Naděje pro pacienty s demencí. Vývoj léků se po odmlce znovu rozjíždí

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Protizánětlivé léky, tedy antibiotika, léky proti virům a některá očkování, by dle nové studie univerzit v Cambridge a Exeteru mohly snižovat riziko demence. Vědci ve výzkumu pracovali s již dříve zveřejněnými studiemi, které spojovaly běžně užívané léky s rizikem vzniku demence.

Výzkumníci analyzovali data z celkem 14 různých studií, které sledovaly zdravotní stav více než 130 milionů lidí a zahrnovaly jeden milion případů demence. Pracovali také s údaji o lécích vydaných na předpis a odhalili několik léků, jež zjevně mají spojitost se vznikem demence.

Dle závěrů studie jsou s nižším rizikem vzniku demence spojovány i protizánětlivé léky, jako je ibuprofen, široce rozšířený lék proti bolesti či horečce.

Zakladatelka České alzheimerovské společnosti a ředitelka Gerontologického centra v Praze 8 Iva Holmerová je k výsledkům britské studie spíše skeptická. V rozhovoru pro Seznam Zprávy ale říká, že se výzkum léků proti demenci znovu rozjíždí. „V Evropě je nyní schválený lék, který pravděpodobně velmi výrazně ovlivní prognózu onemocnění, protože víme, že se velice významně zpomalí jeho průběh. My bychom si ale samozřejmě přáli, aby přišel nějaký lék, který to onemocnění zastaví úplně,“ uvedla.

Nejnovější britská studie vedená univerzitami v Cambridge a Exeteru uvádí, že léky jako antibiotika, antivirotika či antiflogistika by mohly snižovat riziko demence. Jaký je váš pohled na tuto možnost?

V principu to je jeden ze směrů, o kterých se uvažuje. Zánětlivé procesy totiž urychlují stárnutí všeobecně. Takže hovoříme o takzvaném inflammaging, tedy stárnutí akcelerované zánětem. Na velkou váhu bych to ale nebrala. Už v minulosti byly činěny studie s různými antiflogistiky, včetně ibuprofenu, nebo třeba antidiabetiky a co já vím, tak zatím žádný z těchto pokusů neměl efekt. Nikde se neprokázalo, že by to snižovalo riziko demence. Bohužel, hledání zázračné pilulky, která by měla jako vedlejší efekt to, že ovlivní demenci, zatím nebylo úspěšné.

Jaké tedy v současnosti existují ověřené metody léčby demence?

Dlouhá léta byl teď v oblasti výzkumu léků minimální progres. Poslední lék proti demenci Memantin byl Evropskou lékovou agenturou schválen roce 2002 a krátce předtím byla schválena ještě kognitiva Galantamin, Rivastigmin a Donepezil. Vkládaly se do nich velké naděje, ale ukázalo se, že působí pouze symptomaticky. Čili zmírňují některé příznaky, třeba na určitou dobu zlepšují kognitivní fungování, zmírní poruchy chování a tak dále, ale pořád nenastal ten průlom.

Od té doby přicházela už jen samá zklamání. Přicházelo se na látky, které by teoreticky mohly zmírňovat nebo působit pozitivně, ale nakonec se to nikdy nepotvrdilo. A u existujících léků se zase ukázalo, že mají třeba závažné vedlejší účinky a podobně.

A jak je na tom výzkum nových léků?

Letadlo teď po dlouhé době vzlétlo. Hodně se podporoval výzkum Alzheimerovy nemoci, což je nejčastější příčina syndromu demence a je zodpovědná asi za dvě třetiny případů demence. Díky tomu byl nejdříve vyvinut lék Aduhelm, který snižoval obsah amyloidů v mozku a z toho se vyvodilo, že bude mít i příznivý klinický efekt. Evropská léková agentura ho ale neschválila.

Hned další lék Lequembi, už měl daleko sofistikovanější podklady a klinické zlepšení opravdu prokázal. V listopadu loňského roku tak byl agenturou schválen. V Evropě je tedy nyní schválený lék, který pravděpodobně velmi výrazně ovlivní prognózu toho onemocnění, protože víme, že se velice významně zpomalí jeho průběh. My bychom si ale samozřejmě přáli, aby přišel nějaký lék, který to onemocnění zastaví úplně.

