysvětluje Buš. „Některá gesta se liší v pohybech o centimetry, ale ty dělají hrozně moc.“

Později přichází na řadu improvizační cvičení. Princip je jednoduchý – jeden člověk začne předvádět nějakou situaci, druhý na něj musí reagovat. Tak, aby diváci pochopili, jaký je mezi nimi vztah a co řeší.

Buš zdůrazňuje, že při improvizaci je důležité mít jasno o tom, koho člověk předvádí. „Pokud vím, kdo jsem a co chci, je to o tisíc procent jednodušší.“

Účastníci se střídají po dvojicích a předvádějí nejrůznější situace – ocitají se v pomyslné kanceláři, baletní škole, na castingu nebo třeba obyčejném srazu dvou kamarádek.

„Tak jakej byl?“ ptá se jedna seniorka druhé.

„Ani se neptej. Ten tinder už není pro nás, já jsem to říkala.“

„To chce klasiku, inzerát,“ reaguje pohotově druhá a skupina – jako už poněkolikáté – se začne smát.

A proč se vlastně do divadla zapojili? „Znala jsem se s paní Tálskou ještě v době, kdy ‚Provázek‘ nebyl,“ vzpomíná Marie.

Na představení do „Provázku“ chodila často. „Když jsem zůstala v důchodu, stýskala jsem si po něm. A pak mi dcera poslala SMSku o konkurzu: ,Prosím tě, zajdi tam, to je tak akorát pro tebe.‘ Srdce mě sem táhlo,“ směje se.

„Člověk tady nemá strach pustit emoce. To je výhoda,“ vkládá se do hovoru Jiří. Skupinka unisono souhlasí.

„To je pravda. Vždycky jsem musela emoce skrývat. Pracovala jsem s lidmi, nemohla jsem být nepříjemná,“ říká Marie.

„Potom jsem v důchodu dělala recepční v hotelu, abych neseděla doma. Tam jsem taky nemohla dát najevo, že mě něco trápí. Až když jsem byla tady, tak jsem si dovolila říct něco o sobě, usmát se a pustit emoce ven. Omládla jsem tady,“ tvrdí.

Desetičlenná skupina se schází každý čtvrtek. Zaměřovat se bude na rozvíjení v základních divadelních dovednostech a vzájemné poznávání se s členy souboru. Jedno ze setkání v měsíci pak bude věnováno speciálnímu workshopu, který vždy povede jeden z tvůrců úzce spjatých s divadlem.

Aby se do hraní mohli vůbec zapojit, museli účastníci nejdřív přijít na konkurz na začátku roku. Přihlásilo se 20 lidí, výběr byl prý těžký.

„Dlouho jsem se nesetkala s tak zorientovanými, aktivními a společensky angažovanými lidmi,“ říká Klemensová. „Snažili jsme se proto spíš najít vyvážený tým lidí, o kterých jsme si mysleli, že si spolu budou rozumět. Nehodnotili jsme žádné zkušenosti ani jsme je z ničeho nezkoušeli,“ dodává.

Na otázku, co je pro ně na divadle nejcennější, odpovídají účastníci okamžitě. „Člověk může být tím, čím opravdu je,“ reaguje jako první Helena. S tím souhlasí i Jiří: „Může být opravdový a nemusí nic hrát.“

„Další věc je, že jsme senioři, tak se snažíme udržet v nějaké mentální svěžesti. Bojujeme se stářím,“ komentuje zase Marcela.

„Ano, nechodíme k lékaři, ale do ‚teátru‘,“ glosuje Helena. „Chceme všichni něco dělat. Nesedíme doma, nebaví nás si jenom stěžovat. Každý má nějaké svoje bolesti. Ale za něčím jdeme, chceme pořád něco zkoušet.“

Práce se seniory je podle vystudované divadelní pedagožky jiná než s jinými věkovými skupinami. Rozdíl je v pohybech, tématech i přístupu k výuce. „Klasická dětská hodina začíná nějakou rozcvičkou, běháním po prostoru. Tady se můžeme projít, ale honičky nemůžeme hrát,“ upozorňuje Klemensová.

Někteří jsou v pohybech opravdu opatrnější, jiní se ale při hrách nebojí rozeběhnout nebo sebou rychle praštit na zem.

Zatím jsou náplní hodin především různá cvičení a povídání. To by se ale mělo změnit. „Moc bychom chtěli,“ odpovídá Klemensová na otázku, jestli mají v plánu nacvičit i nějakou hru.

„Zatím jsme ale ve fázi, kdy se seznamujeme, učíme divadelní základy, trošku jsme se dotkli i teorie. Na konci roku bychom chtěli nazkoušet autorskou inscenaci,“ říká.

Představení, na která se chtějí v budoucnu soustředit, by měla být postavená na dokumentárních prvcích. A vypovídat o životních příbězích a zkušenostech lidí, kteří Studio 60+ tvoří.

S touto myšlenkou si v Huse na provázku pohrávali od roku 2019. Nové umělecké vedení, tvořené tehdy Annou Davidovou jako šéfkou a Martinem Sládečkem jako dramaturgem, chtělo otevírat divadlo různým typům tvůrců a co nejrozmanitějšímu publiku.

„Byla bych hrozně ráda, kdyby se nám podařilo více vypovídat o tom, co tato generace prožívá,“ nastiňuje další plány Klemensová. „Uvidíme tedy, jak nám to půjde – jestli budeme mít dostatek nasbíraných materiálů, odvahy, zkušeností, financí.“

„Může to být dobrý vzkaz pro jejich generaci – že je pořád něco takového možné – i pro veřejnost. Že i stáří je dobré období v životě a dá se něco naučit a udělat něco, co má smysl,“ dodává.

Podobný soubor mají například v Olomouci nebo Ostravě. V Brně je to ale první projekt svého druhu. „Moc bych si přála, aby se tím více divadel inspirovalo,“ uzavírá Klemensová.