Článek
Kancelář Veřejného ochránce práv upozorňuje na to, že soudy často neuloží ochranou výchovu dětem, které by ji potřebovaly. Vychovatelé pak například musí omezovat vycházky dětem, které na ně ze zákona mají nárok.
„Ve snaze poskytnout dětem adekvátní péči jsou zařízení mnohdy nucena hledat náhradní řešení a pohybují se tak na hraně zákona, případně již dokonce za ní,“ upozorňuje zástupce ombudsmana Vít Alexander Schorm. O úpravu systému se obrátil na Ministerstvo školství.
Právníci z jeho týmu, Adéla Frédy a Štěpán Jílka, navštívili celkem osm ústavů pro děti s ochrannou výchovou a další čtyři zaměřené na péči o děti se závislostmi. Kritizují nedostatečnou právní úpravu a chybějící možnost zaměstnání zdravotnického personálu.
„Ústavní zařízení spadají pod školství a nemohou zaměstnávat zdravotnické pracovníky. Jejich péče je přitom v případě dětí se závislostmi pochopitelně naprosto klíčová,“ vysvětluje právník Štěpán Jílka.
Co je ústavní a ochranná výchova?
Ústavní výchova je jinou formou péče o dítě. V opatrovnickém řízení do této výchovy pošle soud dítě, jehož výchovu nemohou zařídit rodiče a ani není možné péči zajistit jiným způsobem - svěření do péče blízkých nebo pěstounů. V ústavní výchově v ČR vyrůstá přibližně 6500 dětí.
Ochranná výchova je druh trestní sankce. Ukládá ji soud pro mládež mladistvým za spáchané provinění, pokud není náležitě postaráno o jejich výchovu. Soud může do zařízení ochranné výchovy poslat také dítě mezi dvanácti a patnácti lety, které spáchalo čin jinak trestný. Takový, za který dospělým hrozí výjimečný trest. V ochranné výchově je v ČR přibližně 120 dětí.
Čím je způsobeno, že soudy neukládají ochrannou výchovu i dětem, které by ji z vašeho pohledu potřebovaly?
Jílka: Domnívám se, že soudy nerozlišují právní režimy ústavní a ochranné výchovy. Nevidí, že pokud děti mají ústavní výchovu, mají například vycházky a dovolenky. To děti v ochranné výchově nemají. Vychovatelům to potom dělá problém. Mají děti, které opakovaně konají trestnou činnost, ale na vycházku je stejně musí pustit.
Jaké děti potřebují ochrannou výchovu?
Jílka: Narážíme na to, že dítě v ústavní výchově při pobytu něco spáchá, třeba jde na vycházku a přimotá se k loupeži. Skončí to u soudu pro mládež, který rozhoduje o potrestání a má možnost uložit ochrannou výchovu. Často si soud řekne, že dítě v ústavu je, takže když uloží ochrannou výchovu, tak se nic nezmění. Dítě pak dostane trest typu povinné práce či napomenutí.
V realitě se skupiny dětí s ochrannou i ústavní výchovou v ústavech míchají, může to mít nějaké negativní následky?
Frédy: Zařízení se snaží děti pečlivě rozdělovat, ale ne vždy se to z kapacitních důvodu daří. Tohle míchání může vyvolávat rivalitu a zahořklost jako proč on může ven a já ne. Pro děti je to náročné a bylo by snazší oddělit je legislativně i stavebně. Setkali jsme se ale i s tím, že v Dětském domově v Bystřicí pod Hostýnem, měli dva kluky s ochrannou výchovou a namíchali je mezi ostatní. Tam to fungovalo, a dokonce ředitel pak podal žádost, aby jeden z nich přešel do ústavní péče.
Stávající právní úprava zákonu o ústavní a ochranné výchově vznikla v roce 2002 a podle vás nedokáže reagovat na potřeby dnešních dětí. Změnily se potřeby dětí nebo na ně nedokázaly reagovat už před dvaceti lety?
Jílka: Souvisí to s celkovým přístupem k dětem. Vyplývá to z minulého režimu, kde byl důraz na kolektivní fungování a potlačení individuality. Pořád to v tom zákoně trochu zůstává. Zařízení fungují jako organizační chumel bez toho, aniž by dávala prostor individuálním přáním a potřebám dětí.
Štěpán Jílka
- Pracuje jako právník v Kanceláři ombudsmana, kde je odborným garantem týmu provádějícího systematické návštěvy dětských ústavních zařízení.
- V minulosti sám krátce pracoval v dětském domově se školou pro děti s chováním náročným na péči.
- V současnosti je také studentem Ostravské univerzity, kde se v rámci magisterského studia speciální pedagogiky zaměřuje na etopedii (edukaci osob s poruchami chování).
O jaké konkrétní přání a potřeby obvykle jde?
Frédy: Různé děti mají různé psychické potřeby. Jsou takové, které nepotřebují tolik přímého kontaktu a povídání s vychovatelem, ale pak jsou děti, které rády přijdou ze školy a chtějí si povídat, o tom, jak se měly. Když tam je jeden dospělý na osm dětí tak nemá šanci tohle pokrýt. Děti z toho pak mohou být nešťastné, a to může vést k dalším potížím.
Je jeden vychovatel na osm dětí realita, se kterou jste se většinou setkávali?
Frédy: Vyhláška, která to upravuje sice říká, že by měly na takto velkou skupinu spadat tři dospělé osoby, ale není to podmínka. Právě proto dochází k tomu, že na skupinu osmi kluků, může být jeden dospělý během dne i během noci.
Je to pro jednoho člověka zvladatelné?
