Mamánkové? Mladí jen nemají výhodu rodičů, kteří byty výhodně privatizovali

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

I mezi mladými lidmi – generací Z – zůstává v otázce bydlení hlavní aspirací vlastní nemovitost. Velkou roli v tom, jestli se jim povede sen naplnit, hraje podle sociologa Tomáše Hořeního Samce podpora ze strany rodiny. A nemusí jít přímo o finanční injekci.

„Ukazuje se, že je poměrně podstatná. V rámci českého systému bydlení je to na povrchu sice trochu neviditelná věc, ale když se podíváme hlouběji, vidíme, že rodiny a  mezigenerační výpomoc obecně hrají silnou roli. Ať už v tom, že se v rámci rodiny formuje samotná preference vlastnického bydlení a posiluje se domnění, že tak jedině je to správně. A zároveň je tam pak samozřejmě i materiální, finanční rovina,“ říká pro Seznam Zprávy.

V rozhovoru o generaci Z, které Seznam Zprávy věnují sérii textů, přibližuje, proč je vlastnictví pro mladé lidi stále důležitou metou, i to, jaké alternativní formy by se mohly v návaznosti na nedostupnost bydlení v budoucnu rozvíjet.

Když se podíváme na startovní čáru, na které stojí současná generace Z – tedy lidé narození mezi lety 1995 až 2010 –, v čem je jejich pozice jiná ve srovnání s jinými generacemi?

Řekl bych, že v určitých aspektech bezesporu jiná je. Ale zároveň je nahlížení na celou problematiku v jistém smyslu podobné. Výchozí pozice generace Z oproti generaci jejich rodičů se jednoznačně liší třeba v tom, že oni měli možnost získat nemovitost v období, kdy se privatizovaly původně státní byty, což byla velice specifická historická situace.

Potom přišlo období nultých a desátých let, a i to bylo v něčem specifické, protože se teprve ustavoval realitní trh, regulovalo se nájemné, vznikal trh s hypotečními úvěry a tak dále. A postupně se zformoval systém, ve kterém sice máme řadu možností, ale zároveň dochází k tomu, že ceny nemovitostí rostou průběžně a poměrně výrazně – a za posledních osm let rychleji než příjmy domácností.

Takže situace je zcela jistě jiná. Ale abych se vrátil i k té podobnosti, určitou aspirací, kterou sdílí i značná část té nejmladší generace, totiž stále zůstává vlastní bydlení. Protože ho mají spojené se sociální i ekonomickou jistotou. Zároveň jim ale pohled na současný stav trhu tu jistotu poměrně dost ubírá.

Náš výzkum mezi mladými lidmi ve věku mezi 18 až 35 lety probíhal v letech 2019 až 2020 ještě v průběhu růstu cen, současná situace je přitom ještě daleko více napjatá. Nicméně už tehdy tam zaznívaly hlasy, které tematizovaly, že dosáhnout na vlastní nemovitost je opravdu obtížné, pokud člověk nedisponuje majetkem, nebo alespoň vidinou, že v budoucnu bude – třeba díky mezigeneračnímu transferu, respektive díky výpomoci v rámci rodiny.

Takže byste souhlasil s tím, že je pro generaci Z v současné době obtížnější dosáhnout na vlastnické bydlení?

Asi záleží, s čím bychom to srovnávali. Nicméně řekl bych, že třeba oproti situaci před 8 nebo 10 lety to určitě obtížnější je.

Zmínil jste podporu ze strany rodiny. Jak klíčová pro mladé lidi je ve chvíli, kdy uvažují o koupi bytu nebo domu?

Ukazuje se, že je skutečně podstatná. V rámci českého systému bydlení je to na povrchu sice trochu neviditelná věc, ale když se podíváme hlouběji, tak vidíme, že rodiny a  mezigenerační výpomoc obecně hrají silnou roli. Ať už v tom, že se v rámci rodiny formuje ta samotná preference vlastnického bydlení a posiluje se domnění, že tak jedině je to správně. A pak je tam samozřejmě i materiální, finanční rovina. Dělá velký rozdíl, pokud rodina disponuje určitým majetkem, který třeba nemusí být ihned darován další generaci, ale může hrát velkou roli právě v pocitu životní jistoty, nebo nejistoty.

Čili pokud tam je podpora ze strany rodiny, ať už finanční, nebo nefinanční, tak to v otázce bydlení opravdu značně pomáhá. Když pak mladí – třeba i vysokoškolsky vzdělaní – lidé vstupují na trh s bydlením, velkou roli hraje to, jestli jejich rodina má nějaký majetek a  jestli je ochotná s ním disponovat ve prospěch těch mladých lidí, nebo ne. Určitě to nelze brát tak, že by měli všichni stejnou startovní čáru.

