Článek
„Vánoce ignorujeme. Rozhodli jsme se takhle všichni. Prostě nebudou. Ani si bez Sárinky neumíme představit ten stromeček,“ říká klidným, pevným hlasem Lucie Lidická, maminka studentky prvního ročníku FF UK oboru Jazyky a komunikace neslyšících, kterou před rokem zavraždil David K.
„Sára byla vánoční skřítek. Vánocemi žila. Měla je nejradši ze všech svátků. Hlavně kvůli ní byla všude světýlka a krásná vánoční výzdoba. Všechno to měla moc ráda, záleželo jí na duchu Vánoc a tradicích,“ vysvětluje Lucie Lidická.
Minulý rok touto dobou už měli napečeno.
„Cukroví z loňska je stále v krabici na balkóně. Nevím, v jakém je stavu, ale stále tam leží. Pekly ho obě moje holky Sára s Týnkou, nedokážu ho vzít a vyhodit. Tak tam je,“ krčí rameny.
Lucie Lidická pracuje jako hlavní sestra v jedné ze středočeských nemocnic. Povídáme si v podvečer v její útulné kanceláři. Na poličkách má vystavené modely starých sanitek, igráčky sestřiček nebo sadu odznáčků se zdravotnickou tematikou. Na skříňce zapaspartovaný ručně psaný citát Václava Havla: Mysleme dopředu a nad pracovním stolem rámečky s fotografiemi s krásnou černovlasou dívkou. Sárou Lidickou.
Pomáhá mi práce
„Každý se s tím vypořádává různě, já jsem zvolila jedinou přijatelnou možnost, a to je práce. Od pohřbu jsem tu strávila všechny dny krom svátků a víkendů. Nedovedu si představit, že bych si vzala dovolenou, protože tu jsme vždycky trávily s holkami společně. Už jen to slovo dovolená mi zní nepatřičně,“ svěřuje se.
V nemocnici řídí zhruba tisícovku nelékařských zdravotnických pracovníků, tedy sester, sanitářů, laborantů a dalších profesí. Chodí za ní do kanceláře, neustále jí zvoní telefony, je stále v pohybu. Nabírá nové lidi, dělá servis pro ty stávající. Do toho desítky tabulek, statistik, pohovorů. Pracovní doba takzvaně od nevidím do nevidím. A to je přesně to, co Lucii vyhovuje: maximálně zaměstnat mozek prací.
„Nejhorší doba přichází před spaním, po probuzení nebo když jedu autem. To jsou jediné chvíle, kdy jsem sama, a to se otevírají všechny ty komnaty, které se snažíte uzavřít,“ popisuje.
Bolest a zoufalství nad ztrátou dcery jsou prý stejně velké jako před rokem.
„Se spoustou věcí se naučíte žít, ale vyrovnat se s tím nedá, pochopit se to nedá, vysvětlit se to nedá. Nemoc se někdy dá vysvětlit, má nějakou příčinu. I některá smrt se dá vysvětlit, lidé obvykle neumírají zdraví, můžete se na to připravit, ale tahle se nedá vysvětlit. Odpovědi by vám měly přinést útěchu, ale nikdo vám neodpoví. To jsou otázky, které zůstanou navždy nezodpovězené, takže si je nesete s sebou pořád,“ hovoří o svých myšlenkách.
Ale už mívá i světlé momenty. Lucie je nazývá drobné krůčky vpřed. Po roce už dokáže myslet i na něco jiného. Dokonce se i zasmát. Pak se ale znenadání objeví nepředvídatelný okamžik a je zpátky v temnotách.
„Třeba když potkám autobus, ve kterém Sára jezdila do školy. Nebo když jsme v květnu tradičně oslavovali Mezinárodní den ošetřovatelů. Měli jsme jako vždy posezení s vrchními sestrami, předávala jsem jim kytky a přáníčka pro naše zaměstnance, děkovala jsem jim za uplynulý rok, kdy byl svět ještě v pořádku. Teď jsem tam opět stála a svět měla otočený o 180 stupňů. To jsou ty chvíle, které dokážou zranit, protože s nimi nepočítáte,“ uvádí příklady.
Lucie se prý snaží myslet pozitivně, má přece ještě druhou dceru, nemůže rezignovat na život, ale je to prý hodně těžké.
Pak mě chytla panika
Onen den 21. 12. 2023 byl poslední školní i pracovní den. V pátek měli mít rodinnou oslavu. Sára jela odevzdat projekt do školy, Lucie vzpomíná na předvánoční shon.