Jílka: Práce s těmito dětmi je opravdu náročná, služby mají 8-12 hodin. Když nastávají konfliktní situace, tak potřebujete někoho, s kým můžete spolupracovat. Některé děti si frustraci vybíjejí na jednom dospělém a proto je třeba ty osoby vyměnit.
Z jakých poměrů děti do těchto zařízení přichází?
Jílka: Ty děti nejsou darebáci. To, jak se chovají je projev hluboké deprivace a vnitřních zranění, kterými si museli projít. Prošly si situacemi, které si ani neumíme představit. Ve většině případů jde o dítě z rodiny, která je socioekonomicky znevýhodněná. Ty děti netráví doma tolik času jako běžní vrstevníci a tím pádem hodně času tráví venku se svými vrstevníky. Právě jejich vliv je z těchto důvodu větší, než je běžné.
Adéla Frédy
- Pracuje jako právnička v Kanceláři ombudsmana, kde působí v týmech provádějících systematické návštěvy dětských ústavních zařízení a psychiatrických nemocnic.
- Vedle toho je také studentkou 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, kde studuje obor adiktologie.
Jak řešit agresi u dětí?
Děti s extrémními poruchami chování jsou často vůči vychovatelům agresivní. Jakým způsobem je ošetřeno zacházení s dětskou agresí?
Jílka: Vychovatelé mají obecnou povinnost nad dítětem udržovat náležitý dohled. Činit opatření, aby se dítě samo nepoškodilo na životě nebo zdraví. Pak se ale dostanou do situace, kdy nemají vůbec čas přemýšlet. Potřebují mít jasný návod, který určuje adekvátní metody a postupy.
A ten návod nemají?
Jílka: Zákon používání omezovacích prostředků ve školských zařízeních neupravuje. Je to možná tím, že se v minulosti zákonodárci báli přiznat, že může docházet k situacím, kdy je to potřeba. Omezovací prostředky jsou definovány jen v zdravotních a sociálních službách. V situaci, kdy je pacient nebo klient nebezpečný sobě nebo svému okolí, jsou zákroky, které personál volí. Na začátku by měla být snaha těmto situacím předcházet a potom snaha o deeskalaci. Pokud to nezabere následují šetrné fyzické úchopy.
Jak to vypadá v běžné praxi?
Frédy: Zaměstnanci mají strach, že budou popotahovaní jen za to, že na dítě sáhnou. Kolikrát se děje, že to dítě spíše pošlou do pokoje. Tam jsou různé rizikové předměty. Dítě může být emocionálně silně rozrušené a může pak ublížit sobě a někomu dalšímu. Jde o šetrné postupy úchopů a deeskalace, které by mohly přecházet dalším problémům.
Vedle ústavní a ochranné péče existují také zařízení pro děti se závislostními problémy. Jak funguje péče, dalo by se říct i léčba?
Jílka : Jde hlavně o detox a stabilizaci. Dětem je do velké míry omezen kontakt s prostředím, ze kterého bylo soudně odebráno.
To znamená třeba zákaz telefonů?
Jílka: Do určité míry ano, je to více kontrolované než v dětských domovech. Děti samotné uvádí, že mobil je pro ně spouštěč. S vrstevníky z původního prostředí si například mohou posílat videa, jak látky užívají, a to je potom stahuje dolů.
Jak se tedy děti zabaví, aby na návykové látky nemyslely?
Jílka: Z naší zkušenosti většinou chodí na celodenní výlety do přírody. Klade se velký důraz na to, aby děti byly na čerstvém vzduchu a pod zátěží se mohou jednodušeji otevřít vychovatelům nebo svým vrstevníkům. Pak taky různé manuální práce, v jednom zařízení se děti staraly o kozy a prasata. Fungovaly komunitně – samy si uklízely, vařily. Toto by mělo být doprovázeno terapeutickými aktivitami.
A ty jsou dětem dostupné, v jaké míře?
Jílka: Například v jednom ze čtyř zařízení, které jsme navštívili, dochází externí terapeutka a externí adiktolog jedno odpoledne v týdnu. Skupinky dětí si střídají, každé dítě je tak v rozsahu dvou týdnu v kontaktu s terapeutkou i adiktologem.
Jde ve všech případech o externí pracovníky?
Jílka: Ve většině ano. Zařízení odpovídají různým resortům na základě toho, zda jsou zdravotní, sociální či v tomto případě školní. Jenže děti mají různé potřeby a takto to škatulkovat je nesmysl. Školství nemůže zaměstnat zdravotnické pracovníky, přitom by měl adiktolog být vždy po ruce. Když tam přijde intoxikované dítě a potřebujeme posoudit, jak je to vážné a vymyslet další postup.
Jedno zařízení s adiktologem ve své zprávě zmiňujete.
Jílka: Mohou se k tomu totiž postavit tak, že najmou adiktologa na jinou pozici a tím obětují tohoto pracovníka, kterého tam taky potřebují . Navíc ten zdravotnický pracovník je odměňován méně, než by měl být a taky je to pro něj kariérně nevýhodné, protože se to nepočítá jako zdravotnická praxe. Potom když bude přecházet jinam, tak se neposouvá v tabulkovém hodnocení.
Máte pocit, že by v adiktologických zařízeních byly děti, pro které existuje i jiné řešení?
Jílka: Pro děti, na které jsme naráželi, to zařízení byla poslední instance. Prošly si zdravotními a sociálními službami. Ty děti vidí, jak je systém bezzubý, a i když by někdy chtěly, aby jim bylo pomoženo, tak mají pocit, že jim nikdo nedokáže pomoct. Zařízení jsou záchranná síť a poslední instance. Není to o tom se jen naučit přestat látky užívat úplně ale jen méně škodlivě nebo v menším množství. I to je úspěch.