A dokázal byste říct, který z těch dvou pólů v české společnosti převládá? Pokud mají rodiče možnost, pomáhají svým dětem s bydlením?

Náš výzkum ukazoval, že lidé zhruba do 26 let ještě zpravidla neměli přímou zkušenost s tím transferem ze strany rodiny v podobě daru nebo dědictví. Tu zkušenost měli spíš ti o něco starší, nicméně bylo poměrně zajímavé sledovat, jak o tom ti mladí lidé mluví, jestli je to v těch rodinách explicitní téma, nebo jestli je to spíš něco, o čem se v uvozovkách nemluví, dokud na to nepřijde.

A co tedy převažovalo?

Mluvili jsme tam s lidmi z velkých měst, z Prahy, Brna, Pardubic a Olomouce, takže to reprezentuje spíš městskou zkušenost, nicméně dalo se tam vysledovat, že pokud je rodina funkční, panují tam standardní vztahy, tak se v rámci možností snaží vypomoci.

Nicméně možnosti jsou často omezené a myslím, že na to budeme narážet i v budoucnu čím dál častěji, že generace rodičů, které budou v následujících letech dorůstat děti - mladí dospělí, kteří by potřebovali na trhu pomoci – bude sama muset splácet hypotéku. Takže spíše možná uvidíme to, že se jedna generace přeskočí a výpomoc přijde od prarodičů, třeba i ve formě nějakého dědictví.

Přišlo mi zajímavé, že i v prostředí poměrně napjatého trhu, kde je obtížné sehnat finančně nedevastující nájem nebo vlastní bydlení, které by bylo dostupné, se v našem výzkumu ukazovalo, že i rodiče, kteří nemají prostředky na to, dětem vyloženě koupit a darovat byt, tak alespoň často využívají sociálního kapitálu v rámci rodiny nebo svých sociálních sítí. Že je třeba propojí se známým, který zrovna pronajímá byt a je ochotný nešponovat nájem na maximální cenu. Takže tohle je, řekl bych, jedna z nových a stále rozšířenějších strategií. Není to systémové, ale z hlediska jedinců to byly cesty, jak se s tou obtížnou situací vyrovnat.

V souvislosti s mezigenerační solidaritou bychom neměli opomenout i pojem mamahotel, který je dnes v souvislosti s mladou generací často skloňován. Řekl byste, že je dnes rozšířenější než dřív?

Mám pocit, že pokud je to možné, tak se mladí lidé spíše snaží v rámci nějakých možností osamostatnit, a že volí ekonomicky racionální strategie, že pokud vidí, že aktuálně nedosáhnou na vlastní bydlení, nebo je pro ně nájemné příliš vysoké, tak zůstávají ještě dočasně u rodičů, ale mám pocit, že spíš je tam snaha to řešit jinak než za každou cenu zůstávat u rodičů. A pokud, tak za tím jsou opravdu spíš ekonomické důvody než pohodlí.

Vnímáte, že s rostoucí nedostupností bydlení přestává být pro určitou část mladých důležitou metou? Že se upínají k jiným cestám, jak utratit peníze, ať už je to cestování, nebo jiné materiální cíle?

Mám pocit, že v našich datech jsme se snažili mít vlastně zástupce různých sociálních tříd jako bohatší, vzdělanější, lidi s nižším vzděláním. Nešlo o reprezentativní šetření, ale myslím si, že pestrost nějakým způsobem byla zajištěna, a nemám pocit, že bych úplně pozoroval efekt toho avokádového toastu, čirého hédonismu, že v uvozovkách „je to všechno jedno a teď si budeme užívat“.

Nicméně v rozhovorech jsem pozoroval určitě odlišný akcent právě u lidí, kterým bylo kolem 28 a více let, kdy startujete pracovní kariéru, máte třeba už i pevnější partnerský svazek nebo plánujete rodinu. Tam byl najednou zcela patrný posun.

V čem konkrétně?

U mladších lidí byly představy o tom, kde a jak bydlet, určitě vágnější. Buď bydleli na kolejích, u rodičů, nebo v nájemním bydlení – zkrátka v aranžmá, které vnímali jako dočasné. Ale jakmile se začali fixovat a nabalovaly se tam určité závazky, najednou mám pocit, že se k otázce bydlení začali vztahovat jinak. Takže možná, kdybychom to vztáhli jen na mladé dospělé mezi 18 a 26 lety, argument, že utrácí za jiné věci, by byl možná platnější.

Data ukazují, že největší část generace Z bydlí v nájmu. Řekl byste, že tuto formu mladí lidé vnímají volbu z nouze?

