Političtí ignoranti? Dvacátníci jen mají pocit, že se na ně zapomnělo

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Studenti mají v našich dějinách, zejména tedy v 19. a 20. století, naprosto klíčové postavení,“ soudí Petr Koura, český historik a vedoucí Katedry dějin a didaktiky dějepisu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, který se svým zaměřením věnuje právě českým moderním dějinám.

„V klíčových okamžicích našich dějin to byli právě mladí lidé, zejména studenti, kteří hráli důležitou roli. Ať už to byl rok 1848, později vznik Československé republiky, dále rok 1938, 1968 a pak tedy samozřejmě rok 1989, kdy proběhla sametová revoluce,“ potvrzuje své tvrzení historik rychlým výčtem stěžejních momentů české historie, v nichž mladí lidé figurovali.

A jak se k politice staví dnešní dvacátníci, generace Z, jejichž životním postojům věnují Seznam Zprávy sérii textů.

V demokratické společnosti se už narodili. A svoboda pro ně nabývá jiných významů. Možná i proto starší generace čas od času na adresu té mladší utrousí pár jízlivých poznámek.

„Slýchám to doma denně,“ říká dvacetiletá studentka žurnalistiky Veronika. Odkazuje tím na kritiku ze strany starších lidí, že si mladá generace svobody neváží. „Starší generace říká, že svobodu vnímají skrze absenci cenzury, což za minulého režimu pociťovali nejvíce. Mám pocit, že mladí už mají jiný pohled a například chápou, proč policie někoho zatkne třeba za podporu nacistů. Není to tak, že si svobody neváží, ale že si uvědomují, že nic jako absolutní svoboda nemůže existovat,“ dodává.

S jistou nepřívětivostí starší generace v politických otázkách se setkal i 24letý student a politik Adam Trunečka, který je již dva roky členem hnutí STAN a aktivně se zajímá o politiku a fungování Evropské unie.

„Vážím si generace našich rodičů za to, že svobodu vybojovala. Argument, že si mladí svobody neváží, neslýchám. Od starších spíše slyším, že jsem moc mladý na politiku a že musím získat nejprve životní zkušenosti. Nikdy mi ale nikdo neřekl, co ty zkušenosti vlastně jsou,“ popisuje. Jedním dechem dodává, že i přesto od řady starších lidí získává velikou podporu. „Pohledy jsou různé,“ míní.

Trochu jiný vhled nabízí historik Koura, který tento generační spor nevnímá jako ojedinělý fenomén dneška, ale jako neustále se opakující trend moderních dějin. „Je to docela klišé. V moderní době je typické, že starší generace si o té mladší myslí, že je bezideová, horší. Ona je ale jen jiná. Vymezuje se vůči té starší a ta k ní má proto despekt,“ vysvětluje historik.

Pozastaví se i u tématu svobody. „To, jestli si mladá generace váží svobody, nebo ne, bychom doopravdy poznali, pokud by nastala nějaká krizová situace. Nářky starších generací, že si mladí neváží svobody, se objevovaly i v minulosti, když ale přišly důležité milníky, tak to dopadlo jinak,“ dodává. Jako příklad uvádí právě sametovou revoluci, kdy se během pár dní z těch „zdivočelých, závadových mládežníků“ v očích národa stali obdivovaní studenti, kteří svrhli komunistický režim.

Podle analytika agentury Ipsos Michala Kormaňáka do debaty o postoji mladých lidí ke svobodě a politice jako takové vstupuje další zásadní faktor – globalizace. Z průzkumu z roku 2022, který agentura Seznam Zprávám poskytla, například vyplývá, že 36 procent lidí v generaci Z, která v době měření odpovídala věku 18 až 27 let, se nevnímá pouze jako občani svého státu, ale spíše jako „občani světa“. U generace X, která odpovídala věku 43 až 65, je číslo dvakrát nižší.

Podobný propad je například i v názoru, že je globalizace pro Českou republiku přínosná. S tímto tvrzením souhlasila více než polovina lidí z generace Z, jeho podpora u generace X těsně překonala 20 procent

„Není to tak, že by si mladí svobody nevážili. Mladá generace se narodila do světa, který je již plně globalizovaný a je to pro ně přirozené. Svoboda má pro ně trochu jinou podobu a do svého chování často přináší zodpovědnost za celek, například péče o planetu,“ vysvětluje Kormaňák. Zároveň ale upozorňuje, že proces propojování světa má i své stinné stránky.

