Pomoc v nouzi? Lidé se ze zavřené ubytovny přesunuli na jinou nebo do azyláku

Z nedávno uzavřené brněnské ubytovny Jarní se někteří nájemníci přestěhovali na ubytovnu Pohoda. Nájmy jsou tam o něco levnější, zázemí je podobné. Kuchyň a koupelna je jedna na každém patře a za pokoj se podle počtu osob platí okolo 15 tisíc.

Danihelovi se na Pohodu přestěhovali z Jarní po třech letech. Starší manželský má v péči svého vnuka. Bydlí ve třech v jednom pokoji, za který měsíčně platí třináct tisíc korun. Cenově je nájem srovnatelný s Jarní, kde podle smlouvy platili mezi třinácti a sedmnácti tisíci. „Máme tady štěnice. Ty na Jarní nebyly, ale i tak to byla katastrofa,“ hodnotí paní Danihelová stav ubytování.

Paradoxně na Jarní zůstali lidé, kteří nájem poctivě neplatili. Více než dva týdny po termínu oficiálního uzavření, ke kterému mělo dojít 20. října, v domě stále přebývá nejméně 20 lidí, a to se souhlasem majitele Milana Venclíka, bývalého člena ODS a  náměstka hejtmana Jihomoravského kraje.

„Já jsem platila a kde jsem skončila,“ povzdychla si paní Danihelová. V ruce drží papír potvrzující, že bývalému provozovateli René Bartošovi ubytovny nic nedluží.

Naopak někdejší provozovatel by jí měl vrátit dvacet tisíc korun – za část října, kdy už ubytovna měla být oficiálně zavřená, a také za listopad. Platbu říjnového i listopadového nájmu však bývalý provozovatel Bartoš popřel. „Nájem platili do září, nechal jsem je tam bydlet do 20. října. Za listopad žádná platba neproběhla,“ tvrdí.

Danihelovi své tvrzení doložili smlouvou o ubytování a dokladem o platbě potvrzující zaplacení ubytování za listopad. S tím ale Bartoš nesouhlasí. „Nevím, jak to udělali, ale nic takového bych jim nedal. Mám všechny kopie smluv a dokladů a tohle rozhodně není moje. Já jsem věděl, že končím 20. října, tak je blbost, abych něco vystavoval na listopad,“ vysvětluje.

Smlouvy v ubytovně v Jarní mají nájemníci podepsané do konce roku. Budova je ale jinak uzavřená a podle nápisu na hlavních dveřích, bez povolení majitele Venclíka dovnitř nikdo nesmí.

Ani bývalí nájemníci se nemohou vrátit. A ti stávající musí dodržovat jasně daná pravidla. Podle informací, které Seznam Zprávy zjistily na ubytovně Pohoda, se ale jedna rodina měla údajně z ubytovny Pohoda právě do Jarní vrátit. Tuto informaci však nepotvrdil ani majitel Jarní, ani nikdo z nájemníků.

„Všichni musí dodržovat striktní pravidla, co se týká hygieny a celkově pořádku v budově, ale i v jejím blízkém okolí. Jde o to, aby tam nedocházelo k obtěžování stávajících subjektů, které jsou kolem (v blízkosti se mimo jiné nachází psychiatrická ordinace a kanceláře, pozn. red.), ale to mají všechno ve smlouvě,“ uvádí Venclík.

Dodal, že pokud se lidé nebudou chovat podle pravidel, smlouvy jim neprodlouží a budou muset odejít.

Z Jarní na Pohodu přišla taky Sabina Tiláková. Pokoj sdílí s přítelem a pěti dětmi. Za nájem v sedmi lidech měsíčně zaplatí šestnáct tisíc, o čtyři tisíce méně než v Jarní. „Tam jsme bydleli v jednom pokoji, stejném jako teď. Jsme rádi, že máme vůbec kde bydlet,“ říká Tiláková.

Na Pohodě zůstávat nechce, bere to jako dočasné řešení. „Je to náročné najít si byt. U bytů 2+1 mi řekli, že je to pro nás malé. Větší byt si dovolit nemůžu. Měla jsem našetřeno 36 tisíc,“ popisuje, jak náročné je najít si bydlení mimo ubytovnu.

Ubytovna Pohoda je prozatímním řešením i pro paní Horákovou. „Bydlí nás tady šest. Je to malé, ale furt lepší než nic. S partnerem hledáme něco jiného, podáváme žádosti na městské byty,“ vysvětluje Horáková. Za nájem pro celou rodinu platí patnáct tisíc, o sedm méně než v Jarní.

