Lidé s postižením už nebudou „bezpohlavní bytosti“. Vznikl návod, jak na to

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Lidé s postižením končí podle Petra Eisnera, sexuálního poradce pro specifické cílové skupiny, v zařízeních, kde jim podávají léky na hormonální bázi blokující jejich pubertu a sexualitu.

„Může to mít start i v rodině. Maminka si myslí, že má pořád malého chlapečka, infantilizuje ho, neposkytne mu žádnou výchovu nebo osvětu a najednou je chlapci patnáct let, kouká na holky nebo na kluky a má erekci. Matka je vyděšená, zavede ho na sexuologii a tam mu nasadí léky,“ říká Petr Eisner, který je spoluautorem od ledna platného ministerského doporučeného postupu, jak pracovat se sexualitou v sociálních zařízeních.

Od dokumentu si slibuje, že pomůže ukončit zbytečné medikování klientů a klienti sociálních služeb se začnou více sexuálně vzdělávat. „A když řeknou, že nevědí jak, tak odpovíme, že máte doporučený postup, tak se jím řiďte. Už se nemohou vymlouvat,“ popisuje Petr Eisner.

Od ledna je účinný doporučený postup pro práci se sexualitou v sociálních službách. Fakticky jde o dokument pod hlavičkou Ministerstva práce a sociálních věcí, který popisuje, jak přistupovat k sexualitě třeba lidí s mentálním postižením, kombinovaným postižením nebo s poruchou autistického spektra. Jak zásadní posun vlastně v této problematice těch sedmnáct stránek dokumentu představuje?

Je to milník. I když je to nejnižší stupeň legislativního procesu a je to pouze doporučený postup, tak toto téma konečně pojmenovává. Dlouho jsme s tématem naráželi. V mnoha organizacích mi říkali, že téma sexuality není obsaženo ve standardech kvality sociálních služeb a není to v zákoně o sociálních službách. Takže argumentovali, že se to vlastně jejich klientů netýká a jsou třeba zamedikovaní, a proto se tomu není potřeba věnovat.

A co zapříčinilo ten zlom, že se vytvořilo doporučení?

Šlo o medikační kauzy, na které upozornil Petr Třešňák. Mluvíme o tom léta letoucí, ale to téma je kontroverzní, nikomu se do něj nechce, politicky není vlastně vůbec zajímavé. Vůbec nic tomu nenahrávalo. A přitom pro mě osobně i další lidi to bylo úplně absurdní. Jak to, že legislativa mluví o tom, že máme zajistit lidem, aby dostali jídlo, mohli na procházky, měli aktivitu, ale pořád se k nim stavíme jako k bezpohlavním bytostem. Často nemají soukromí, nefunguje tam intimita nebo podpora vztahů. Rozčilovalo nás to.

Po skandálu s medikací se to téma otevřelo, vznikl kulatý stůl u ombudsmana a výstupem bylo, že ze strany Ministerstva práce a sociálních věcí byla poptaná tvorba metodického postupu, aby se služby nemohly vymlouvat, že k tomu nikde nic není nebo že nevědí, jak se sexualitou klientů pracovat. Doporučený postup představuje jasné instrukce, je to za nás ten nejzákladnější standard.

Na jaké předpisy se v doporučení odkazujete, z čeho vycházíte?

Když se na to podíváte po právní stránce, tak Česká republika ratifikovala úmluvu OSN o právech osob s postižením, kde jsou články hovořící o právech člověka na prožívání sexuality, o sebepojetí, o sebevyjádření, o navazování vztahů a třeba i rodičovství. Ale dohled nad tím, jestli se to dodržuje, jestli mají lidé možnosti, podporu, informace a sexuální výchovu i v sociálních službách, se nedělal.

Kdo nechtěl, tak s tím nepracoval a mohl to zamést pod koberec. Stejně se to vracelo, protože lidé byli frustrovaní a dělali problémy. A to se většinou řešilo medikací. Pán zlobí, tak mu lupneme prášky a on bude spát.

V dokumentu zmiňujete případ klienta, který byl tak dlouho zamedikovaný, že se už zapomnělo proč. A ukázalo se, že pracovníkům nebylo příjemné, že vyjadřoval sexuální potřeby. Je to problém služeb, nebo i rodin?