„S globalizací se ale pojí i to, že má hodně mladých psychické problémy. Jsou pořád online a propojeni a paradoxně proto pociťují mnohem více samotu, protože se fyzicky nepotkávají,“ dodává.

Analytik u této generace vidí i další zajímavý trend, který je v kontextu historického vývoje rovněž poměrně atypický. „Dnešní generace Z je uvědomělejší. Je to generace, která moc nerebeluje a naopak se snaží zachraňovat planetu, bojovat proti klimatickým změnám. Mladé generace většinou bojovaly proti systému, ta naše se jej snaží zachránit, což je nestandardní. Je to ale také možná způsob rebelie proti určitému mainstreamu, jen trochu jiným způsobem,“ polemizuje.

Jak je to ale se zájmem mladých o volby a politické dění? Podle Kormaňáka je určitý nezájem o politiku u mladé generace přirozený zkrátka kvůli tomu, že se jich témata jako jsou proměny legislativy týkající se například rodičovských příspěvků a nebo lehce úsměvné sněmovní tahanice o zdanění tichého vína zatím příliš netýkají.

„Obecně platí, že je těžké lidi k politice dostat, to je ale typické pro každou mladou generaci. V čerstvě dospělém věku mají spoustu jiných starostí nebo zábavných věcí a politika není to, o co by se potřebovali zajímat. To je vidět i na analýzách, které ukazují, že ochota chodit k volbám je slabší než u té nejstarší generace. Jsou ale segmenty, které jsou až aktivistické. Je to na škále od úplného nezájmu až po výrazný aktivismus,“ vysvětluje.

S tímto trendem se přirozeně pojí otázka informovanosti a politické gramotnosti, která je ale poněkud ošemetná nejen u generace Z. V době globalizace, sociálních sítí a internetu jsme neustále vystaveni obrovskému přílivu informací a zůstat v obraze tak nemusí být pro mnohé jednoduché.

„Zprávy a politiku jsem dříve odmítala sledovat. Když byl covid, tak jsem vlivem okolí a rodiny sklouzla k dezinformacím. Bylo to z takového všeobecného naštvání, že mi zavírají kroužky, což ještě podpořila mamka s tátou, kteří mi posílali videa, kde se vyjadřovali lékaři stylem, že covid neexistuje,“ popisuje studentka Veronika. Dodává, že v minulosti volila svého času poměrně populárního Jindřicha Rajchla, který byl jedním z těch, již covidové restrikce rezolutně odmítali.

Změna ale přišla poté, co si našla přítele, který se o politiku aktivně zajímal a postupným pošťuchováním ji přivedl k většímu zájmu o politické dění a hlavně k větší informovanosti. „Teď už to sleduji hodně. Přítel je na politologii, takže beru informace někdy od něj, ale jinak hlavně Instagram, ČT24, Český rozhlas a tak dále,“ vysvětluje svůj postupný příklon k mainstreamovým médiím.

Řada lidí k politice ale našla cestu po vlastní ose. Jedním z nich je právě i politik Starostů Adam. „V patnácti jsem se koukal na Kancelář Blaník a přišlo mi to vtipné, tak jsem se o politiku začal více zajímat. Jedno léto jsem začal studovat věci o EU, což mě hodně zaujalo, a tak jsem se začal angažovat v tom, aby co nejvíce lidí kolem mě té EU rozumělo,“ líčí.

Do hnutí STAN vstoupil před dvěma lety a aktivně se ve straně věnuje mimo jiné propagaci Evropské unie. Oslím můstkem do politiky byla ale jeho zkušenost jakožto asistenta poslance Martina Exnera, rovněž ze Starostů.

Nejnovějším ukazatelem politického rozpoložení v řadách „omladiny“ byly červnové volby Evropského parlamentu. Volební účast u lidí ve věku 18 až 29 let byla 38 procent, což ze skupiny činilo druhou voličsky nejaktivnější hned po lidech starších 65 let, kde se účast vyšplhala na 45 procent.

