Můžeme být v momentě zlomu, říká politoložka k pondělním protestům

Už několik let propočítává s kolegy takzvanou minimální důstojnou mzdu, tedy kolik by měl člověk vydělávat, aby měl dostatek peněz k běžnému životu v Česku, a upozorňuje, že nebezpečně velká část pracujících v zemi je pod touto hranicí.

Politoložka Kateřina Smejkalová z českého zastoupení nadace Friedrich-Ebert-Stiftung v rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje, že česká společnost dozrála do okamžiku, kdy začne více bojovat za své pracovní podmínky, podobně jako je tomu v západních zemích.

Odbory pondělní akce pojmenovaly Den protestů, začátkem prosince zase řada lékařů oznámila, že přestane pracovat přesčas. Lze toto dění nazvat stávkou, má to takové rozměry?

Je to spíš hybridní způsob protestu. Určitě to souvisí s tím, jak je u nás stávka právně upravena. Právo na stávku upravují dvě místa.

Jedno je v právní úpravě kolektivního vyjednávání, kdy je možné stávkovat za velmi specifických podmínek, když se dojde do slepé uličky v rámci vyjednávání mezi odbory a zaměstnavatelem. V mezinárodním srovnání jde mimochodem o velmi přísné předpoklady toho, aby se stávka mohla vůbec vyhlásit.

Zároveň ale máme právo na stávku ukotveno přímo v Listině základních práv a svobod. Mělo by tedy být možné protestovat i v jiných případech než jen při ztroskotání kolektivního vyjednávání. Ale je to dlouhodobě nedořešená otázka.

Problém vidíte v tom, jak neurčitě jsou nastavená pravidla pro stávku?

Nejen. Svou roli hraje také to, že naše odborová krajina je velmi členitá. Platí, že rozhodujícím aktérem jsou základní odborové organizace v jednotlivých podnicích a institucích. Tady se rozhoduje, jestli se ke stávce připojit nebo jestli jít demonstrovat.

I u pondělních protestů vidíme, že se různé organizace plánují buď zapojit, nebo ne, ale také jakou formou. Někde skutečně dojde k přerušení práce, což naplňuje definici stávky, a jinde půjde o jiný typ protestu, který by úzkou definici stávky nenaplňoval.

Takže jsou české odbory příliš rozdrobené na to, aby se dohodly na generální stávku?

Je to o tom, jak je struktura českých odborů postavená. V zemích, kde jsou odbory více centralizované, je jednoduší vyhlásit nějaký protest, nebo stávku z centra. U nás to tak není.

A lidé ani média tomu nerozumí, mají pocit, že rozhoduje centrum – Českomoravská konfederace odborových svazů. Jenomže ta je vlastně jen výkonnou rukou celé té hierarchie. ČMKOS nic nenařizuje svým členům, demokraticky odspoda o tom naopak rozhodují oni.

V zahraničí to funguje spíše centralizovaně?

Museli bychom se bavit o konkrétních zemích, v každé je to z historických důvodů jinak. Když budu mluvit o Německu, kde se vyznám nejlépe, tak tam člověk vstupuje přímo do sektorového odborového svazu. Jako by se u nás vstupovalo přímo třeba do Odborového svazu KOVO, který zastupuje pracovníky v kovozpracovatelském průmyslu, a ne do základních organizací v jednotlivých firmách. Sektorová úroveň je v Německu klíčová, tam se rozhoduje o stávce, obvykle pak i pro celou dotčenou branži.

Jak složité je tedy svolat velkou, generální stávku v České republice?

Je to mimořádně těžká věc. Proto si myslím, že i v pondělí uvidíme právě jen hybridní formu protestu. Generální stávka by znamenala obrovské vzepětí velké masy lidí z jednotlivých podniků.

Toho je problém dosáhnout i z toho důvodu, že u nás odbory fungují spíše servisně, než že by členové a členky byli vyloženě politicky angažovaní.

Je to dědictví komunismu, kdy odbory deklaratorně sehrávaly důležitou roli, měly vyjadřovat potřeby pracujících směrem k politické moci, ale zároveň de facto byly bezmocné a očekávalo se od nich hlavně dělat stafáž. Pro řadové členy se to často omezovalo na to, že o Vánocích dostali kolekci a poukaz na dovolenou.

A myslíte, že tak to vnímají někteří lidé i dnes?

Táhne se to s námi.

A když si představíte, že jste členem odborů a takhle i chápete svoje členství, že jde o organizaci, do které vstoupíte, protože poskytuje levnější tábor pro děti a nějaký malý dárek k Vánocům - nechci to úplně delegitimizovat, pro některé lidi může být levnější tábor důležitá motivace - tak potom, když máte takovému typu členstva vysvětlit, že by měli vyvinout nějakou aktivitu a artikulovat své politické zájmy, tak je to daleko těžší než s řádově politizovanějšími členstvem na Západě. Třeba ve Francii jsou lidé zvyklí kvůli svým zájmům chodit do ulic, je to pro ně obvykle hlavní smysl jejich členství v odborech.