Může to mít start i v rodině. Maminka si myslí, že má pořád malého chlapečka, infantilizuje ho, neposkytne mu žádnou výchovu nebo osvětu a najednou je chlapci patnáct let, kouká na holky nebo na kluky a má erekci. Matka je vyděšená, zavede ho na sexuologii a tam mu nasadí léky. Lidé pak končí v zařízeních, kde se jim podávají po hrstech blokátory puberty, léky na hormonální bázi. Po letech už ve výsledku nikdo neví, co byl ten úvodní impulz.

A jaké je správné řešení? Opravdu stačí informace, poučit o sexualitě?

Jasně. Lidé nepotřebují léky, ale informace, aby pochopili, co se s nimi děje. A pak potřebují nastavit hranice a soukromí, aby mohli potřebu uspokojovat. Ale když nemají informace a nechápou, co se s nimi děje, reagují jen podněty. Mnoho lidí s postižením nemá soukromí, nemá kam jít masturbovat, pak je jasné, že se to odehrává v prostoru a čase, který není vhodný.

V doporučeném postupu máte případ dvou zamilovaných lidí, kteří se nemají kde potkávat a to, že si vyjadřují náklonnost, je ostatním klientům i pracovníkům nepříjemné. Stačí pomoci vymezit soukromý prostor, vytipovat místa pro setkávání?

Potřebujeme, aby byl člověk vnímaný jako pohlavní bytost a že potřebuje nějaké možnosti. Musím upozornit, že zároveň nevzniká povinnost sociálním službám ty potřeby uspokojit. V tom je velký rozdíl. I spousta lidí bez postižení nemá naplněné sexuální a vztahové potřeby, ale zároveň mají mnohem více možností, jak je naplňovat nebo volit alternativy. Člověku s postižením nikdo nic nenabízí a často se nachází v izolovaném prostředí, kde nemůže ani potkat lidi.

V cílech doporučeného postupu ale máte i zjednodušit kontrolu práce s těmito tématy. Nějaký dohled vzniká. Jakým způsobem by to mělo vypadat?

Hlavním nástrojem jsou inspektoři kvality sociálních služeb. Jsou od nás proškolení v metodickém postupu. Jedou podle zákonů a postupů a tak dále a dosud sexualita nebyla nikde popsaná. Takže to nebylo tak, že by to nevnímali, ale neměli, jak to rozpoznat, neměli podle čeho vyhodnotit, jestli se s tématem pracuje, nebo ne.

A teď už mají?

Vytvořili jsme jim takový checklist. Ptají se třeba, jestli jsou informace dostupné a srozumitelné pro klienta. Jsou tam konkrétní body a prvky, které by služba měla umět doložit, že s tím tématem pracuje, jak má.

Neobjevily se organizace, které to berou jako komplikaci své práce?

Spousta lidí a organizací psalo, že jsou rádi, že se mají konečně o co opřít a je to jasně dané. Ale ozvaly se i organizace, které nám „pěkně poděkovaly“ a chtěly, abychom jim přišli ukázat, jak si to v jejich podmínkách představujeme, že měly klienty dobře zamedikované a nebyl to problém a najednou to problém je. Samozřejmě, že proti tomu byl i odpor. Ale vlastně máme na ně nějakou páku.

Abych to ale nelíčil jen v černých barvách, do konce minulého roku práci se sexualitou nic nenařizovalo, ale zároveň to nezakazovalo a spousta organizací, které potřeby klienta vnímaly, si svůj systém vytvořily.

A plošně to je v jakém poměru?

V tuhle chvíli to vnímám tak půl napůl. V polovině je to zavedeno, mají sexuálního důvěrníka, protokol o sexualitě, poskytují sexuální výchovu a poradenství. A ve druhé polovině, tipuji, moc nevědí, co s tím, a přijde jim to divné a kontroverzní a volí právě třeba medikaci.

Jakou má vlastně doporučený postup váhu při vymáhání nebo vyžadování?

Je to jako metodický pokyn. Byl to velký balanc. Jsme s tím ve výsledku spokojení, ale byl to velký kompromis, ladily se výrazy, aby to někoho neuráželo.

