Na honu byl ještě před pár lety. A pořád se trefoval, říká zbrojíř knížete

Osmaosmdesát let by čilému šedovlasému muži, který nás vítá v domě na kraji Orlíku, nikdo nehádal. Pan Václav Šmejkal je jedním z těch, kteří dnes vzpomínají na nedávno zesnulého Karla Schwarzenberga. V 90. letech pro něj pracoval jako zbrojíř na Orlíku a s knížetem a jeho bratrem Bedřichem absolvoval i řadu honů, které se na zámku odehrávaly.

„Asi dva roky jsem postupně dával do pořádku puškovou chodbu. Jednu po druhé jsem rozebral a vyčistil. Mnohé pušky byly ve stavu, kdy byly před desítkami let odloženy a nikdo na ně nesáhl,“ popisuje pan Šmejkal. Pušky byly jeho koníček a pro penzionovaného lesníka a myslivce de facto denní chleba.

K práci pro knížete se dostal i přes své trubačské zkušenosti. S troubením na honech začínal už na lesnické škole. Začátek a konec honu troubil i na schwarzenberských honech, které se od 90. let začaly na knížecích pozemcích opět konat.

Poprosíme ho, jestli by si ještě na nějakou melodii vzpomněl. Už dlouho prý netroubil, má obavy, jestli to zvládne. Přeci jen, chce to i trochu rutiny. Zatroubí jako zamlada.

Jako znalec zbraní knížeti při honech pomáhal i jako takzvaný nabíječ. Tedy pomocník, který lovci pomáhal znovu nabíjet zbraň. Jaký byl Karel Schwarzenberg střelec? „Dobrý. Honů se účastnil i v 75, možná v 80, a pořád se trefoval. Byly to léty naučené pohyby, ten cvik měl,“ říká a vzpomíná, že Schwarzenberg se honů účastnil i v dobách, kdy působil jako ministr zahraničí.

Což znamenalo, že v průběhu honů vyřizoval i pracovní telefonáty. „Když to přišlo, tak i během honu vzal telefon. Někdy tedy něco zahudroval,“ rozesměje se. Takzvaný knížecí hon pro rodinu se prý konal vždy v prosinci.

Schwarzenberga prý uznával jako hospodáře, ale i jako politika. „Za prezidenta jsem ho volil. Ten jeho soupeř byl polehčující okolnost,“ rozesměje se pamětník, který na knížete vzpomíná hlavně jako na schopného hospodáře, lesníka a člověka, který své názory říkal bez příkras.

Nyní bude sledovat, jak bude ve správě panství pokračovat jeho syn Jan, který už několik let rodové majetky spravuje. „Na Jana jsem zvědavý, pamatuji si ho už z roku 1992, to byl ještě mladý kluk. Chodil sem střílet, je to velmi dobrý střelec, spíš lovec než myslivec,“ podotýká.

Přes poledne už většina obyvatel Orlíku seděla přikovaná k televizním obrazovkám, aby sledovali obřad. Na Schwarzenberga se i přesto, že to byla uzavřená společnost slavící narozeniny, částečně vzpomínalo i v tamní hospodě, kde v minulosti býval pravidelným návštěvníkem.

Bývalý hospodský, nyní už v důchodu, Vladimír Cvrk, nám ukazuje zhruba dva roky starou fotku z jedné z posledních Schwarzenbergových návštěv u něj v podniku. Je na ní kníže s jeho malým synovcem.

„Chce být myslivcem a lesníkem, a proto k panu Schwarzenbergovi vzhlíží,“ vysvětluje penzionovaný hospodský, jehož otec byl spolužákem Karla Schwarzenberga.

Jako kluci spolu chodili před válkou do základní školy. „Neměl žádné domácí vyučování, ale chodil normálně s místními dětmi do školy. Moc se mi líbilo, když se pak vrátil z emigrace, že si s tátou sedli a začali sypat z rukávu jména spolužáků, učitelů a dalších,“ říká pan Cvrk, jehož rodiče hospodu rovněž v 90. letech zrestituovali. Stejně jako Schwarzenbergům, i jeho rodině majetek v roce 1948 zabrali komunisti a z domu je vystěhovali.

Lidí, kteří s porevolučním vrácením Orlíku a dalších majetků měli po revoluci problém, podle něj bylo v Orlíku minimum. Většina byla ráda, že se majetky vrací zpět do knížecího. „Kdyby tady nebyli a o své pozemky a majetky se nestarali, tak by lidé odsud museli za prací dojíždět. To si tady uvědomují. Zaměstnavatelé jsou dobří,“ říká hospodský.

Jeho slova o všeobecné oblíbenosti šlechtické rodiny potvrzuje každý, koho v obci oslovíme. „Tatínek pro Schwarzenbergy dělal zedníka. Byli to prima lidé, vždy hodně chválil i starého pana Schwarzenberga,“ popisuje osmdesátnice Stanislava Baštová.

Když si s ní povídáme, u plotu se zastaví sousedka venčící svého jezevčíka a hned připomene, že její babička „starému panu knížeti“, tedy otci Karla Schwarzenberga, vařila v nedalekých Čimelicích. „Ježíš, ta vzpomínala. Hlavně na to, že je brali jako sobě rovné, nedávali jim najevo, že jsou nějací sluhové,“ říká. A z hlavy vydoluje i oblíbené jídlo starého knížete, prý si rád dopřával kulaté brambory.

Nepovyšování se a určitou lidovost zmiňují v souvislosti nejen s Karlem Schwarzenbergem všichni. I starší žena, kterou při cestě z Orlíku potkáváme u její zahrady.

„Moje maminka vzpomínala na to, jak v roce 1948 jim komunisti zabrali pozemky. Brambory, které se ještě na polích zasadily za Schwarzenbergů, na podzim neměl najednou kdo sklidit. Takže komunisti uspořádali bramborovou brigádu. A maminka vzpomínala, jak se jí zúčastnila i paní kněžna, která kopala brambory a v kýblu je podávala knížeti, který je vysypával na valník. Brali to tak, jak to tehdy bylo. Ještě před rokem 1948 se prý mnohé ‚paní správcové‘ a další nosily mnohem více jako paničky než paní kněžna,“ uzavírá své vyprávění seniorka.