Kde hledat důvody mobilizace? Analytik Kormaňák podotýká, že pro mladé lidi je díky globalizaci dění v Bruselu mentálně blíže než pro ty starší a méně tu proto funguje jakási tendence k apatii, že jejich hlas stejně nic nezmění. Jako další důvod vidí silné volební lídry.

„Voličské chování mladých určují společenské trendy, což ukázaly letošní eurovolby. Určují ho volební lídři, za kterými oni jdou. Mohla to být Danuše Nerudová a ještě lepší případ je Filip Turek, jenž nalákal hodně nevoličů na volby, které jsou obecně chápané jako volby druhého až třetího řádu. Přes sociální sítě zvedl hodně mladých lidí,“ vysvětluje.

To dokazují i data. Skoro 40 procent elektorátu koalice Přísahy a Motoristů, za kterou Turek kandidoval, byli lidé ve věku od 18 do 24 let. V simulovaných studentských volbách na středních školách koalice získala podporu 14,2 procenta, pouze o procento méně než koalice Spolu.

I tak ale nezájem o politiku u veliké části mladých přetrvává, což neplatí pouze pro ty, kteří k volebním urnám přijít mohou, ale i pro ty, kteří budou moci svým hlasem určitou stranu podpořit až za pár let.

„Mladí lidé citlivě vnímají nedostatečnou úroveň vzdělávání v Česku. Mají pocit, že témata nereflektují, co je důležité, jako například zadlužování politiky. Dá se říct, že politické strany v komunikaci a programech na mladé lidi zapomínají. Například 40 procent středoškoláků říká, že na ně strany nemyslí, čímž vzniká prostor pro populisty,“ popisuje Karel Strachota z neziskové organizace Člověk v tísni, který je autorem projektu Studentské volby fungující od roku 2009.

Cílem projektu není pouze sesbírat data a zjistit volební tendence budoucích voličů, ale přiblížit jim volební proces, principy zastupitelské demokracie a hlavně dokázat, že i jejich hlas má cenu. „Dlouhodobě platí, že výuka na školách je nedostatečná a mladí lidé nerozumí principům zastupitelské demokracie. Nevěří proto, že mohou ovlivnit, co se okolo nich děje,“ míní Strachota.

Nabízí i svůj pohled na kritiku mladých lidí ze strany starší generace.

„Často my, dospělí, přistupujeme k mladým kriticky a říkáme, že jsou ignoranti a tráví moc času na sociálních sítích. To ale není jejich vina, oni si sociální sítě nevymysleli. Pokud se nám nelíbí jejich politické preference, tak bychom to ale měli vyčítat zavedeným stranám, které je nedokážou oslovit,“ uzavírá.

Nedostatečnou výuku v oblasti politické gramotnosti vnímají i Adam s Veronikou. „Učitelka nám řekla, kolik lidí je ve Sněmovně a v Senátu, od kolika mohou kandidovat a na jak dlouho tam jsou, a to bylo všechno. Politická výchova minimálně u nás byla nulová, a to jsem nebyla na žádné vesnické škole,“ vzpomíná Veronika na přístup své základní školy.

„Podle mě je absurdní, že se lidé naučí více o pravěku než o posledních desetiletích. Až v dějepisném semináři na střední škole jsem se dozvěděl, co byla třeba opoziční smlouva. Jak se můžeme informovaně zapojit do politiky, když nevíme, co se tu posledních 30 let dělo?“ klade si Adam otázku, která bezesporu leží na srdci i dalším mladým lidem.

Poněkud jinou otázku mají v souvislosti s mladými ale na mysli volební lídři – jak mladé voliče zmobilizovat a ještě lépe, jak je zmobilizovat ve svůj prospěch? Většina z nich už pochopila, že klíčové je zapojení se na sociálních sítích.

To potvrzuje i politolog a odborník na politickou komunikaci z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Jan Kubáček. „Pro mladé jsou dnes sociální sítě naprosto zásadní a politici pochopili, že pokud v tom prostoru nebudou, tak je nahradí jiní,“ popisuje. Na sítích se tak podle něj koncentrují už i politici, kteří dlouhodobě cílili na starší generace.