„Byla jsem nakoupit. Tam mi volala plačící Týnka, že se u Sáry ve škole střílí a že se jí nemůže dovolat. Tak jsem jí říkala, ať se nebojí a dál jsem nakupovala. To byl totální zkrat. Vůbec mi to nedoteklo. Byla jsem přesvědčená, že v té době už Sára ve škole nebyla. Až pak volal brácha, který sledoval téměř online záběry, že už je tam 11 mrtvých a ptal se, co měla Sára na sobě,“ vrací se ve vzpomínkách Lucie Lidická.
„Až pak mě chytla panika. Všechno jsem zahodila a jela do Prahy. Tam už všechno bylo zapáskované. Potkala jsem se tam s exmanželem Mirkem a se Sářiným přítelem Dominikem. Všechny evakuované děti už byly propuštěné a nám došlo, že buď Sára nemá mobil nebo že se jí něco stalo.“
Začali objíždět nemocnice, Lucie volala kolegům zdravotníkům. Ne a ne ji mezi zraněnými najít. Ve tři hodiny v noci identifikovali lékaři poslední dítě, takže rodině Lidických začalo docházet, že Sára v nemocnici nebude.
„Po páté hodině přijeli policisté s krizovým interventem a dali mi k identifikaci její brýle, popsali vlasy a že měla piercing v nose. Pak už bylo jasné, že je všechno špatně…“ odmlčí se Lucie.
V kanceláři zavládne ticho, jen hodiny slabě tikají.
„Abych řekla pravdu, na nic jsem se neptala. A v tom nějak setrvávám doteď. Informace nevyhledávám, číst nic nechci, byla jsem samozřejmě na policii, vyzvedla si věci, podávali jsme vysvětlení, přišel mi protokol. Tak jak přišel, tak je stále v té obálce,“ pokračuje po chvíli opět v hovoru.
Během loňských vánočních svátků se rodina uzavřela do ulity. Lucie vůbec nechtěla organizovat poslední rozloučení. Bála se, že v emocionálně vypjaté situaci dojde k nějakému kolapsu.
„Jenže pak ke mně ze všech stran přicházely signály, že by se kamarádi, známí a spolužáci chtěli přijít se Sárou rozloučit. Nakonec jsem to přehodnotila a pohřeb se konal v sobotu 6. ledna, aby tam mohli přijít všichni, kdo chtěli,“ popisuje Lucie.
A bylo to prý naprosto neuvěřitelné. Když přijížděli k hřbitovu, stála tam ohromná spousta lidí. Spolužáci ze základky, ze střední školy, z fakulty. Přátelé z tábora, kam jezdila Sára jako dítě, pak jako praktikantka, nakonec i vedoucí. Samozřejmě rodina, blízcí i vzdálenější příbuzní.
„Tam člověk viděl, kolik měla Sára kamarádů, kolik lidí se s ní chtělo přijít rozloučit. Téměř se nevešli do obřadní síně. Takže jsem byla nakonec ráda, že poslední rozloučení takto proběhlo,“ shrnuje Lucie.
Chtěla dělat něco smysluplného
Lucie se dívá na fotografie nad stolem a pronese, že Sárinka byla jednoduše dítě, které chcete. Bezproblémová. Krásná, v kolektivu oblíbená, jako by jí šlo všechno samo. Včetně učení. Dostala se dokonce na tři vysoké školy. Rodiče by preferovali ekonomku, kde uspěla bez přijímaček, ona si však vybrala obor Komunikace neslyšících.
„Byl to obor, který jí podle jejích slov připadal cool. Chtěla dělat něco smysluplného a pomáhat. Na škole byla spokojená, nadšená, šlo jí to hrozně lehce. Když se pro něco nadchla, udělala vše pro to, aby to dotáhla do konce,“ popisuje maminka. Ale zmiňuje i démony, kterým nerozuměla.
„Měla obrovskou míru pochybností, jestli dělá věci správně a jestli mají vyšší smysl. Pochybnosti ji někdy vrhaly do temných myšlenek. Někdy se trápila tím, jestli ji ten svět má opravdu rád. Probírali jsme to dlouze a mnohokrát. Nechápala jsem, kde se to v ní bere. Jak může takový člověk nad sebou tak pochybovat. Možná proto dosahovala takových výsledků, kvůli té sebereflexi,“ přemítá zpětně.
Štědrý den se blíží. Lucie si vzala volno a budou s Týnkou doma. „Neumíme si bez Sárinky představit ani ten stromeček. Takže Vánoce nebudou. Minimálně letos, ale myslím, že už nikdy nebudou,“ opakuje klidným pevným hlasem.
