Odrazili se ze dna. Dalším lidem má s bydlením pomoci vládní kompromis

Zvoním na jméno Kale Otchmezuri. Za chvíli mi otevírá čilý postarší pán s bílými vlasy. V pantoflích, džínech a šedé flísovce hbitě vychází schody. Nevypadá na to, že má za sebou osm různých operací a špatně se mu dýchá.

Vpouští mne do malého bytu v pražských Holešovicích. Malá kuchyňka s elektrickou dvouplotýnkou, vedle menší oprýskané lednice. Ve stejné místnosti je skříň s ikonami sv. Jiřího ve vitríně, gauč a postel.

„Potřebuji sledovat zprávy z Česka i ze světa. Ale na to stačí telefon,“ říká ne úplně dokonalou češtinou a ukazuje na tablet a mobil na posteli.

Usedáme ke stolu a 67letý Kale Otchmezuri –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ narozený v Gruzii, ale od roku 2008 občan Česka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ začíná vyprávět.

V 80. letech vystudoval energetiku na univerzitě v Tbilisi, pracoval v hydroelektrárně a v roce 2001 se přesunul za prací do přístavního města Batumi. Tam se zamiloval do ženy s postiženou holčičkou.

Opustil svou rodinu a malé dívce chtěl pomoct. „Byla často nemocná. Všude v bývalém Sovětském svazu to bylo stejné –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ byl chaos. Neměli jsme finance, nemohli koupit ani invalidní vozík,“ vypráví.

Rozhodli se odejít a zkusit najít pomoc jinde, v rozvinutější zemi. V Česku. Jak doufali, tak se nakonec stalo –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ doktoři a neziskové organizace jim skutečně pomohli. Jenže pro bývalého experta na energetiku zároveň začaly krušné časy.

Rodina zakotvila v Havířově v bytě pro azylanty. Žena s dcerou se zanedlouho přestěhovaly do Prahy a jejich vztah se zhoršil.

Už tehdy se snažil pracovat. Nejprve jako prodavač v supermarketu a strážný.

Jenže byl úplně sám. Začal kolabovat. Přidaly se zdravotní potíže, deprese a rizikové pití.

„Strašné. Strašné deprese. Nikdy jsem takový nebyl, ale dvakrát, třikrát jsem si na nějakou dobu myslel, že odejdu z tohoto života,“ vypráví s obtížemi.

Ale zabojoval. Léčba, psycholog. Pořád ale přežíval na dávkách a nemohl najít pořádnou práci.

V roce 2016 se přestěhoval do Prahy za svou družkou a nevlastní dcerou. Doufal, že sežene práci. Situace se ale nezlepšila. Naopak. Sice začal pracovat jako ostraha, ale psychicky byl zničený.

Nechce o tom příliš hovořit, jen stručně zmíní, že se k němu partnerka nechovala hezky. Psychicky jej týrala.

Hledá slova, lesknou se mu oči a žmoulá fólii, ve které má několik vytištěných kopií životopisu.

„Je to takové těžké, je to osobní. Je to moje obrovská osobní tragédie,“ říká. Družka mu například vzala telefon a zakázala kontaktovat svou původní rodinu.

Potřeboval pomoc, ale nevěděl, kde ji najít.

V zoufalství se vydal na radnici Prahy 7. Bloumal po chodbách, až ho úředníci nasměrovali na kontaktní místo pro bydlení.

„Vyšla taková sympatická paní. Šel jsem za ní, sednul si a začal vyprávět. Ale nedokázal jsem dokončit větu. Tak mě obešla, takhle mě chytla za rameno a řekla, abych se nebál, že nejsem sám. A do dneška nejsem sám,“ říká.

„Určitě si to pamatuji, bylo před Vánoci, tři čtvrtě na pět, já jsem otevřela dveře a viděla jsem za nimi pána. Byl to člověk, který vůbec neměl jiskru v očích. Začal vyprávět svůj těžký příběh, byl úplně na dně,“ vrací se o sedm let zpátky Kateřina Laskovská, dnes vedoucí odboru sociálního začleňování.

V té době také bral 24 léků najednou. S pomocí Prahy 7 jejich počet zredukoval na čtyři.

V roce 2018 mu radnice přidělila obecní byt, který je dodnes jeho domovem. Vlastně prvním v Česku.

„Kdybych byt nedostal, tak nevím, co bych dělal. Asi…“ říká rozpačitě.

Než se za mnou zaklapnou dveře, ještě mi pan Kale nadšeně ukazuje fotky své dcery, syna, vnoučat. Dnes je s nimi v pravidelném kontaktu a v Praze ho i navštívili.

Bez pomoci kontaktního centra pro bydlení Prahy 7 a bez nabídky bytu by jeho život dost možná skončil. Možná by se propadl na dno, ze kterého by se už nedostal. Naštěstí zafungovala záchranná síť.