„Někteří nad tím dlouhodobě mávali rukou a říkali, že jejich preference cílí na střední a vyšší věkové skupiny a nepotřebují nikoho na sítích oslovovat. Takové strany ale nyní pochopily, že zde volební potenciál je. To je například Kateřina Konečná za koalici Stačilo! a také někteří členové hnutí ANO,“ dodává.

O tom, jak aktivní někteří politici na „sockách“ skutečně jsou, se může koneckonců velice snadno přesvědčit každý, kdo platformy jako je Instagram nebo dnes velmi populární TikTok navštěvuje. Někteří jsou dokonce aktivní natolik, že jejich příspěvky uvidíme někdy i v momentech, kdy zrovna nechceme.

Na telefonu na nás zničehonic vyskočí video nově zvoleného europoslance Filipa Turka s jeho oblíbeným automobilem, příspěvek členky opozičního hnutí ANO Aleny Schillerové ve stylu „lekce pro boomers“, kde vysvětluje výrazy používané mladými lidmi a zapáleně u toho kritizuje vládu Petra Fialy, a vzápětí nám algoritmus vyhodí odpověď europoslankyně z hnutí STAN Danuše Nerudové. Aktivně se zapojují i další.

Podle Kubáčka ale z dlouhodobého hlediska mistrem sociálních sítí zůstává šéf opozičního hnutí Andrej Babiš, který zaujal například příspěvky s kohoutem Silverem nebo videem, kde hráběmi drbe prase. „Z dlouhodobého hlediska je nejlepší Andrej Babiš. V online světě potřebujete, aby se s vámi lidé ztotožnili a viděli, že jste člověk z masa a kostí. A to i kdybyste je měl zaujmout nějakou bláznivinou. A to Babiš umí,“ hodnotí politolog.

Že jsou sociální sítě základem pro politickou komunikaci s mladými, vnímá i Adam Trunečka. Zároveň ale v některých případech vidí určitou vyprázdněnost obsahu. „Tanečky dokážou člověka zaujmout, je ale potřeba zvolit více konkrétní komunikaci. Občas to tím člověk trošku naředí a to je za mě v pořádku, ale mrzí mě, že řada politiků to vzala tak, že tanečky budou pro komunikaci stačit,“ hodnotí mladý angažovaný politik.

Zmiňovaného vyprázdnění obsahu si všímá i Kubáček. „Pokud to vnímáte jako cirkusáctví, tak to vnímáte naprosto správně. Když odhodíme ideologickou optiku, zjistíme, že se nám veliká většina politiků předvádí, jako by přijelo šapitó, a snaží se prostě zaujmout. Obecně platí, že politik hlavně nesmí působit lhostejně,“ rozmluví se a vzápětí zabrousí i na pomyslnou druhou stranu barikády, tedy mezi politiky, kteří se sociálním sítím a „lidovému“ přiblížení spíše straní.

Důvodem může být kritika, že jim výstupy na sociálních sítích přijdou trapné. Trapnost je ale relativní, upozorňuje Kubáček. „Sledovat některá videa opravdu bolí, na druhou stranu pro jinou část společnosti je naopak bolestivé vidět neustále Petra Fialu procházet se v saku ulicemi,“ pokračuje.

Následně se zamyslí nad tím, komu se naopak na sítích příliš nedaří, a nakonec vybere právě premiéra Petra Fialu. „Kdybych to měl vzít dlouhodobě, tak se s tím asi nejvíce trápí Petr Fiala. I on ale trochu překvapuje,“ uzavírá politolog. Naráží tím třeba na nedávné video, kdy premiér, který se neformální komunikaci na sociálních sítích doposud stranil, sundal sako a nechal diváky nahlédnout do svého soukromí.

Nad snahami politiků zaujmout, přiblížit se voličům a ukázat se jako člověk z masa a kostí přemýšlí i akademik Petr Koura, přináší ale historický pohled. „Přibližování mladým lidem tu ale vždycky bylo. Napadají mě fotky, jak v padesátých a šedesátých letech komunističtí funkcionáři tančí s mladými lidmi, nebo snímek, který vzbudil veliký rozruch, když se Alexander Dubček nechal na plovárně vyfotit v plavkách. To vše je přibližování lidu. Sociální sítě jsou jen nový nástroj,“ myslí si.