Ukazuje se, že za ideálních podmínek by si mladí lidé volili vlastnické bydlení. A že soukromé nájemní bydlení je pořád spíš určitá z nouze ctnost. Jasně, v diskuzích se uvádí i možné výhody jako větší flexibilita a podobně. Ale stejně dominantní většina lidí touží po vlastní nemovitosti. Třeba i kvůli tomu, že když máte majetek, se kterým můžete disponovat, je to vnímáno jako určité zajištění na stáří nebo jako hodnota, kterou můžete předat další generaci. A pak je tam navíc úroveň nejistoty v souvislosti s krátkodobými smlouvami, nevyzpytatelnými majiteli bytů a podobně.

V jednom z výzkumů jste se věnoval i participativnímu bydlení. Pozorujete, že to mladé lidi láká? Třeba i jako úniková cesta z nepříznivé situace na realitním trhu?

Projevovalo se, že někteří lidé dost lpí na představě vlastnictví. Viděli jsme ale i to, že pro další skupinu lidí nebylo úplně to nejklíčovější a důležitá pro ně byla spíš jistota, která se dá uskutečnit třeba v bydlení družstevním nebo i v obecním.

Přijde vám, že právě participativní bydlení – i při pohledu na současný stav trhu s nemovitostmi – je trend, jehož oblíbenost mezi mladými v následujících letech poroste?

Ano, z určitého úhlu pohledu mi to opravdu připadá jako bydlení budoucnosti. Samozřejmě ale není ideální pro všechny.

Ve výzkumu z roku 2021 ještě nebyl patrný silný zájem. Nicméně interpretoval jsem to tak, že to zatím není téma, o kterém se příliš mluví nebo které se vůbec představuje jako možnost. Je to určitá inovace, která potřebuje silného aktéra, co ji bude pomáhat rozvíjet. V jiných státech jsou to typicky obce, města, stát anebo i skupiny obyvatel. Do budoucna v tom určitě vidím – nejen pro mladé – velký potenciál, obzvlášť pokud by se trochu vyjasnilo legislativní prostředí a vznikla právní forma, která by umožnila určitou veřejnou podporu.

Finanční kapacity rodin budou spíše vysychat nebo se tam budou rozevírat nůžky mezi těmi, kdo mohou mladým přispět, a finanční kapacity státu a obcí taky nejsou neomezené. Když se podíváme na dotační titul, který má MMR připraveno na výstavbu především dostupného nájemního bydlení v rámci obcí, je to sedm miliard, a to rozhodně nepostačí. Nicméně participativní formy bydlení by právě umožnily, aby se kapacity i schopnosti obcí, měst a obyvatel mohly spojit. Obec poskytne pozemek a lidé čas, úsilí a částečně i finance. Z tohoto hlediska má obrovský potenciál, ale není to samozřejmě všespásné řešení.

A co další alternativní formy bydlení, jako jsou tiny housy, přestavěné maringotky a podobně? Kdy mají mladí lidé třeba chuť „mít něco svého“, ale zároveň nedisponují rozpočtem na klasickou nemovitost? Minimálně ve svém okolí vidím takových případů hned několik.

Nedokážu úplně říci, jestli je to trend, který v čase poroste. Nicméně mám pocit, že v budoucnu uvidíme rostoucí popularitu třeba u modulárních staveb, které se staví rychle a jsou méně nákladné.

Třeba tiny house – a nemyslím to vůbec nijak špatně – vnímám taky jako určitou únikovou strategii z toho systému podobně jako spoléhání se na známosti nebo sociální kapitál, kdy čekáte, kdy bude mít váš strýček z druhého kolene zrovna volný byt, který vám může pronajmout. Samotného by mě zajímalo, jestli to lidé, co bydlí v tiny housu, vnímají jako řešení do konce života, nebo jestli je to pro ně střednědobé řešení, než se třeba změní jejich rodinná situace.

Existují podle vás nějaké specifické bariéry, kterým ti mladí lidé na trhu s bydlením čelí? Je mi jasné, že v první řadě to budou všemi skloňované finance, ale zajímá mě, jestli vás napadá ještě něco dalšího?

Je tu určitě bariéra čistě praktická, hodně konkrétní, že jako mladý dospělý, kdy teprve začínáte kariéru, nemáte úspory a ani rodina vám není schopná pomoci, potom může být problematické i sehnat dostupné nájemní bydlení. Protože ceny jsou v řadě měst velmi vysoké a kauce se šplhají do řádu desítek tisíc. I zaplacení kauce pak může být problém, jedna z bariér, která může sehrát roli, jestli jste schopni se osamostatnit a odejít od rodičů. Je možná potom snadnější, když bydlíte ve spolubydlení, kdy se na to složí více lidí. I u spolubydlení nicméně vidíme, že se protahuje. Máme ho hodně asociované se studiem na vysoké, ale vidíme, že je aktuální i pro lidi, kteří už dostudovali.