„Klidně mi dejte pokutu.“ Češi nesnáší pití v ulicích, policie mnoho nezmůže

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

U odpadkového koše poblíž brněnského nádraží postávají dva muži. Kouří. Srkají pivo. „Dobrý den, pánové. Co to tu máte?“ kývne strážník směrem k plechovkám. „Vyhláška města Brna zakazuje pití alkoholu na veřejných prostranstvích. Máte u sebe doklady?“ ptá se.

Oba kývnou hlavou. Bez emocí šmátrají po peněžence. Strážníci zapínají vysílačky a diktují kolegům údaje z občanek.

„Na stanici si ověří jejich totožnost, trestní rejstřík, jestli mají už nějaké podobné přestupky a zda nejsou v pátrání,“ vysvětluje reportérce Seznam Zpráv mluvčí brněnské městské policie Markéta Skřivánková, která se protialkoholové akce účastní.

Vše je OK. Strážníci chlapíky poučí a požádají je, aby si napříště dali pozor.

Omezení pití alkoholu v parcích, na hřištích či náměstích upravují zatím jen městské vyhlášky. S plošným zákazem pití alkoholu na veřejných prostranstvích ovšem souhlasily v nedávném průzkumu pro Seznam Zprávy téměř dvě třetiny respondentů.

Je evidentní, že opilci v ulicích velkou část lidí znepokojují.

Už teď je ovšem pro policisty obtížné dostát požadavku, aby s tím cokoliv udělali. V Brně s nimi Seznam Zprávy hledaly možná řešení.

Konkrétně v jihomoravské metropoli platí zákaz pití alkoholu prakticky pro celé centrum. Výčet míst zabírá ve vyhlášce z roku 2020 dvě strany hustého textu. Patří sem parky, rušné ulice, náměstí a oblast hlavního nádraží.

Právě sem reportérka Seznam Zpráv vyráží s hlídkou na výjezd. Strážníci mají problematická místa vytipovaná. Ze zkušenosti. A díky kamerovému systému.

„Nezavřeš mě, že ne?“ ptá se strážníka u nádraží zničehonic žena středního věku. Motá se okolo nás. Spoře oblečená. Naboso. „To víš, že ne,“ odpovídá městský policista shovívavě. Jinak ani nemůže. Takových starých známých tu prý má hodně.

Patří mezi ně i muž jménem Péťa. Jeden ze strážníků jej naoko familiárně zdraví z otevřeného okna auta. „Čaaaaau! Jak se daří?“ odpovídá mladík z party bezdomovců, bivakující u podchodu. Je mu 27 let.

Na záchytce byl 120krát. Víc než 110krát porušil vyhlášku o pití alkoholu na veřejnosti.

Prý ho třikrát resuscitovali. Málem nepřežil zimu. „Dávám mu čas do švestek. Jen si srkne vína a vypadá na šest promile,“ vypráví strážník, zatímco se Péťa chlubí novou občankou.

Pak Péťa popřeje strážníkům pěknou směnu. Odjíždíme na další štaci. Péťův osud je možná, bohužel, zpečetěn. Kdo si nechce nechat pomoci, tomu pomoc – až na extrémní výjimky – nelze vnutit.

„Postup je vždycky stejný. Pozdrav, vyzvání k předložení průkazu totožnosti, prolustrování. Poučení, co porušil, a pak už se všechno odvíjí od toho, jak se člověk chová a kolik má dřívějších záznamů,“ líčí rutinu strážník.

Takzvaným přestupkářům, jak jim policisté říkají, mohou uložit pokutu až deset tisíc. U nemajetných lidí je ale finanční postih k ničemu. „Kde nic není, ani čert nebere,“ připouští jeden ze strážníků.

Lidé bez střechy nad hlavou si prý sami o nesmyslně vysoké pokuty – v neradostném žertu – občas i říkají. Vědí že jsou prakticky nepostižitelní. Lístek s vyčíslenou sankcí pak rovnou zahodí do koše.

Smích skrze slzy.

I proto se přistoupilo k odebírání alkoholu. Což je jediný účinný trest. Strážníci pití zabavují lidem, kteří už mají v záznamu desítky přestupků podobného typu. „Letos odebrali alkohol ve více než 90 případech. Loni za celý rok bylo takových událostí 61,“ vypočítává Skřivánková.

Jsme zpátky v terénu. „Jediný metr, který platil, byl zákaz pobytu,“ přemýšlí nahlas jeden z členů hlídky.

Jak fungoval? Člověka, který se opakovaně dopouštěl přestupku, mohl správní orgán z konkrétního místa vykázat. Pokud trest porušil, spáchal trestný čin a hrozil mu kriminál. Toho se „městští“ pijáci báli.

Před osmi lety byla ovšem tato sankce zrušena.

Od nádraží jsme se vzdálili jen pár desítek metrů. Služební auto náhle zastavuje postarší paní. Upozorňuje hlídku na muže ležícího v podchodu. Podle ostrahy je tady prý od včerejška. Má zakrvácené ruce. Kolem se válí pohozené berle.

Po příjezdu na místo je zřejmé, že se jedná o dalšího známého brněnského bezdomovce. „Pane, můžete vstát? Chcete zavolat zdravotní službu?“ ptá se strážník. Ruce má muž nakonec jen špinavé, nikoliv krvavé, jak se zprvu zdálo. Pomoc odmítá, na zemi leží dobrovolně. O své vůli. Podle strážníků ani moc nepije. Zkrátka tu jen často polehává.

Podle Skřivánkové strážníci letos přistihli při porušování vyhlášky už 1833 lidí. Z toho 1284 případů se odehrálo v centru. Za loňský rok šlo celkem o 2386 případů.

Situaci se snaží řešit i magistrát. V červenci například vedení města nechalo odstranit lavičky na pěší zóně u nádraží. „To pomohlo extrémně. Lavičky byly permanentně obsazené problematickými lidmi. Zabírali místo třeba důchodcům, kteří by je jinak využili,“ chválí si krok města jeden ze strážníků.

Město si uvědomuje, že se veskrze jedná o známé firmy. „S nimi – skupinkami lidí bez domova – dlouhodobě a kontinuálně pracují sociální kurátoři, kteří je pravidelně navštěvují, informují o možnostech pomoci, snaží se je aktivizovat a pracovat s nimi. Nicméně musíme si uvědomit, že si spolupráci nemohou vynutit, vše je na dobrovolné bázi,“ potvrzuje mluvčí magistrátu Filip Poňuchálek.

S podporou Brna funguje nedaleko centra nezisková organizace Podané ruce. Sem se mohou lidé v existenční i existenciální krizi uchýlit a požádat o pomoc. Organizace má i program pro kontrolované pití alkoholu.

Leč zpět do rozpálených ulic. Na další problémové partičky už dopoledne nenarazíme. Je 33 stupňů. A podle strážníků se v takových vedrech lidé bez domova schovávají jinde. V zimě je prý případů ještě asi o třetinu méně.

Každopádně v okolí hlavního nádraží hlídky podniknou i dva tisíce cílených kontrol měsíčně. „Lidé si často stěžují, že s tím nic neděláme. Chápeme, že to není úplně vizuálně estetické, ale jak jste mohla vidět, moc dělat nemůžeme,“ říká mi na konci výjezdu jeden ze strážníků.