Když popisujete, jak je pracné svolat v Česku odboráře, co se musí během pondělí stát, abyste to považovala z vašeho pohledu za úspěch?

Pokud bude mít protest takový rozsah, jak to vypadá, že bude mít. Že zůstane zavřený velký podíl škol. Že se v poměrně velké části podniků zastaví na několik hodin výroba. To je něco, co je na české poměry nevídané a dá se to považovat za úspěch.

Druhá otázka je, jestli to bude mít nějaký vliv na rozhodování vlády, protože to je účel. Protestovat se bude proti vládní politice, proti šetření, proti konsolidačnímu balíčku, ale i proti reformě penzí. Špatně se mi odhaduje, jestli na to vláda zareaguje, nebo ne, mnoho těch věcí už je schválených. Dlouhodobě vláda vysílá spíš přehlíživé signály nejen k výhradám odborů, ale paradoxně i zaměstnavatelům, kteří v mnohém činnost vlády vidí podobně kriticky. Pondělní protesty se každopádně jednotliví členové vlády snaží už dopředu delegitimizovat jako nemístné.

Za úspěch bych také považovala, kdyby se podařilo dlouhodobě tuhle politickou energii udržet, to znamená, kdyby to celé neskončilo jednorázovým protestem, ale aktivizace směrem k hájení svých práv by měla dlouhodobějšího trvání. Tomu by určitě dopomohl pocit úspěchu.

V opačném případě půjde o to, jak se podaří odborům interně pracovat s lidmi, kteří jsou teď aktivizováni a následně mohou být demoralizováni, pokud protesty nebudou mít politické důsledky. To bude pro odbory klíčová výzva.

Pokud aktuální protesty budou úspěšné, může se to změnit v trvalejší sebevědomí zaměstnanců. Může se to stát klíčovou události?

Vyhlídky na to nejsou špatné. Vidíme jednak určitou generační obměnu, myslím, že se také postupně mění i ten přístup, kdy lidé odbory vnímali spíše servisně na to, že jsou v nich sami více aktivnější.

Pokud protest bude mít takový rozsah, jak to vypadá, tak půjde o úspěch, který posilní lidi v jejich snažení. Mohli bychom být v nějakém momentě zlomu.

Z politologických výzkumů víme, že pocit, že mohu ovlivnit svou situaci a věci ve svém bezprostředním okolí, je naprosto klíčový k tomu, aby se člověk cítil, že je součástí společnosti a důvěřoval institucím. Když lidé zažívají bezmoc, tak inklinují k politické radikalizaci nebo ke spiklenectví.

Častokrát o demokracii mluvíme poněkud vyprázdněně jen jako o obecné hodnotě, nebo ji redukujeme na to, že můžeme volit. Ale vlastně je ve skutečnosti pro živou demokracii daleko důležitější, že lidé mohou velmi konkrétně participovat na věcech, které se jich přímo týkají, že si zvládnou společným úsilím něco vybojovat.

Co se podle vás stalo, že v zemi, kde to není tolik obvyklé, protestují a stávkují učitelé, zdravotníci a odbory. Jsou to vládní kroky, nebo je to vyvrcholení dlouhodobější nespokojenosti?

Zhoršení materiální situace je velmi citelné, už jen když se podíváme na propady reálných mezd. Zasahuje to skutečně i do střední nebo vyšší střední třídy, opravdu málokdo ve společnosti nějakým způsobem krizovou situaci nepocítil. A jde také o velmi nejisté vyhlídky do budoucna - vypadá to, že se dostáváme do recese, inflace pořád není pod kontrolou.

Myslím si, že svoji roli hraje i strategie vlády. Nejenže s inflací nedostatečně bojuje, jinak bychom nebyli druhým rokem na špici nejen v Evropě, ale i třeba v OECD. Vláda si ještě vytyčila jako svůj hlavní cíl úsporná opatření, která dopadají zejména na zaměstnance a zaměstnankyně ještě nad rámec inflace.

K tomu se z mého pohledu přidává určitá „přehlíživost“ v tom, jak vláda koná a komunikuje.

Myslíte, že vláda špatně komunikuje reformy, které jsou potřeba udělat?

Nejde o to, že je neumí vysvětlit. Spíš že vůbec bere v úvahu, že proti jejímu konání může existovat odpor, protože pro některé lidi bude mít velmi negativní dopady, a to přece žádné lepší vysvětlení neřeší.

Nejde mi tedy o komunikaci ve smyslu vysvětlování, ale o ten přehlíživý tón. Vláda nemá žádné pochopení ani na té úrovni, že by alespoň uznala, že situace je pro spoustu lidí tíživá. Zkrátka nemá existenční problémy dostatečně na radaru.

Nejde ale zároveň o nějakou dlouhodobější frustraci české společnosti, která se teď projevuje?

