Lékařka: Musíme se smířit s tím, že lidé umírají a nemůžeme jim pomoct

Neočkovaní pacienti na plicních ventilátorech ve Fakultní nemocnici Plzeň výrazně převládají. Zdejší lékařka-intenzivistka Tereza Petrů říká, že personál samozřejmě pečuje o všechny. „Ale vnímám to, že mezi zdravotníky převládá názor, že by očkovaní být měli. A pokud nejsou, tak chuť řešit jejich stav je menší, než bylo na začátku roku,“ říká lékařka. Péči o ně to však nijak neovlivňuje, ujišťuje.

V rozhovoru mluví i o únavě mezi zdravotníky a o tom, jestli tuhle vlnu zvládnou. „Lékař jenom hodinu svého času tráví tím, že podává informace, a z toho 90 procent příbuzných rozpláče. Toto dopadá negativně na lékaře i psychicky. A my před sebou nevidíme konec, a to je ten problém. Vždy se člověk lépe adaptuje na něco, když ví, kdy to skončí.“

Jak špatná je situace u vás na oddělení?

Oddělení je téměř plné, kapacita je z 80-90 procent naplněná. Situace je poměrně vážná, což s sebou nese důsledky i z pohledu zatíženosti na personál.

Setkáváte se s tím, že neočkovaní pacienti litují, že nejsou očkovaní? Čím to zdůvodňují?

Asi bych se nerada vyjadřovala k důvodům, proč se nenaočkovali, mělo by to pak asi větší emoční náboj, než bychom chtěli. Neočkovaní pacienti jsou většinou starší a nemocní lidé. Ty by očkování více ochránilo, právě kvůli tomu, že mají již další onemocnění v anamnéze, další důvod, proč jejich stav prograduje až na úroveň plicní ventilace. Nemocné plíce pak nemohou dostat do těla tolik kyslíku, kolik potřebuje.

Když je přijímáte na oddělení, jak reagují?

My se setkáváme s pacienty, kteří už toho moc nenamluví. Je to oddělení intenzivní péče, kde už často jsou důvody na to, aby byli uvedeni do umělého spánku. Pak je tu ale spíš menší procento pacientů, kteří se ještě do toho těžkého stavu nepropracovali. Ale už i oni jsou ohrožení na základních životních funkcích, například ve fázi respirační insuficience neboli dechové nedostatečnosti, a potom jejich energie vést nějaké rozhovory není velká. Pacienti, kteří jsou schopní komunikace, jsou většinou velmi unavení a prostor s nimi rozprávět není. Jsou rádi, že jim někdo pomůže, ale pokud se dostanou do stavu, že potřebují nějakou formu ventilační podpory, ať už invazivní nebo neinvazivní, tak už jsou ve fázi, že komunikace neprobíhá s nimi, ale spíš s rodinou.

Jaká je tedy komunikace s rodinou?

Rodina chce většinou znát informace o nemoci, v jaké fázi nemoci je pacient. My bohužel dost velké procento příbuzných rozpláčeme po telefonu, právě z toho důvodu, že u nás leží pacienti, kteří jsou v umělém spánku a leží na ARO, takže jejich stav je kritický.

Jak to vnímáte vy? Je mezi personálem jakási pachuť z toho, že tam leží ti, kteří se mohli očkovat a neudělali to? Navíc to je péče finančně náročná.

Peníze bych do toho netahala, nemyslím si, že zdravotníci řeší, kolik ta péče stojí. Řešíme morální stránku věci, protože je pravda to, co se šíří ve veřejném prostoru, že pokud se zdravotník po minulých vlnách vrací zase do stejného systému, tak samozřejmě empatie klesá. Vnímám to, že mezi zdravotníky převládá názor, že by očkovaní být měli. A pokud nejsou, tak chuť řešit jejich stav je menší, než byla na začátku roku.

Projevuje se to nějak v praxi?

Ne, je to otázka vedení oddělení, které hlídá, aby nedocházelo k takovýmto jevům. A z hlediska profesionality by nemělo docházet k takovým jevům. Myslím si, že u nás v nemocnici ani nedochází. Ale samozřejmě jako zaměstnanci to komentujeme, vnímáme nastavení společnosti, byť je tedy rozdělená do dvou táborů, my jsme většinou na straně podporování očkování. Vidíme, že ochranný efekt má a dosti veliký.