Dobře, ale zároveň si to vysvětluji, že kdo chce, řekne, že je to jen doporučený postup a že se jím nemusí řídit, nebo se pletu?

No, ale my v tuhle chvíli můžeme říct: Česká republika ratifikovala úmluvu, lidé mají garantovaná práva a teď je na vás v sociální službě, jak to budete naplňovat. A když řeknou, že nevědí jak, tak odpovíme, že tady máte doporučený postup, tak se jím řiďte. Už se nemohou vymlouvat.

Takže by to mohlo znamenat změnu v medikacích osob, které začaly vyjadřovat sexuální touhy?

Já v to hrozně doufám. Je tam i další problém, pracovníci v sociálních službách ze zákona nemají nárok znát medikaci klienta. Nejsme samozřejmě lékaři a nemáme nárok rozporovat nebo pitvat, co bere klient, to si nemůžeme dovolit. To by si musel klient opravdu poptat a souhlasit s tím. A je vám jasné, že většina klientů s těžším postižením to nepoptá.

Přijde mi, že i v doporučeném postupu je citlivé místo, a to u zprostředkovávání sexuálních služeb. Je to druhý konec škály tématu sexuality, který začíná respektem a základní podporou a končí právě možností realizovat sexuální službu skrze takzvané sexuální asistenty za úplatu. Tady ale musí dát klient jasný souhlas a službu si sám sjednat. Není to pro řadu osob s postižením velmi obtížné? Jak se k tomu přistupuje?

To je určitě velmi citlivé místo a je jedno, jestli ten souhlas směřuje k poskytnutí sexuální služby nebo jenom k tomu, že se půjde ven. Pracovníci, když pracují s lidmi s těžším postižením, tak by měli být školení, měli by znát alternativní a augmentativní komunikaci, mohou třeba reagovat na různý pohyb oka.

Stále ale zůstává riziko kuplířství, pokud bude pracovník sjednávat sexuální služby za klienta? Klíčový je souhlas a přání klienta?

Podle současné legislativy platí, že nikdo, žádná další osoba nesmí službu sjednat. To je kuplířství. Nesjednáváme. Což znamená, že když máme člověka s těžkým postižením, který si nezvládne sjednat službu, nedokáže vyjádřit tu potřebu, byť třeba vidíme, že ji má, tak to prostě nelze. A pokud to někdo sjedná – a samozřejmě víme, že se to děje – i když se ten úmysl dá pochopit, tak je to velmi rizikové a protiprávní jednání. Je potřeba se na to podívat i v kontextu rizik, kterých je strašně moc. Sexuální služba pro lidi s postižením není sociální služba, je to komerční sexbyznys, který se nasměroval na lidi s postižením. Zájmy a cíle jsou jiné než v sociálních službách.

Zatím jsme mluvili o klientech, ale zaujalo mě, že v doporučení se nastavují i pravidla, která mají chránit pracovníky v sociálních službách a jejich soukromí a intimitu. Například, že klienti byli zvyklí, že si dávali pracovníkům hlavu do klína a podobně. Kde je za vás problém?

Když školíme pracovníky, tak na to pořád narážíme. Otázky typu, proč ho nemohu obejmout? Že jim to nevadí a tak. Vždycky říkáme, že pracovníci musí rozlišit, k čemu fyzický kontakt směřuje. Kontakt pracovníka nesmí uspokojovat sexuální potřebu klienta. Když to pracovníkům, většinou ženám, řeknu, tak se podiví, s tím, že je to jasné. A řeknou si, že je jasné, že s nimi nesouloží. Mluvím ale o tom, že nemají klienta držet za ruku, nemají se nechat objímat nebo dávat pusu. Nebo, a to je nešvar v některých zařízeních, že paní pracovnice sedí a klient jí přijde masírovat záda. Dovolí si takové podivnosti nebo intimnosti, které by si dovolili partneři.

V čem je problém u takového chování? Nebo v čem je problém, že si to pracovnice nechají líbit?

Zase je to založené na tom, že toho klienta nevnímají jako pohlavní bytost. A že má u toho klient erekci, nebo že jde potom na záchod a masturbuje, protože ho masáž pěkné paní vzrušila. To už se neřeší. A je to zásadní.