Mistr republiky ochrnul po autonehodě. Ale nevzdal se

V první polovině devadesátých let, když dokončoval diplomovou práci, měl Karel Tunzer autonehodu, po které mu kvůli porušení míchy ochrnuly nohy. Během svého života aktivně sportuje, i po nehodě zaznamenal řadu úspěchů. Teď se snaží prostřednictvím sbírky získat peníze na nový handbike, který by mu umožnil jezdit v terénu a podnikat tak více aktivit s rodinou.

Po osudné nehodě v roce 1993 skončil vůz, ve kterém jel Karel Tunzer, v příkopě. „Největší problém byl fakt, že jsem si jako spolujezdec chvíli předtím sundával mikinu a neměl jsem kvůli tomu zapnutý pás,“ líčí Tunzer okolnosti.

Kvůli pohmožděným obratlům si narušil míchu a ochrnul na obě nohy. Lékaři mu po nehodě řekli, že existuje šance se na ně znovu postavit, ale změny nepřicházely: „Věděl jsem, že jestli se má objevit nějaký pohyb nebo cit, tak během jednoho nebo dvou let. Když se ale během té doby nic neměnilo, byl jsem si jistý, že z toho nakonec nic nebude.“

Na ubývající naději ale bylo přece jen něco pozitivního. Podle něj měl výhodu v tom, že se při slábnoucí naději adaptoval na život na vozíku. „Nebyl to takový šok, jako když vám doktoři řeknou, že už chodit nebudete,“ vysvětluje.

Jak sám říká, nejhorší byl návrat domů. V hlavě začal řešit spoustu věcí, které se mu vozíkem zkomplikují. V tu chvíli ještě nevěděl, co všechno během života zvládne.

„Nejhorší bylo, že jsem netušil, co bude dál. Neměl jsem přehled o tom, co můžu na vozíku dělat. Tehdy o tom ještě nebyla ani žádná osvěta ve společnosti,“ popisuje obavy bezprostředně po návratu z nemocnice.

Karel Tunzer tehdy dokončoval obor Konstrukce a dopravní stavby na Českém vysokém učení technickém. Po dokončení státnic získal práci na plný úvazek, kde mu také umožnili bezbariérový přístup.

Vzhledem k tomu, že aktivně sportoval už před nehodou, nevzdal se ho ani po ní. Začal pravidelně plavat a po čtyřech letech od neštěstí už zaznamenal úspěchy. Mimo množství prvenství v závodech na mistrovství republiky hendikepovaných byl i třetí na mistrovství Evropy v závodě na 100 m prsa.

Jak sám tvrdí, z evropského závodu ale odcházel spokojený a cítil se tak trochu jako vítěz. „Věděl jsem, že ti dva přede mnou do naší kategorie nepatří. Byli na tom zdravotně mnohem líp, a jeden z nich dokonce skákal ze startovního bloku,“ vzpomíná.

Trénování a práce na plný úvazek ale nebyly lehké. Po tlaku trenéra, který před blížícím se mistrovstvím světa přitvrdil, se Tunzer rozhodl odejít z aktivního plavání.

„Třikrát nebo čtyřikrát týdně jsem hned po práci jel trénovat na Strahov, kvůli práci už jsem na to ale neměl čas, měl jsem jiné priority. Postupně jsem tak začal přecházet na jiné sporty.“

Jedním z nich je i aktivní jízda na handbiku, díky kterému může podnikat i výlety s rodinou. Problém ale je, že jeho aktuální stroj je osmnáct let starý a porouchaný, zároveň je určený pouze na silnici, což je podle Tunzera problém.

„Dnes už se po silnicích prakticky jezdit nedá,“ přiblížil Tunzer fakt, že s přibývajícími auty je cesta po běžných silnicích nebezpečná. Z toho důvodu se snaží získat peníze na nový stroj, se kterým bude moct i s rodinou vyjet i do terénu.

Starý handbike má zároveň příliš nízko položený posed, proto se může nebezpečně zadrhnout na větších nerovnostech. Navíc potřebuje Tunzer silnější elektrický motor, protože mu s přibývajícím věkem dělají větší kopce problém.

Peníze, které se Karlu Tunzerovi povede sesbírat, použije na nový handbike určený k jízdě v terénu. Díky vyššímu posedu by se dokázal do handbiku dostat i sám, což u stávajícího stroje nelze. Jeho cílem je vybrat 220 tisíc korun, což by mu pokrylo většinu nákladů. Počítá i s pomocí od nadací a vlastními úsporami.

„V případě, že by se vybrala vyšší částka, daruji rozdíl na podporu sportu mladých kluků a holek na vozíku. Sport je životně důležitou součástí neustále sedících vozíčkářů,“ dodává.