A probíráte na oddělení dezinformace, které kolují ve veřejném prostoru?

Není hodina, kdy by to někdo nerozebíral. Je to téma, které hýbe společností úplně všude, i v nemocnici i v osobních rovinách. Co se týče očkování, valná většina zdravotníků je pro to, aby nemocní byli očkovaní, i protože víme, jak to bylo historicky, jak fungovalo očkování v minulosti, jak se znaly očkovací látky, když se očkovalo proti tuberkulóze a lidé byli za to rádi. Vzdor v populaci není úplně pochopitelný.

Z toho mi vychází, že kdyby zdravotníci z covidového oddělení vedli vakcinační kampaň, vypadala by úplně jinak?

Myslím, že by vypadala jinak.

Jak?

Byla by víc optická pro veřejnost. Vypouštělo by se víc fotografii, filmů nebo dalších reálií o tom, jak to vypadá na takovém covid oddělení.

Takže poslední burcující kampaň, která zobrazuje reálné snímky z nemocnic, je podle vás správná?

Bohužel nemám čas sledovat kampaň ministerstva. Myslím si, že by to zdravotníci směřovali spíš směrem k tomu, aby si veřejnost uměla představit, co se děje na covidovém oddělení a jak vypadají pacienti. A ještě k tomu, jak zdravotníci vnímají práci, protože je hodně náročná a lidé si neumí představit, co zejména sestřičky zažívají v pracovní době, protože jsou většinu svého času u nemocných a jejich osobní potřeby jdou většinou stranou.

Je pravda, že loni lidé práci zdravotníků tleskali na balkonech, teď už ten vděk není tak slyšet. Někdy se objeví i kritika. Jak to na vás doléhá?

Na mě nijak. Medializace celé této otázky je už rozčleněná do tolika úseků, že kdyby se měl člověk tím zabývat, vezme mu to strašné množství energie, které by mohl věnovat něčemu jinému. Je to o vlastním svědomí každého zdravotníka, jestli ho práce baví, jestli se cítí dobře, a to je to podstatné. Jsou mezi námi i lidé, kteří mají sociální cítění slabší, a tak nějak nemám pocit, že by mě to nějak ovlivňovalo.

A když si přečtete komentář, že jsou čísla z nemocnic jistě smyšlená?

Co na to můžete říct… Já to považuju za věc, která je poměrně slaboduchá a není založena na faktech. Je to velká dezinformace a většina lidí, kteří pracují na covidu, nemá čas tohle číst. Spousta z nich média ani nesleduje. Velmi často naopak při osobním kontaktu nás spousta lidí lituje, nebo jsou rádi, že tu práci děláme. To víte i sám, že názor člověka, který vám to říká do očí, je víc než to, co si přečtete anonymně na internetu.

Co byste potřebovali ze strany veřejnosti?

Aby se naočkovali.

To je celé?

Myslím si, že to by byl první krok k tomu, aby se naše situace zlepšila.

Máte ještě energii a chuť tuto práci dělat?

Je to individuální od zdravotníka ke zdravotníkovi. Já ano. Nicméně chápu, že síly lékařů napříč věkovými kategoriemi jsou různé a spousta lékařů se cítí vyčerpaně. Vyčerpání není jenom fyzické, že trávíte ve skafandru celé dny, ale i morální únava je znatelná. Dostáváme se do situací, ve kterých jsme nikdy předtím nebyli. Takovou epidemii nepamatují ani naši rodiče. Teď už po roce víme, jak některé věci fungují a víme, do čeho jdeme. Některé věci nejde ovlivnit a ovlivňuje to pak i nasazení zdravotníků.

Co je horší – dennodenní intenzivní péče, nebo dennodenní umírání?