Majitel ubytovny Venclík změnil výši nájemného. Lidé budou měsíčně platit šest tisíc korun za dospělého a tři tisíce korun za dítě. U předchozího provozovatele Bartoše platili za dospělého 7500 korun a tisíc korun za dítě. Pokud by tedy například Tiláková zůstala s rodinou v Jarní, podle zjištěných hodnot by aktuálně platila o sedm tisíc víc než za provozu Bartoše.

Ve finále to tedy funguje tak, že čím víc lidí žije v jednom pokoji, tím je vyšší nájem a v podstatě tedy ani nezáleží na velikosti pokoje. Zbylé prostory jsou pro všechny nájemníky společné.

Najít si nové důstojné bydlení je obtížné pro všechny rodiny, se kterými redaktorky Seznam Zpráv hovořily. Někteří dokonce šli z Jarní šli do azylových domů, které jsou pouze pro matky s dětmi či dospělé bez dětí. Ženy tady mohou zůstat rok. Největším problémem azylových domů jsou ovšem jejich kapacity.

„Máme plnou kapacitu pořád. Ženy si u nás musí podat žádost, zařadíme ji, a pak musí čekat, až se něco uvolní,“ popisuje Taťána Bočková, sociální pracovnice z azylového domu u Svaté Markéty.

Jestli u nich někdo z Jarní aktuálně bydlí, nepotvrdila, ale přiznala, že se v žádostech o bydlení ubytovna Jarní objevuje.

Řešením by mohly být i městské byty. Brno vlastní asi 28 tisíc bytů, z toho cca 250 sociálních a čtyři krizové.

Krizové bydlení je pouze pro osoby v akutní, dočasné krizi – například oběti živelních pohrom, domácího násilí. Není určeno pro dlouhodobou bytovou nouzi, podmínkou je možnost návratu do původního nebo zajištění dalšího ubytování.

Podle slov sociálního pracovníka a antropologa Matouše Jelínka má většina lidí z ubytoven podanou žádost o sociální byt, problém je, že tito lidé mohou čekat i několik let.

„Někdy se potkáte s lidmi, kteří byt už třeba dostali, ale čekali až 13 let, to jsou prostě hrozně velká čísla,“ dodává sociální antropoložka Eva Kotašková.

Podle redaktorky tiskového oddělení brněnského magistrátu Zdeňky Obalilové, dobu trvání nelze přesně odhadnout. „Například pokud jde o úspěšné žadatele, tedy ty, kteří v letech 2021 až 2023 uzavřeli nájemní smlouvu na sociální byt, pak byla průměrná doba trvání žádosti přibližně čtyři roky,“ uvádí Obalilová.

Sociální pracovníci situaci s ubytovnami s městem několikrát řešili. Podle jejich slov je však komunikace města tristní. „Když jsme s nimi mluvili ,tak v podstatě reprodukovali ty stereotypy ,a ptali se, proč to vůbec řešíme, že ti lidé si za to stejně mohou sami,“popisuje Jelínek.

K tomu Obalilová uvedla pouze to, že etnicita není sledovaným kritériem při přidělování bytu.

Sociální pracovníci se shodli na tom, že problémy ubytoven potřebují komplexnější a dlouhodobější řešení. V ubytovnách jsou podle jejich slov nevyhovující podmínky k životu, lidé tam většinou platí vysoké nájmy.

Hlavním problémem je to, že pro lidi z ubytoven je těžké získat bydlení jinde. „Romové prostě nenajdou bydlení ani zaměstnání na běžném trhu práce. Když jsou na ubytovně lidé bez romského původu, tak ti si dříve nebo později najdou cestu k bydlení a zaměstnání,“ vysvětluje Kotašková.

Celkově je podle sociálních pracovníků problém, jak je na Romy nahlíženo. Dle slov Kotaškové je každý jiný, a to by společnost měla brát v potaz. „Nejtěžší je, když to vidíme třeba s dětmi. Je úplně jedno, jestli jsou chytré, hloupé, talentované. Všechny skončí stejně,“ stýská si Kotašková.

Bydlení na ubytovnách je bráno jako forma bezdomovectví. „To bydlení je chronicky nestabilní a lidé o něj mohou přijít prakticky kdykoli. Nájemní smlouvy sice existují, ale v podstatě je to jen papír,“ objasňuje Jelínek.

Tím poukázal i na fakt, že chování některých majitelů ubytoven vůči nájemníkům, není vždy vhodné. Příkladem může být podle Jelínka situace v bytovém domě Markéty Kuncové. I přesto, že to není oficiálně ubytovna, fungováním ubytovnu připomíná. Obyvatelé domu se setkávají s tím, že jim v zimě topí třeba jen dvě hodiny denně a lidé proto musí zapnout a otevřít troubu, aby měli teplo.