A je to podle vás v dohledné době reálné?

Já věřím, že už se to stává reálným. Ale samozřejmě, tyhle léky, které jsem zmínila, nebudou pro všechny pacienty. Možné to bude aplikovat tam, kde se bude jednat právě o amyloidovou patologii. Když by tam byla porucha jiné bílkoviny, tak to prostě nebude fungovat. Právě proto bude potřeba velmi podrobné vyšetření mozkomíšního moku, PET scan, ale taky genetické vyšetření.

Léčba se bude také týkat jen úplně počínajících fází nemoci, čili fází, ve kterých když by se onemocnění zastavilo, tak bude stále dobrá kvalita života. Navíc, čím lépe na tom jsou ti lidé kognitivně, tím lépe funguje i lék a tím je to zlepšení výraznější, než když se jedná o rozvinutou demenci. Zkrátka to nebude vůbec jednoduché, ale naděje už tu je.

Vědci odhadují, že do roku 2050 se počet lidí žijících s demencí celosvětově ztrojnásobí na celkem 153 milionů. Jaké jsou hlavní příčiny tohoto nárůstu?

To vysoké číslo, které oni předpokládají ve světě, souvisí s tím, že třeba ve srovnání s Evropskou unií nebo i s Českou republikou, bude populace v rozvojových zemích velmi rychle stárnout. A prevalence demence je v podstatě funkcí stárnutí - každých pět let věku se její riziko zdvojnásobuje.

Naopak zase v rozvinutých státech se ukazuje, že prognózy možná nebudou až tak špatné, protože existují preventivní strategie. Některé země se totiž zaměřují na ovlivnění rizikových faktorů a zdá se, že se to trochu daří. Byť to snížení je třeba o několik málo procent.

Jaké jsou ty rizikové faktory?

Existuje 14 rizikových faktorů. Patří mezi ně například nedostatek pohybu, poranění hlavy, nebo třeba nižší vzdělání. Je dobré o nich vědět a snažit se podle nich nastavit životosprávu tak, abychom je limitovali.

Jak vypadají první symptomy demence, které by lidé neměli ignorovat?

Prvním symptomem je hlavně zapomínání, které platí zejména u typičtější formy demence. Není to ovšem takové to zapomínání, že si nemůžu vzpomenout, jak se někdo jmenuje. To je pro lidi vyššího věku typické a sledujeme to i u zaneprázdněných jedinců mladšího věku. To validní není, zejména když si na to později vzpomenou. Jestliže si ani při připomenutí a v nějakém kontextu nevzpomenou, pak to začíná být problém.

Jaké by měly být naše první kroky, když si některého z příznaků všimneme u našich blízkých?

Měli bychom s nimi komunikovat a pojmenovat to. Probrat s nimi, zdali to oni taky pociťují, protože často to doprovází i subjektivní pocity těch lidí, že najednou něco nezvládají, nedokáží se nic nového naučit, někdy se ztratí a podobně.

První krok by pak měl být otestování se. To nabízí právě třeba Česká alzheimerová společnost. Určitě je taky dobré obrátit se na praktického lékaře nebo na specialistu. Možností je hodně.

Jak rychle obvykle nemoc postupuje?

To je úplně individuální. Hovoří se o pěti, deseti letech, ale může to být u každého typu demence jinak. Všechny ale postupně vedou ke ztrátě soběstačnosti a k tomu, že člověk opravdu potřebuje pomoc po většinu dne, ve všech činnostech, a později i ošetřovatelskou péči.

Jak náročná je péče o pacienty s touto nemocí?

Nesmírně. Je to vyčerpávající jak pro rodinu, tak i ústavní péče je samozřejmě nesmírně nákladná. Proto si myslím, že i když ty léky budou drahé, tak se to přece jenom vyplatí. Kdyby opravdu léky prokázaly účinek takový, jaký si myslíme, tak by to mělo obrovský význam.