„Kvůli penězům jsme tam nešli.“ Významný den slaví i novodobí veteráni

Zásluhy válečných veteránů si Česko připomíná každý rok 11. listopadu, na kdy připadá Den válečných veteránů.

Ministerstvo obrany pro ně zřídilo Vojenský fond solidarity, mají Sdružení válečných veteránů a pomáhá jim třeba i spolek Vlčí máky. Poskytují pomoc nejen pozůstalým, ale také těm, kdo se následkem své služby potýkají s fyzickými nebo duševními problémy.

Přečtěte si o několika z nich, proč se rozhodli pro službu státu a kde sbírali válečné zkušenosti.

„Sloužil jsem hlavně v Bosně a Hercegovině, přišli jsme tam v roce 1995. Osmnáct měsíců jsem tam prožil. Byl jsem tam jako Chief J5, měl jsem na starosti komunikaci s místními autoritami. To byli ti ‚predsednici obščin‘, jak se tam říkalo, což byli šéfové krajů. Setkával jsem se s lidmi, kteří později šli do Haagu, protože byli zatčeni. Jednali jsme s místním obyvatelstvem,“ říká novodobý válečný veterán Miroslav Šindelář.

Jeho hlavním úkolem bylo zařizovat humanitární pomoc pro místní obyvatele.

„Pomáhali jsme jim budovat komunikace, měli jsme ženisty, kteří pomáhali tak, aby doznívající válečné hrůzy na lidi co nejméně dopadaly,“ říká.

„Byli jsme v severozápadní Bosně v zóně IBL, která rozděluje znepřátelená etnika či entity. Dvě stotisícová města – na jedné straně Prijedor, který byl později na srbské straně, a na druhé Sanski Most, což byla muslimská strana. Během možná jediné noci se vyměnilo obyvatelstvo v těch stotisícových městech tak, aby byla etnicky co nejvíc čistá,“ popisuje Šindelář.

Nejtěžší pro něj bylo sledovat utrpení dětí z válkou rozdělených rodin.

„Samozřejmě tam byla smíšená manželství – on byl Srb, ona muslimka, nebo obráceně. Jak se to rozdělilo, tak se ti lidé mohli scházet právě jenom v této zóně. Úplně nejhorší zážitek pro mě bylo, když se děti mohly vidět s tátou nebo s mámou třeba jednou za čtrnáct dní. Měli na to jen chvíli, přivezli je autobusy OSN a oni si tam mohli popovídat,“ říká veterán.

Příslušníci takzvaných modrých baretů ze západních zemí zprvu na Čechy koukali spatra, jak uvádí bývalý voják. Až po akci, kdy se českým vojákům podařilo osvobodit francouzské kolegy z obklíčení, začali Čechy považovat za rovnocenné partnery. Ani pro mírové jednotky OSN nebyla situace bezpečná.

„Zažili jsme, když Srbové vyhodili do vzduchu 96 domů na místě, kterému se říkalo Hambarine, kam se měli postupně vracet původní obyvatelé z Bosny. Nevrátili se, protože jim to vyhodili do vzduchu. To bylo tři kilometry od nás, útok začal ve dvě hodiny v noci, do rána jsme měli co řešit. Veselo tam nebylo, to v žádném případě,“ dodává Šindelář.

V mládí sloužil základní službu na letišti v Českých Budějovicích – radioelektronický boj, protivzdušná obrana státu – potom odešel do civilu. Po 11. září 2001 si řekl, že by mohl být profesionálním vojákem.

„Dal jsem se do armády, bylo mi 37 let. Nastoupil jsem do Janovic, kde jsem se stal ženistou, potom jsem byl ve Vyškově. Vyjel jsem do Kosova, proto jsem dnes válečný veterán. Byl jsem u ženistů. Odminovávali jsme, likvidovali nebezpečné věci a tak dále,“ popisuje svoji misi.

O službě v zahraničí příliš mluvit nechce. Nemá rád, když lidé říkají, že si čeští vojáci chtějí na zahraničních misích hlavně vydělat peníze.

„Lidé si myslí, že jsme tam šli jen kvůli penězům. Ale z té naší party nevím o nikom, kdo by tam šel kvůli penězům. V té době to zase tolik nebylo. Brali jsme v dolarech a v té době byl malý kurz. Kdybych já dělal tehdy svoji práci v Čechách, tak jsem měl ty samé peníze. Kvůli penězům jsme tam určitě nešli, spíš to bylo takové vyznamenání, že člověk splnil nějaké podmínky a může jet na misi, že rozumí své práci, svému oboru,“ říká Kasl.

Jiří Fojtík není válečným veteránem podle zákona o válečných veteránech – sloužil u 71. mechanizovaného praporu v Hranici na Moravě. Úraz, při kterém přišel o ruku a o nohu, se mu stal při nočních střelbách z bojových vozidel pěchoty ve vojenském prostoru Libavá 18. května 2016. Jak se s těžkým úrazem vyrovnal?

„Posuďte sám - dobře,“ říká s úsměvem. „Z velké části to záleží na tom, jak je člověk vnitřně nastavený. Druhá část je rodina, která při vás stojí, jezdí za vámi do nemocnice, nehodlá se vzdát v tom, že vás chce dostat zpátky do života. Je to kombinace toho, jak se v životě stavíte k problémům či výzvám, a k tomu rodina, zda vás podporuje,“ říká Fojtík.

Co říká na Den válečných veteránů a podporu pro ty, kdo sloužili v ozbrojených složkách České republiky?

„Máme v armádě a dalších složkách hodně lidí, kteří tuhle práci dělají srdcem. Nejenom pro peníze, ale proto, že jsou na naši vlajku hrdí. Už delší dobu nám tady vzniká tradice starání se o válečné veterány. Opírá se o ně naše bezpečnost, oni plní nějaké úkoly pro naši republiku. Nechci chválit sebe, ale jsou tady lidé, kteří sloužili na zahraničních misích a odváděli pro naši republiku velkou práci. Pokud se někomu něco stane, tak je důležité se o tyto lidi postarat,“ říká Fojtík.

Tomáš Vopálenský byl nasazený v misi Evropské unie EUTM Mali v Africe, společně s praporem z Opavy. Větší část ale tvořil 102. průzkumný prapor z Prostějova. Na misi odjel v roce 2019, strávil na ní osm měsíců jako důstojník velení.

„Zařizoval jsem financování a zabezpečení materiálem. Ale každý, kdo tam byl v rámci tohoto bojového uskupení, byl nasazený i v rámci ochrany základny. Převážně jsme hlídali mezinárodní velitelství,“ popisuje.

Momentálně pracuje v Praze v komunitním centru pro válečné veterány. Centrum jim nabízí pomoc a poradenství.

„Někteří vojáci se bohužel ze zahraničních operací nevrátili. U nás mohou najít pomoc rodinní příslušníci padlých, ale i ranění vojáci, kteří se vrátili s nějakým fyzickým úrazem nebo psychickými následky,“ říká Vopálenský.