„Ne každý smrtelník na ně má.“ Část lidí z finančních důvodů omezuje terapie

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dana sama vychovává čtrnáctiletého syna a sedmnáctiletou dceru. Dívka se potýká se silnými úzkostmi, potřebuje proto pravidelná terapeutická sezení, péče je ale finančně náročná.

„Od doby, co dcera nastoupila do prvního ročníku, se léčí na dětské psychiatrii. Covid udělal své, měli jsme tři úmrtí v rodině,“ vrací se matka na počátek jejích duševních potíží.

Terapie má dcera odborníky doporučené dvakrát týdně, což je ale mimo finanční možnosti rodiny. „Má je jednou týdně, i tak to je pro nás 6 tisíc měsíčně. Padne na to moje druhá práce. V únoru mi bude 50 a sice jsem vitální, ale nezastavím se a cítím únavu,“ svěřuje se Dana.

Jako samoživitelka patří mezi skupiny, které jsou všeobecným zdražováním nejohroženější. Momentálně má tři práce, do rozpočtu se snaží přispívat i dcera.

„Když nastoupila do prvního ročníku, našla si brigádu, aby pomohla – respektive aby měla na své věci a mně to nezasahovalo do rozpočtu. Kvůli nemoci ale na brigády nemůže – má úzkosti, se kterými to nelze,“ vysvětluje.

„Domluvily jsme se spolu, že jestli se bude cítit psychicky líp, od příštího roku začne chodit na brigádu – aby začala dávat do obálky třeba aspoň pětistovku, abychom měli na nedoplatky elektřiny,“ dodává.

Podle vedoucího psychologa Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ) Marka Preisse existují i možnosti levnějších, případně bezplatných terapií. „Jsou způsoby, jak to řešit – sociální klinika, kde jsou nízké taxy, centra sponzorovaná státem a tak dále,“ uvádí příklady.

Jenže najít terapeuta nebo psychologa je v některých částech Česka čím dál těžší. „Psychoterapie hrazené ze zdravotního pojištění neseženete. Absolutně. Takže platím soukromé hodiny, to je 1500 korun za jedno sezení,“ konstatuje Dana.

Potvrzuje to i vedoucí výzkumného centra NÚDZ Jiří Horáček: „Ordinace jsou přeplněné, prodlužují se čekací lhůty. A v souvislosti s tím, čemu říkáme pandemie duševních potíží, hrozí až kolaps schopnosti ošetřovat pacienty, kteří to potřebují.“

„Když si někdo neví rady, může zavolat na linku důvěry nebo zajít do krizového centra. Myslím, že hodně často se stačí ,jen‘ s někým poradit – lidé třeba zjistí, že ve skutečnosti mají nějaké finanční rezervy a že ty věci jsou řešitelné,“ doporučuje Preiss.

Barbora Pšenicová z neziskové organizace Nevypusť duši se s podobnými problémy nesetkala. Jak ale vysvětluje, terapie jsou nákladné, a proto jejich samotná cena ovlivňuje složení pacientů.

„Dělám terapie jako soukromá osoba a chodí ke mně střední třída. Terapeutická hodina stojí od 800 do 2000, takže ne každý smrtelník na ni má. A to tedy predikuje to, kdo a s jakými tématy za vámi bude chodit. Pro spoustu mých klientů není zas takovou obtíží to, že se zvýšily ceny energií,“ popisuje.

Lidé, kteří nejsou ve vážných finančních potížích, by se podle odborníků měli snažit využívat především služeb hrazených pojišťovnou. Zmiňovaná Sociální klinika je totiž určená výhradně pro nízkopříjmové skupiny, které aktuálně potřebují terapeutickou, případně krizovou pomoc.

„Občas se vyskytne i někdo takový, kdo z důvodu šetření hledá levnější variantu terapie. Tyto zájemce dokážeme vyfiltrovat a podporujeme je k tomu, aby si našli terapeutickou péči hrazenou pojišťovnou,“ vysvětluje koordinátorka péče o klienty a terapeuty v Sociální klinice Denisa Krumpová.

Dodává, že z tohoto důvodu jsou klienti Sociální kliniky stále stejní a jejich skladba se s krizí příliš nezměnila.