„Málokdy se nám nepodaří někoho zabydlet nebo vrátit zpátky do společnosti. Teď zrovna jsme zabydleli pána, který byl deset let drogově závislý, na ulici, a dneska pracuje, bydlí, chodí k lékaři a vrací to zpátky společnosti. Ukazuje se, že když nejvíce ohroženým lidem pomůžete a nepovyšujete se nad nimi, tak to chtějí jakkoli vracet,“ říká Kateřina Laskovská.

Praha 7 má pověst nejpokrokovější pražské městské části. Není proto divu, že právě tady v roce 2017 vzniklo vůbec první kontaktní místo pro bydlení.

Není to ale nijak výjimečné místo. V druhém patře nové radnice je malá kancelář s dvěma stoly. Za jedním z nich sedí Kornélie Peterková. Popisuje, že průměrně měli deset kontaktů denně, dnes jich je ale už 20. Důvodem je prohlubující se krize bydlení, zdražování, rostoucí nájmy, ale i to, že se o pomoci na Praze 7 dozvídá stále více lidí.

Zároveň ale za nimi dochází i stále více lidí z nižší střední vrstvy. „Jsou to učitelé, ti tedy mají nárok na služební byt, ale jsou to zdravotní sestry, různé manuální profese, lidé pracující u security, nebo lidé, kteří se snaží znovu zorientovat na trhu práce třeba po mateřské,“ popisuje Kornélie Peterková. Nedávno do kontaktního místa přišla i překladatelka nebo vysokoškolský profesor.

Běžná představa o tom, že tato místa slouží zejména pro lidi bez domova, je mylná. Ti tvoří jen zlomek lidí. Na Prahu 7 se obrací senioři, samoživitelky i rodiny s dětmi.

Kontaktní místo funguje vlastně jednoduše: kdo potřebuje, přijde a nejprve řekne, co ho trápí. Pak na radnici postupně zjišťují, jak mohou pomoct. Někdy pomůže zažádat si o příspěvek na bydlení. U těch nejzávažnějších případů zařizují obecní byt. Mají jich ale málo. Na 44 tisíc obyvatel jen 700.

Pomoc koordinují a poskytují dlouhodobě. Navázanou službou je i podpora v zabydlování, aby se třeba člověk, který byl na ulici, naučil používat spotřebiče. Nebo řeší zdravotní stav lidí v krizi, dětem pomáhají se školní docházkou, zjišťují finanční situaci.

„Bez nich bych to nedokázal,“ říká na adresu Prahy 7 Kale Otchmezuri.

Stejně mluví i paní Jana. Také bydlí v obecním bytě, jen o pár vchodů dál. V pátém patře mne vpouští do zrekonstruovaného a příjemně zařízeného bytu. „Ale samozřejmě mi vše musí odsouhlasit,“ směje se a ukazuje na desetiletého syna. Leží na šedém rohovém gauči a zachumlaný do deky kouká se na Čtyřlístek. Po chvíli přepíná na Příšerky.

„Od 1. prosince už můžeme mít vánoční pyžamo,“ říká Jana.

Klišé, ale na první pohled není vůbec nic zjevné. Její syn má poruchu autistického spektra a potřebuje každodenní asistenci. Zároveň je silně navázán na svou matku, bez které se prostě neobejde.

Miluje vesmír, o kterém je schopný mluvit i v angličtině. Zná i ty nejmenší planetky s písmeny a čísly a zlobí se, když je jeho máma neumí. „Nesmíte říct slovo vesmír, protože pak to je hodinová přednáška,“ usmívá se Jana, je na ní ale vidět vyčerpání z neutuchající péče.

Byt je vánočně vyzdobený a decentně zařízený. Sedíme u stolu v menším obývacím pokoji, za mnou je nová kuchyňská linka. Občas na návštěvu přijede a přespí i 24letá dcera, která má vlastní malý pokojíček.

Ve svém vyprávění se Jana vrací do roku 2017, k rozvodu. Vztah neklapal, důvody moc nechce rozebírat. Faktem nicméně je, že se ocitla bezprizorní s dvěma dětmi. Čtyřletý syn s autismem, sedmnáctiletá dcera a ona sama po mateřské, bez práce.

„Já jsem řešila, že jsem byla vlastně na ulici, neměla jsem kam jít,“ vypráví, jak se ocitla v bytové nouzi.

Záchranné lano jí hodil známý známého, ale v malé garsonce nešlo o bydlení vhodné pro tříčlennou rodinu: „Jedna místnost, kousek kuchyňky a tam jsme i s věcmi museli být dva měsíce.“

Obrátila se proto na holešovickou radnici. Do dvou měsíců získala Jana obecní byt. Radnici to nemůže zapomenout a o všech mluví jen v superlativech. Kdyby si měla najít komerční nájem, tak nepřežije.

„Je to šílené, to bych nedala, kde bych na to vzala. Do práce bohužel nemůžu. Chtějí alespoň půl úvazek, ale to jim nemůžu slíbit. Navíc musím být neustále na telefonu. I když je syn ve škole,“ říká.