Je to kombinace. Není to úplně tak, že by jednomu doktorovi umíraly desítky pacientů denně, s tím se naštěstí nesetkáváme. Ale situace se blíží k tomu, že kapacity budou naplněné, a to přináší další zátěž i na rozhodování lékařů. Je to kombinace i toho, že když se nebudete psychicky cítit v pohodě, nebudete se cítit v pohodě ani fyzicky. Možná někdy víc vítězí psychická únava, protože když máte na oddělení deset pacientů, doktor musí podat informace příbuzným každého z nich. Podání informace trvá pět minut. Předtím si musí ozřejmit stav pacienta, aby podal správné informace. Podává je tedy pět minut krát deset pacientů, takže lékař jenom hodinu svého času tráví tím, že podává informace, a z toho 90 procent příbuzných rozpláče. Toto dopadá negativně na lékaře i psychicky. A my před sebou nevidíme konec, a to je ten problém. Vždy se člověk lépe adaptuje na něco, když ví, kdy to skončí.

Máte nějakou psychickou pomoc?

Každý má nějakou rodinu, ale samozřejmě máme i možnost od fakultní nemocnice, která zřídila interventy na lince pro pomoc.

Využíváte ji?

Já ne, a jaká je kapacita nebo využívanost linky, to nevím.

Jedna z věcí, kterou jsme často četli před touhle vlnou, byly zprávy o tom, že zdravotní sestry budou podávat výpovědi, že to nezvládají, že jsou naštvané a další vlnu neutáhnou. Jak jsou na tom teď?

Spousta lidí o tom mluví, ale to je, jak když dlouhodobě mluvíte o tom, že chcete zhubnout. Je to něco, s čím do jisté míry sám sobě vyhrožujete, ale než k tomu ve finále dojde, trvá to dlouhou dobu. V mezidobí se stane spousta věcí, vlna se zploští, změní se i počet pacientů. Práce je velmi náročná, na druhou stranu si myslím, že je poměrně dobře oceněná. A i tohle je jeden z těch důvodů, že zdravotníky jejich práce baví, jinak by to nebyli schopní dělat. Ale mají to relativně dobře zaplacené v době, která je ekonomicky nejistá. Neříkám, že od nás někteří zdravotníci neodešli, to ano, ale rozhodně ne v takovém množství, které by nás nějak limitovalo.

A jak to bude podle vás po této vlně? Vidíme, že je silnější, asi bude i větší, co se týče obětí i počtu nakažených.

Nemám na to názor. Riziko je tady vždy, ale nemyslím si, že je tak velké, abychom to museli nějak řešit. Pozitivní zpráva je ta, že i díky medializaci tohoto tématu se na zdravotních školách výrazně zvýšil zájem lidí o studium všeobecné sestry. V minulých letech se hlásilo hrozně málo žáků. Fluktuace lidí je asi v každém oboru a tady jsou faktory, které tomu napomáhají, ale pozitivní je to, že stále někdo vidí to, že práce je to jistá a že je potřebná.

Napadlo vás třeba, že byste šla na nějaké oddělení, kde je klid?

Ne, vůbec.

Co od téhle vlny očekáváte? S jakou nejhorší myšlenkou si leháte spát, že vás v blízké budoucnosti čeká?

(ticho) Je to hodně těžká otázka. Nemám pocit, že bych čekala něco horšího, než bylo. Nemocní budou přicházet, je to jen o tom, jak se člověk dokáže smířit s tím, že lidé umírají. A že jim nedokážeme vždy pomoct.

Covid přinesl to, že spousta lékařů se setkala s vyšší úmrtností pacientů, než byla zvyklá. Když jste pracoval na ortopedii, tak vám předtím zemřelo, vymyslím si, jedno procento pacientů, a na covidovém oddělení vám jich zemře padesát procent. Smířit se s touhle realitou, že nemáme úplně v ruce nástroj, kterým bychom dokázali pomoci pacientům, s sebou nese zátěž na hlavu personálu. A v momentě, kdy se naplní nemocnice, s čím jsme se téměř už setkali, tak se bohužel dostaneme do situace, kdy budeme muset prioritizovat péči, s čímž se český zdravotník za posledních sto let úplně nesetkal. A to budou okamžiky velmi těžké, jak morálně, tak i eticky. Moje přání je to, abychom se do toho nedostali.