Maminka Kláry rok od střelby na fakultě: „Strhla nás řeka a my v ní plavali“

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Myslím na ni stále. Jediná výjimka je, když spím. Trochu mi pomáhá práce, v té vypnu a soustředím se na racionální věci. Jakmile ale skončí, tak se mi v hlavě ozývá Klárka, Klárka, Klárka,“ popisuje Katarína Holcová.

Sedíme v kabinetě v budově přírodovědecké fakulty, kde uznávaná paleontoložka a ředitelka Ústavu geologie a paleontologie, přednáší. Ze zásuvky vytahuje vědecké preparáty, s jejichž přípravou jí dcera pomáhala. Jejich společná práce.

„Ráno vstanu a uvědomím si, že Klárka už nevstane, že už spolu nikdy neposnídáme. Svítí slunce a říkám si, proč vyšlo, když nevyšlo pro Klárku. Doufám, že se jednou probudím a někdo mi řekne, že to byla jen zkouška a všechno bude, jak bylo. Stále jsem to ještě nepřijala,“ přiznává upřímně profesorka paleontologie.

Rok od smrti dcery stále tvrdě se smutkem válčí. A bohužel prý nevyhrává.

Katarína vzpomíná na jejich poslední společný hovor. Odehrál se víkend před střelbou. Klára byla doma u rodičů, pekly cukroví, kuchyň prý překypovala adventním očekáváním vánočních svátků. Měla se setkat celá rodina včetně babičky, tří sester a jejich rodin. Mluvily o všedních věcech. O rekonstrukci bytu, o koloběžce, kterou si chtěla koupit, aby na ní v létě mohla jezdit na brigádu, Klárčiných vzpěračských a atletických trénincích, o hledání životního partnera…

„Pamatuju si, že jsme tehdy rozebíraly i problém zamindrákovaných mladých mužů, kteří nemají dostatek sebevědomí a problémy řeší agresivitou. Nějak jsme na to téma narazily. To jsme ještě nevěděly, že jeden takový podivný mladý muž zrovna vraždí v Klánovickém lese a pak bude i na filozofické fakultě,“ vzpomíná Katarína.

Když ten den odpoledne odcházela z práce, vrátný ji mile upozornil, ať dává pozor, že se prý někde na Palackého náměstí střílí. Nevěnovala tomu pozornost. O chvíli později se sešla s druhou dcerou v centru. To už věděla, že si vrátný popletl Palackého a Palachovo náměstí a že se něco děje ve čtvrtém patře filozofické fakulty.

„Byla jsem ale vcelku klidná, protože jsem věděla, že Klárka sice něco ve škole má, ale v budově v Celetné. Přesto jsme jí zkoušely psát a volat. Ale nic. Podívaly jsme se na její rozvrh a zjistily, že kolem druhé hodiny měla seminář na Palachově náměstí. Ve čtvrtém patře. To jsme už tušily, že je zle,“ vrací se ve vzpomínkách Katarína.

Začal intenzivní maraton volání a zjišťování. Od známých se dozvěděla, že Klárka měla přednášku v učebně, odkud studenti, aby si zachránili život, skákali z okenní římsy. Začali obvolávat známé v pražských nemocnicích. Noc prožila paleontoložka v mrákotách. Ta informace přišla až před obědem následujícího dne. Katarína si vybavuje, že panoval krásný slunečný den.

„Byli jsme zřejmě poslední rodina, které to oznámili. Když u nás zazvonil policejní intervent, tak jsem věděla, proč přišel. Strhla nás řeka a my jsme v ní plavali,“ pomáhá si metaforou. V mrákotách pak bloudila celé měsíce.

„Na Vánoce jsme jedli cukroví, které pekla Klárka. Pod stromkem byly dárky, které jsme měli my pro ni a které ona připravila pro nás. Odpovídala jsem na soustrastné zprávy, četla Klárčinu oblíbenou knížku, chodili jsme na procházky. Zařizovali jsme pohřeb a hledali místo k pochování. Dcery mi hrozně pomáhaly, ale já jsem byla úplně emočně vypnutá,“ shrnuje Katarína.