Ano, určitě teď vyhřezává, že situace poměrně vysokého podílu domácností u nás je dlouhodobě nedobrá. Třeba nástroj minimální důstojné mzdy ukazuje, že si řada domácností už před pandemií nemohla dovolit všechny věci, které jsou považované za určitý skromný standard. Přitom nepsaná smlouva naší společnosti je přece to, že kdo se snaží a má práci na plný úvazek, tak by měl být schopný vyžít. A to tady nebylo naplněno už před krizemi. Teď se to jen zostřilo v tom, kolik domácností nevychází a jak moc nevychází. A problém je, že politická reprezentace to příliš nereflektuje.

Svou roli určitě hraje i pocit nespravedlnosti, že mnohdy bohatší země jsou na tom lépe. Myslím třeba to, co ukazují nákupy v Německu - v daleko bohatší zemi je levnější zboží. To je jeden zdroj hořkosti a nespravedlnosti.

Ale určitě je vnímáno jako neférové i to, že spousta aktérů na krizi vydělala, zatímco oni na to doplatili. Panuje dojem, že ty výdělky šly z jejich kapes a vláda není schopna to vyrovnat třeba opravdu efektivním zdaněním nadměrných zisků.

Minimální důstojná mzda byla pro rok 2022 spočítána bezmála na 41 tisíc korun. Průměrná mzda letos v prvním pololetí se pohybuje nad 42 tisíc korun. Značí to, že je většina Čechů na hraně nějakého důstojného žití?

Možná je lepší důstojnou mzdu porovnávat se mzdovým mediánem, který jako ukazatel není tažený nahoru vysokými mzdami. Tím pádem je to srovnání ještě horší (za první pololetí letošního roku čítá medián podle ČSÚ 36 816 korun).

My se to snažíme přepočítávat ještě exaktněji na počet úvazků a tam jsme zjistili, že za rok 2022 až dokonce na 63 procentech úvazků u nás není placená ani ta výše výdělku odpovídající minimální důstojné mzdě. Je to velmi alarmující číslo.

Skutečně to ukazuje na to, že rozsáhlé vrstvy české společnosti při zcela běžných výdajích na bydlení, jídlo, oblečení nebo drobné volnočasové aktivity se svými příjmy nevychází.

Jak si vysvětlujete, že se lidé nebouřili už dřív, když reálně vlastně jsou s výdělky pod důstojnou hranicí?

Faktorů je víc. Určitě hraje roli naše postkomunistická situace, kdy se po roce 1989 prosadilo, že je každý odpovědný sám za sebe a má se snažit, jak umí, a komu se nedaří, tak si za to může sám.

Hodně to vidíme i v těch běžných radách, které si říkáme, když se někomu nedaří. Že se měl lépe učit, měl si najít jinou práci. Když se nad tím zamyslíte, tak to je v protikladu k sebevědomému hájení vlastních práv.

V české debatě se také systematicky protežuje perspektiva zaměstnavatelů, kteří mají obvykle protichůdné zájmy, co se týče mezd, než mají zaměstnanci. Neustále slyšíme hlavně ten jejich pohled, tedy že na mzdy prostě není. Proti tomu je obtížné vystupovat s jakkoli legitimním pohledem z té druhé strany.

Jde ale i o diskreditaci principu kolektivního hájení zájmů. To je považované za totalitní uniformitu, která patřila k minulému režimu. Pohnuli jsme se tak trochu ode zdi ke zdi, když jsme to novým režimem zcela zavrhli a platí to za zdiskreditované. Přitom i český zákoník práce uznává, že zaměstnanec je slabší strana vztahu se zaměstnavatelem, což se dá vyrovnat jen tím, že se zaměstnanci dají dohromady.

Je podle vás dnešní nastupující generace ostřejší ve vyjednávání pracovních podmínek?

To, co sledujeme, je určitě i generační obměna. Starší generace u nás nevalné pracovní podmínky a nízké mzdy přijaly jako určitou oběť v rámci budování kapitalismu. Zvykly si zatnout zuby s tím, že přišla transformace a že kapitalismus je tvrdý a nemilosrdný. A když takovou oběť přinesou, že se to vrátí jejich dětem. To je docela silný motiv, který ovlivnil generaci mých rodičů.

Zároveň je třeba říct, že z transformace tato generace také hodně profitovala. Mnozí si zvládli vybudovat dobře materiálně zajištěné pozice. Hodně se to týká bydlení a nemovitostí. Dostupnost bydlení v devadesátých a nultých letech byla nesrovnatelně větší, než je teď, i při tehdejších nízkých mzdách. A to je nyní největší materiální rozdíl mezi generacemi.

U mladší generace je to teď i otázka mezinárodního rozhledu. Studovali v zahraničí, vidí, že tak, jak je to u nás, tak to není vytesáno do kamene. Že jsou jinde častější stávky, že jsou lidé zvyklí bít se za svá práva, mají vyšší mzdy i lepší pracovní podmínky. Je to určitý typ prozření. Vidíte, jak to generace před vámi dělaly, ale vám spadnou klapky z očí a řeknete si, že to přece nedává smysl. To si myslím, že se odehrálo mimo jiné ve zdravotnictví - ten systém nelidských přesčasů tady byl desítky let, ale mladí lékaři se rozhlédli a uvědomili si, že jak je to nastavené, je to úplně absurdní.