„Na Ukrajinu jsem nepřišel umřít.“ Tito Češi pomáhají i třetí rok války

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Po vypuknutí války na Ukrajině se Matouši Bláhovi převrátil svět naruby. Skončil v práci, opustil blízké a ukončil pronájem svého bytu. To všechno z jediného důvodu: Aby mohl lidem v zasažené zemi vozit humanitární pomoc.

A proč se rozhodl vlastní pohodlí i bezpečí vyměnit za tuto práci? „Protože můžu,“ zní prostá odpověď. „Rád vyvracím tezi, že něco nejde nebo je moc těžké. Spíš vytvářím precedent, že můžeme dělat, cokoliv chceme.“

Před začátkem invaze zaměstnával několik Ukrajinců ve stavební firmě. „Tušili jsme, že válka přijde. Ale intenzita útoků všechny šokovala a donutila okamžitě přerušit všechno, co dělali. A odjet,“ popisuje.

Na hranicích v prvních dnech panoval zmatek. Přicházeli tam nejen uprchlíci, ale i lidé, kteří jim nabízeli pomoc a odvoz do bezpečí. Matouš proto začal situaci organizovat – s několika dalšími lidmi rozděloval humanitární pomoc a delegoval dobrovolníky. O měsíc později pak založili neziskovku Koridor UA zaměřenou na pomoc místním zasaženým válkou.

„Někteří lidé se ptají, proč nebojuji za Česko. Říkám, že za něj se bojuje právě teď na Ukrajině. Ne se zbraní v ruce, ale vší silou tam, kde můžeme něco sehrát,“ zdůrazňuje Matouš.

Začal tak nekonečný kolotoč cest mezi Českem a Ukrajinou. Kolikrát vyrazil, prý dokáže spočítat naprosto přesně. Pas totiž nosí neustále s sebou. „Pas má 33 stránek, jsem na devatenácté. Na každé stránce je 10 až 12 razítek, dávají se odzadu. Takže mám zhruba 160 razítek, což znamená 160 návštěv hranic,“ vypočítává.

„Jeden přechod hranice trvá kvůli administrativě několik hodin. Člověk se dopočítá toho, že za posledního dva a půl roku strávil čistého času tři měsíce jenom na hranici. Jsou to měsíce ztraceného života,“ dodává.

Na hranice v prvních týdnech války vyrazil i tehdy dvaadvacetiletý Richard Křesina. „Pamatuju si, že jsem přijel a s Matoušem jsme se potkali ve dveřích. Po krátké debatě mi na měsíc přenechal celý sklad s humanitární pomocí,“ popisuje se smíchem, jak se stal součástí Koridoru UA.

Vyrazil – podobně jako většina dobrovolníků – bez konkrétních plánů. Nakonec ale strávil téměř rok v ukrajinské Oděse, kde řídil humanitární pomoc.

„Většina lidí nevydrží dělat tuto práci dlouho, protože vyžaduje hodně odhodlání a často i možnost přizpůsobit svůj životní styl. Já měl tu možnost, protože jsem byl student bez větších závazků, nemám děti, za které bych byl odpovědný, a mohl jsem přerušit studium, abych se mohl práci věnovat,“ vysvětluje.

Dobrovolníci v Česku pracují zadarmo. Ti, kteří vyjíždějí na Ukrajinu, mají zajištěné ubytování i stravu a dostávají drobný finanční příspěvek na pokrytí toho nejnutnějšího.

Představa pobytu v zemi ve válečném stavu může být pro mnoho lidí děsivá. Oba muži se nicméně shodují, že strach si nepřipouštějí.

„Člověk třeba přichází k budově, která ještě sálá teplo. Počítá hodiny nebo dny od dopadů raket. Nikde nikdo. V tu chvíli si říká, že pokud má umřít, umře. Nebo si absolutně nepřipouští, že by se to mohlo stát. Jsem ta druhá skupina. Já jsem na Ukrajinu nepřišel umřít, přišel jsem něco udělat,“ vysvětluje svůj přístup Matouš.

Na válečný režim si podle něj humanitární pracovníci musí zvyknout. Jsou ale i tací, kteří stres nezvládli. „Sirény a zvuky dronů jsou pro nás věcí na denním pořádku, ale nováčky mohou psychicky úplně rozsekat během pár dní.“

Dobrovolníci před cestou na Ukrajinu procházejí důkladným školením a psychologickými pohovory. Musejí umět poskytnout první pomoc a ovládat vojenskou medicínu. „Člověk doufá, že to nikdy nebude muset použít. První věc, co se učí, je ošetřování masivního krvácení nebo amputace,“ podotýká Matouš.

