Nebinární? Trans? Učitelé si s žáky často nevědí rady, zní od psychologů

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Olga Kučerová pracuje jako psycholožka na Základní škole Sázavská v Praze. „Vnímám strmý nárůst dětí v rané pubertě, které experimentují s nebinaritou nebo genderovou neutralitou,“ říká.

Sama pozoruje zhruba trojnásobný nárůst případů za poslední období. „Řešíme, že děti si přejí být oslovované neutrálním nebo jiným jménem, často se snaží neutrálně oblékat,“ popsala.

Ještě před třemi lety se zabývala jedním nebo dvěma případy ročně, kdy děti řešily svou sexuální orientaci nebo pohlavní identitu. Teď jich je každý rok pět až šest. „Podle mé osobní zkušenosti teď děti řeší mnohem víc genderové otázky než sexuální orientaci,“ podotkla.

Jakožto školní psycholožka pracovala také se dvěma dětmi, které řešily genderovou dysforii, tedy nesoulad mezi svou genderovou identitou a pohlavím, které jim bylo určeno po narození. „Odbočení z tradičních rolí se u nich objevovalo už v dětství, od šesti let se u nich objevovala preference jiné genderové role.“

Ve škole se v takových situacích zabývá mimo jiné zprostředkováním citlivého tématu spolužákům a učitelům. „Zdá se mi, že děti to mezi sebou přijímají. Měli jsme případ na prvním stupni, kdy se dítě identifikovalo jako chlapec, i když se narodil v ženském pohlaví. S maminkou jsme se domlouvali na tom, jak to třídě řekneme,“ popsala.

Podle Kučerové je důležité o tématu mluvit citlivě, ale otevřeně se všemi stranami. „Je dobré, když se s učitelským sborem mluví napřímo a nijak se neobchází. Protože by se mohli dostat do situací, které by byly nepříjemné pro ně i pro dítě.“

S tím souhlasí i Eva Viečorková, která pracuje jako školní psycholožka na Základní škole Bratranců Veverkových v Pardubicích. „Nejefektivnější způsob, jak s tím učitele seznámit, byla právě beseda se školním psychologem, kde se k danému tématu vše dozvěděli, byly jim zodpovězeny všechny dotazy a společně jsme pak promýšleli konkrétní postup, jak s daným dítětem pracovat,“ myslí si.

„V tomto mají výhodu ty školy, které mají školního psychologa, protože to je někdo, kdo může celý proces odborně vést a lidsky usnadňovat,“ dodává.

Kučerová nabízí rady učitelům, jak se zachovat, když se sami v jednání třeba s trans žáky cítí nejistí. „Dobrý učitel by měl říct: ,budu se snažit, ale možná se mi to občas nepovede‘. Nebo ,setkal jsem se s tím poprvé, možná tě občas oslovím špatně, ale budu se snažit‘. Lidé se prostě občas spletou, i s takovými situacemi se dítě musí učit vyrovnávat.“

Škola by potom měla být připravena řešit také celou řadu praktických záležitostí. „Na školách v přírodě jsme třeba řešili situaci, kdy se dítě nechtělo sprchovat se svým pohlavím. Dělali jsme to tak, že se sprchovalo zvlášť. Je tedy důležité najít řešení, které bude vyhovovat všem stranám,“ myslí si Kučerová.

Ne všechny školy jsou ale na práci s takovými žáky připravené. Nedávný výzkum projektu Prague Pride OUT ukázal, že téměř polovina vyučujících si uvědomuje nedostatek znalostí a kompetencí pro práci s LGBT+ studujícími a uvítali by možnost školení.

Současně podle 80 procent zúčastněných vyučujících se jejich kolegové a kolegyně vyhýbají všemu, co souvisí s LGBT+ tematikou.

„Pro školy není lehké, že ze strany ministerstva školství není dostatečně vyjasněno, co by mělo být v této oblasti vzdělávacím cílem, ani není poskytována metodická podpora. Když vyučující nerozumí tomu, čím mladí LGBT+ lidé prochází, mohou jim třeba i nevědomky ublížit,“ myslí si Irena Smetáčková, odborná garantka poradny Sbarvouven.cz a pedagožka psychologie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.

Ministerstvo oponuje, že v této oblasti kroky činí.

„MŠMT v současné době implementuje Strategii rovnosti žen a mužů na léta 2021–2030, jejíž součástí jsou i opatření mající za cíl podporu respektu k rozmanitosti. Dále byla vládě vloni předložena Strategie LGBTI+, která byla schválena Výborem pro sexuální menšiny,“ reagovala mluvčí resortu Aneta Lednová.

Dodala, že tématu se ze strany MŠMT částečně věnuje i příloha o homofobii, která je součástí Metodického doporučení k primární prevenci rizikového chování u dětí a mládeže.

Výzkum OUT dále také například ukázal, že řada vyučujících považuje hlásit se k LGBT+ komunitě za módní trend. „Pro mladé lidi, kteří se hledají, ale může být velmi zraňující, když vyučující neberou jejich pocity vážně a zlehčují je s tím, že jde jen o módu,“ upozornila Smetáčková.

„Obecně platí, že je dospívání subjektivně náročné období, a pokud je třeba přijmout i svoji určitou jinakost, je to ještě obtížnější. Je důležité, aby měli podporu od rodiny, kamarádů a vyučujících a aby dostali prostor pro postupné poznávání sebe samých,“ dodala.

Podle psycholožky Lucie Slabé z děčínské Základní školy Kamenická je problém mnohem hlubší a učitelé na takové situace nejsou připravení.

„Měli by si projít nějakým školením. Myslím si, že problém začíná už na pedagogických fakultách, kdy se o tématech nehovoří, neučí se práce s kolektivem. Tyto otázky jsou tam brány velmi okrajově. Myslím, že to je systémová záležitost.“

„Musí se to řešit hodně individuálně. Na jedné škole požadovali rodiče oddělené toalety, jinde řešili převlékání na tělocvik. Snažili bychom se vyjít vstříc, ale často jsou problémem prostory,“ podotkla Slabá.

Praktické otázky řešil i ředitel Základní škole Sázavská v Praze, kde podobný problém řešilo několik dětí. „Kdyby se děti nemohly převlékat s vrstevníky, museli bychom to řešit nějakým časovým rozdělením šaten. Zatím jsme ale tento požadavek nezaznamenali,“ uvedl ředitel školy Michal Voldřich.

Zásadní je podle něj práce s kolektivem. „Děti hlavně musely projít nějakou osvětou, aby se k tomu nestavily posměšným způsobem, aby spolužáka považovaly za normálního a ne za divného,“ vysvětlil.

Škola řeší ovšem pouze prvotní pomoc. Pokud to je potřeba, školní psycholog děti odkazuje na další odborníky. „Samozřejmě to ve škole řešíme tak, aby v ní nevznikaly problémy a aby se v ní každé dítě cítilo dobře. Ale potom je na rodině, aby vyhledala správné odborníky.“

Dětí, které řeší problémy s pohlavní identitou, v posledních letech přibývá. „Jejich počet se zvyšuje přibližně od roku 2017. Přicházejí stále častěji děti okolo věku 13 let, nejčastěji se jedná o biologické dívky, které se cítí jako chlapci,“ uvádí klinický psycholog ze Sexuologické společnosti Petr Weiss.

„Ale už před patnácti lety se občas objevily případy třináctiletých, kteří se cítili být opačným pohlavím a celkem jasně to vyjadřovali,“ doplňuje Procházka. Dodal, že na dřívější zkoumání vlastní sexuální identity mohou mít vliv sociální sítě.