Poslední rozloučení uspořádali v kostele u svatého Ignáce, k němuž mají dlouholetou rodinnou vazbu. Klárku pochovával kněz, který ji křtil. Katarína považuje za úspěch, že byla schopna poděkovat těm, kteří přišli. Obřad byl důstojný.

„Rozloučit se přišlo hodně příbuzných, jejích kamarádů z gymnázia, spolužáci z filozofické fakulty, atleti z Moravy, sportovci ze Staré Boleslavi, Prahy, Pardubic a Hradce. Viděla jsem tam ty obrovský koulaře, stodvacetikilové svalnaté chlapy, jak plakali,“ vybavuje si.

V Klárčině notebooku nalezli texty, které si psala. Tento napsala přesně 365 dní před svou smrtí. Je o smrti.

„Když srdce přestává bít, přestáváme být a stáváme se ničím, zůstává jen duše. A v tento moment nezáleží, zda je posmrtný život, či není, naše duše na tomto světě vždy zanechá otisk. A nezáleží, či za sebou zanecháváme něco transcendentního, nebo pomíjivého, každý zanechává svůj otisk.

Tento otisk se promítá do ostatních duší, potažmo tedy i srdcí ostatních. Zcela banálním příkladem může být úsměv. Usmějeme-li se na svého bližního, již tímto nepatrným gestem můžeme zcela pozměnit kurz jeho života, tím pádem kurzy životů dalších. Všichni jsme provázáni. A když matematici prokázali, že když zde v Čechách motýl mávne křídly, nezpůsobí to hurikán na druhé straně světa, takový úsměv nepochybně může roznítit hurikán v něčím srdci."

Střelba na filozofické fakultě se počtem obětí stala nejhorší masovou střelbou v moderních dějinách samostatného Česka a jednou z nejtragičtějších střeleb v Evropě. Vraždění Davida K. mělo celospolečenský dopad, který drtí i rodinu Holcových. Policejní vyšetřování, politika, média…

„Policejní spis jsem si přebrala, ale leží zapečetěný doma. Štve mě, když to někdo politizuje. To, co se stalo, není věc politická, ale věc lidského selhání,“ míní Katarína a chválí vedení univerzity, že s ní vždy komunikovalo empaticky a dokázalo i skrze média sdělit obecné informace o tom, jak se s tragédií rodina vyrovnává.

Ptám se, co by lidé měli o její Klárce vědět? Něco je popsáno v medailonku na stránkách univerzity. Že byla vnímána jako usměvavá, vtipná, obětavá, klidná a laskavá. Obklopovalo ji hodně kamarádů a pro svou empatii dokázala stmelovat lidi různého ražení. Také byla organizovaná, měla sebedisciplínu, a proto dokázala skloubit vrcholový sport s náročným studiem a prací v Archivu hl. města Prahy.

K tomu pekla cukroví do kavárny Garáž v Karlíně. Bavilo ji šití. S nadšením četla, fandila oblíbeným atletům, zajímala se o veřejné dění a ráda dlouho spala.

Byly i věci, které ráda neměla – konfliktní situace, matematiku, dlouhé pěší výlety, při kterých ji bolela záda, nebo jízdu na kole. To o ní sepsali její blízcí.

Maminka Katarína zmiňuje ještě další věci. Vzájemnou blízkost.

„Měla jsem pocit, že je takové moje lepší já. Jsem chaotik, někdy reaguju příliš emotivně, zatímco ona měla racionální nadhled. Mívala jsem dojem, že od ní víc dostávám, než dávám. Že ona je ten rozumný člověk, který mi poví: ale mami, vždyť to není tak náročné,“ vzpomíná.

„Také jsme měli velmi podobný způsob humoru. Dělali jsme si vzájemně dobrou náladu nějakým vtípečkem. Klárka měla nakročeno ke krásnému životu. A já se s tím minulým časem stále nedokážu smířit,“ odmlčí se Katarína Holcová.

Seznam Zprávy v následujících dnech vydají povídku, kterou Katarína Holcová o smrti své dcery napsala.