I když je radnice zachránila, vyhráno rozhodně nemají. Kdo by si myslel, že obecní byt znamená pro lidi život v luxusu, rozhodně se mýlí.

Pan Kale má důchod pět tisíc (Česko neuznává pro výpočet práci v Gruzii), k tomu si vydělá asi 20 tisíc čistého. Měsíčně má okolo 15 směn nočního hlídače.

Jana Řehová sice s penězi vychází, ale šetří každou korunu, aby mohla synovi platit potřebné terapie. Občas jim vypomohou neziskové organizace.

Právě lidem s podobnými příběhy by měl pomoci nový zákon, který má za cíl rozšířit síť kontaktních center po celé republice. Dosud totiž fungují jen v některých městech a s nejistým financováním.

Zákon o podpoře bydlení stojí na třech pilířích ozkoušených pilotním testováním. První je síť kontaktních center po celé republice.

Druhou pak garantované nájemné. Idea je taková, že soukromník svůj byt propůjčí obci, která jej využije na dostupné bydlení. Nájem bude garantovaný, stejně jako budou kryté případné škody. Kornélie Peterková z Prahy 7 říká, že v hlavním městě s vysokými nájmy se ale tento mechanismus příliš neosvědčil. Komerční nájmy jsou vyšší než garantované ceny. Pozitivní zkušenosti ale mají kontaktní centra v menších městech a obcích.

Třetím pilířem je pak doprovázení a podpora v zabydlování. S nájemníky v životní krizi budou pracovat sociální pracovníci a pomáhat jim, aby si bydlení udrželi, našli práci a stabilizovali svou situaci. Vymaní se tak ze spárů obchodníků s chudobou, šedé a prekarizované ekonomiky, špatné zdravotní situace. A stát na tom vydělá.

Novinka od úředníků tehdy pirátského ministra Ivana Bartoše se nicméně v létě zasekla v Poslanecké sněmovně. Byla proti tomu hlavně ODS. Části strany se nelíbil vznik nových úřednických míst, jiným i vznik nových kontaktních míst.

„Nepřekvapím, když řeknu, že si pořád myslím, že správná cesta by byla, aby kontaktní místa pokračovala v dnešních intencích toho, jak fungují úřady práce a další úřady v gesci Ministerstva práce a sociálních věcí,“ popisuje své námitky poslanec Jiří Havránek (ODS).

Dalším kritikům z řad ODS vadí, že zákon zřizuje nová úřednická místa. Podle ministerské zprávy půjde o 54 úvazků na krajích, 13 na ministerstvech. Oproti tomu je ale hlavní těžiště ve financování sociálních pracovníků a poradců, což mělo činit 489 úvazků.

Kontaktní místa pro bydlení pak měla vzniknout na každé obci s rozšířenou působností.

Po kritice zejména občanských demokratů se nejprve počet úvazků na obcích snížil ze 489 na 352. Jenže ani poté nebyla na zákoně shoda a zasekl se ve výborech.

A tak v rámci kompromisu nakonec muselo Ministerstvo pro místní rozvoj opustit i ideu plošného zapojení všech 205 obcí s rozšířenou působností.

„Principy plošnosti a systémovosti berou za své, a to za cenu pár milionů korun. Hlavní předkladatel – Ministerstvo pro místní rozvoj – se má uspokojit se zřízením kontaktních míst na 115 obcích s rozšířenou působností, aby se snad nešlo „s kanónem na vrabce“. Obce, které dnes nejsou zatížené bytovou nouzí, mohou kontaktní místa zřídit dobrovolně,“ kritizuje finální podobu analytik Jan Klusáček z iniciativy Za bydlení.

Ostatní obce budou mít možnost dobrovolného zapojení skrze vládní vyhlášku. Kde se načrtla linie, jaké obce tam budou a jaké ne? „Bude to povinně tam, kde potřebují na řešení bytové nouze minimálně jeden úvazek. Přepočteně to vychází asi na 140 lidí v bytové nouzi a asi dva tisíce lidí ohrožených bytovou nouzí,“ vysvětluje ředitel sekce podpory bydlení na Ministerstvu pro místní rozvoj Jan Schneider.

Do sítě se zapojí všechna historická okresní města. U některých obcí udělali při zapojení výjimku, aby nebyla příliš vzdálená.

„Je to kompromis. Kompromis nemůže být nikdy úplně dobrý, ale takhle je to pořád ještě funkční. V ideálním světě bychom to dělat nemuseli, ale prostě holt jsou jiné názory a jiné proudy. Jsme ale přesvědčení o tom, že to, jak je to nastavené, tak to ještě pořád může fungovat,“ dodává ředitel Schneider.

Jestli je těžce vyjednaný kompromis stabilní dohodou, nebo jen křehkým příměřím, se uvidí až při případném projednávání zákona ve druhém čtení ve Sněmovně.