I on nicméně přiznává, že na začátku cítil obrovský strach. Zároveň ho ale motivoval. „Byl hnacím motorem. Říkal jsem si, že nechci přece žít v neustálém strachu, proto tam jdu. Když jsem se rozhodl zůstat, úplně zmizel,“ tvrdí.

„Na začátku mají lidé největší strach z překročení hranic. Mají pocit, že vstupují do války. Ale tak to není. Fronta je stále několik stovek kilometrů dál,“ doplňuje Richard. Pečlivě proto vybírají oblasti, kam si mohou dovolit jet.

Na nebezpečí prý ale nemyslí ani při práci poblíž frontové linie. „Pokud byste se neustále strachovali, nemohli byste pracovat efektivně. Pokud někde něco spadne, jedete prostě pryč. Ukrajinci tam normálně žijí, takže bychom to měli zvládnout i my,“ dodává.

Musí však dodržovat několik pravidel: Do některých oblastí jezdí jen ve vybrané časy, kdy je menší pravděpodobnost raketových útoků. Často vypínají česká telefonní čísla, aby zabránili jejich lokalizaci. Nepoužívají ani symbol Červeného kříže – může totiž fungovat jako terč.

V oblastech, do kterých jezdí, se pravidelně setkávají s tragickými osudy. Ani ty si ale nechtějí příliš pouštět k tělu. „Automaticky se některým věcem bráním. Vidím je, ale nepustím k sobě. Je to základní obranný mechanismus, který uplatňují i Ukrajinci,“ konstatuje Matouš.

Podobně to vnímá i Richard. Nad osudy místních se snaží moc nepřemýšlet. A radši se soustředí na svou práci. Přesto se mnohdy velmi těžkým příběhům nevyhne.

„Pamatuju si třeba, že když jsem dojel poprvé na hranice, potkal jsem ženu s dítětem, která se v bezpečí okamžitě zhroutila. Byla noc, strašná zima. Vyjížděla z Kyjeva se třemi dětmi. Po cestě ale dvě umřely, protože autobus, ve kterém cestovali, napadl Rus se zbraní,“ vypráví.

„Každý má v rodině někoho, kdo je na frontě, zná někoho, kdo na ní zemřel. Každého se ta tragédie dotkla. Mají finanční problémy. Když jezdíte do vesnic okolo Chersonu, vidíte lidi, na kterých se neuvěřitelně podepsalo osm měsíců okupace. Nejhorší je to u dětí. Přijedete k domu, rozdáváte humanitární pomoc. A vidíte třeba šestiletého kluka, má otevřenou pusu, ale vůbec nemluví, protože se stalo něco šíleného, co ho zasáhlo,“ dodává.

Práce v Koridoru UA je zaměřená především na převoz nákladu na Ukrajinu. Tím může být cokoliv – od hygienických potřeb přes stavební materiál a vybavení domů až po nemocniční lůžka, inkubátory nebo operační sály.

„Musíme pečlivě vybírat, co dovezeme, protože je snadné se splést a dovézt věci, které lidé zde považují za potřebné, ale na místě nemají takovou hodnotu nebo nejsou ve stavu, kdy by se daly hned použít,“ vysvětluje Matouš.

Potřeba není například jídlo – Ukrajina ho má dostatek. Smyslem dobrovolnické práce je tak nejen věci k potřebným lidem dopravovat, ale i vyhodnocovat, co skutečně pomůže.

Aby pomoc byla efektivní, spolupracují především s velkými firmami, které mají možnost potřebný materiál darovat ve velkém objemu. „Hodně dbáme na to, aby peníze maximalizovaly svůj účel. Například nenakupujeme za milion korun obsah kamionu, ale naplníme ho díky darům. Z jednoho milionu v logistice může být třeba 15 vyslaných kamionů. Každá koruna se tak může i zdesetinásobit,“ dodává.

Matouš přiznává, že po dvou a půl letech konfliktu cítí únavu. „Nejtěžší je udržet si víru, že to dobře dopadne,“ krčí rameny.

Podle Richarda je náročné fungovat dlouhodobě na místě, kde se situace nemění. „Musíte si pořád připomínat, že to, co děláte, dává smysl a je důležité,“ popisuje. „Přivézt někam dodávku nebo kamion válku nevyhraje, ale těm lidem to v tu chvíli pomůže. A to kolikrát stačí,“ uzavírá.