„V tomto domě už žít nebudu.“ Lidé ze zaplaveného Jeseníku chtějí pryč

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Sice tu bydlím 52 let, ale chci, aby to zbourali a celý ten dům šel pryč. Moje třiasedmdesátiletá máma sem nechce, moje družka sem nechce a já už taky nechci. Jestli statici řeknou, že je barák v pohodě a mám si ho opravit, tak se půjdu oběsit na komín. Na to už fakt nemám,“ rozhazuje rukama Kamil Böhm, majitel domu v Šumperské ulici, která se stala symbolem povodní v Jeseníku.

Kolem jeho domu procházejí statici a úřednice ze stavebního úřadu. Zkoumají míru poškození. Třem jeho sousedům povodeň domy zničila. Buď je řeka Bělá odnesla, nebo byly určeny k demolici.

Kamil Böhm mi uvnitř baráku ukazuje rysku. Vodu měl po strop. Obývák, kuchyň, jídelna, ložnice, koupelny, sauna, několik spíží, všechno je zničené a stěny jsou nasáklé vodou.

„Dokud sousedův barák stál, tak to bylo ještě dobré. Jakmile spadl, tak nám doslova projel domem. Ze tří čtvrtin jsme měli celé přízemí plné bordelu,“ popisuje jeho jednapadesátiletá družka Pavlína Eliášová.

Oba si přejí, aby statici určili i jejich nemovitost k demolici. Chtějí také, aby bourání nehradili oni, ale stát.

„Kdyby to mělo být na moje náklady, tak to rozhodně nedám,“ krčí rameny čtyřiapadesátiletý řidič metacího vozu. Dům měl pojištěný na dvě třetiny hodnoty nemovitosti. Jak škodu pojišťovna nakonec vyčíslí, zatím neví.

Statici pro pana Böhma ale nemají dobrou zprávu. Demolice není nutná. Současně ale konstatují, že dům nemá smysl opravovat ani obývat. Nastává paradoxní situace, v níž se ocitli i další obyvatelé postižení povodní. Naději jim dal ministr zemědělství Marek Výborný (KDU-ČSL), který nedávno Jesenicko navštívil.

„Říkal, že domy, které jsou v záplavové oblasti a byly několikrát vyplavené, nemá smysl opravovat a že stát naše pozemky vykoupí nebo vymění za jiné. Takže doufáme, že to splní a my si někde jinde postavíme třeba mobilheim,“ uvádí s nadějí v hlase Pavlína Eliášová.

Stejné přání má i jejich soused Radovan Vasilčík. Jeho dům také není po povodni na demolici, ale nestojí za opravu a obývání. Nová střecha za půl milionu korun a nové vybavení jsou mu k ničemu, protože neví, jestli se vodou nasáklé stěny přes zimu nerozpadnou.

„Zatím se se mnou ale nikdo nebavil. Kdyby mi nabídli nějaké náhradní bydlení nebo pozemek, tak do toho půjdu,“ přitakává šedesátiletý instalatér. Má jedinou podmínku – aby to bylo na kopci. V údolí u řeky už bydlet nechce.

„Nejvíc by mi ale pomohly finance. Kdyby to ode mě stát jen odkoupil, mohl bych si za ty peníze pořídit něco jiného jinde a podle sebe. Na stará kolena se mi nechce brát hypotéku,“ přeje si. Bude však rád za cokoliv, co mu kdo nabídne, zdůrazňuje. Aktuálně žije u známé.

Dalšího obyvatele z ulice Šumperská, z jehož domu zbyla po povodni jen halda sutin, navštěvuji v městském třípokojovém bytě na okraji Jeseníku. Za nouzové ubytování jsou sedmdesátiletý Petr Harazin, jeho žena, dcera a zeť vděční. I když upřímně říká, že v paneláku není šťastný.

„Já potřebuju prostor a práci. Něco dělat. Třeba na zahradě. Ubíjí mě, že nemám do čeho píchnout. Jsem úplně na nervy,“ vyjadřuje své pocity.

V mobilu mi ukazuje fotografie svého precizně opraveného vícegeneračního domu s výraznou červenou fasádou. V prvním patře žila jeho dcera s manželem, dole on se ženou. Před povodní vynosili vše do patra a přečkávali tam. „Manželka byla raději u syna. V pět hodin rána přišla dcera, že se něco děje a že musíme jít ihned pryč,“ vzpomíná na noc ze soboty na neděli v polovině září.

Poslechl. Když utíkali, voda jim byla po prsa. Do jedné ruky vzal pejska, do druhé tašku se suchým oblečením, notebook, mobil a peněženku. Ve spodním prádle se přebrodili na silnici, auto měli zaparkované na náspu na cestě a odjeli za synem.

„O půl hodiny později volá soused, že nám polovina baráku spadla. Ta část, kde měla dcera se zetěm ložnici. Pak spadl barák celý,“ vypráví Petr Harazin, jaké měli štěstí. A v mobilu hledá video.

„To je můj dům. Tady je už jen půlka a teď spadl úplně. Já se na to nemůžu ani dívat,“ utrousí a dovoluje mi záběr jejich padajícího domu zveřejnit. Jako jeho soused i on měl dům prý vypiplaný – nová střecha, nová fotovoltaika, zrekonstruovaný interiér. Vše se během chvíle zbortilo nebo uplavalo. Tedy skoro vše.

„Třetí den opadla voda. Kluk tam jel a na tom šrotu, na trámu ležel Nioš, náš kocour – britská krátkosrstá kočka. Poprosili jsme hasiče, a když odhrnuli tu spadlou střechu, tak pod ní zůstaly i nějaké suché věci. A dokonce na desce ležela krabička se snubním prstýnkem. To dcera brečela,“ vypráví Harazin.

A plány do budoucna? Neví. Pojištěni byli. Částku Pavel Harazin prozradit nechce, lidé jsou podle něj závistiví.

„Vím jen, že tady v paneláku nepřežiju. Potřebuju pozemek. Uděláme rodinnou radu a rozhodneme, co dál. Možná peníze rozdám dětem a my se ženou půjdeme do mobilheimu,“ předestírá podobné plány jako jeho sousedé.

A i on doufá, že politici své sliby splní.

„Myslím, že toto jsou přesně ty případy, o kterých mluvil pan ministr, že pozemky a nemovitosti těchto lidí, kteří byli opakovaně zasaženi povodní, bychom měli směnit nebo vykoupit, aby si vybudovali život na jiném, klidném místě,“ potvrzuje starostka Jeseníku Zdeňka Blišťanová.

Ostatně už tento týden má jednání se zástupcem ze Státního pozemkového úřadu. „Mají k dispozici pozemky, které jsou pro nás, respektive lidi, zajímavé. Dalo by se na nich stavět,“ uvádí starostka Zdeňka Blišťanová.