Článek
Když v noci na čtvrtek uhořelo v unimobuňkách v brněnské Plotní ulici osm lidí bez domova, takřka bezprostředně se ozvala kritika mířená na primátorku Markétu Vaňkovou (ODS) a vedení města.
„Dokud budou lidé přebývat v takto nevyhovujících podmínkách a ukončování bezdomovectví se nebude řešit, tak se budou takové situace dít i nadále. Město by mělo zařídit pro tyto lidi normální bydlení, či aspoň přespávání v místech splňujících základní protipožární bezpečnost,“ řekl Seznam Zprávám opoziční zastupitel a někdejší náměstek primátora Matěj Hollan (za Žít Brno).
Na své sociální sítě už ve čtvrtek napsal, že vedení města „za ten požár nemůže, ale nedělá nic, aby minimalizovalo tato rizika“.
Upozornil také na to, že od roku 2019, kdy se stoply projekty na zlepšení situace bezdomovectví, město žádný jiný nespustilo.
Město kritiku odmítá
Primátorka Vaňková se brání. „Projekty, jako je Housing First, jsou realizovány v závislosti na vypsání dotačních titulů. Protože se o dotace na projekty ucházíme opakovaně, modifikujeme jejich názvy. Podstata ale zůstává zachována,“ říká pro Seznam Zprávy.
„V letech 2018 až 2022 jsme v rámci projektů a systémového pořadníku žadatelů o sociální byt zabydleli 127 domácností, což je přibližně stejné číslo jako v předešlém období,“ uvádí.
Podle Hollana je ale rozsah pomoci nedostatečný. „Musíme přijít s plánem, jak to vyřešit v maximální míře. Ne jen pro pár desítek lidí,“ kritizuje.
Vaňková uvádí, že sociální kurátoři z Odboru sociální péče lokalitu Plotní a okolí navštěvují pravidelně. „Často se tak děje i za účasti městské policie. Přes veškerou snahu nejsou schopni zachytit všechny osoby, které neoprávněně obývají nevyužívané budovy,“ tvrdí.
„U tohoto konkrétního místa z posledního šetření vyplývalo, že jde o zabezpečený, uzamčený, zamřížovaný objekt. Nic tedy nenasvědčovalo tomu, že by se tam lidé bez domova dlouhodobě zdržovali,“ dodává.
Připomíná i Mokré centrum ve Vlhké ulici. To město vytvořilo ve spolupráci se Společností Podané ruce a pomáhá lidem bez domova, kteří jsou zároveň alkoholici.
Někteří kritici Vaňkové připomněli její vyjádření z roku 2018, kdy se nechala slyšet, že zabydlování bezdomovců nepodporuje. „Z velké většiny jde o drogově závislé osoby, o lidi, kteří mají například tendence k sebevraždám, a nepovažuji za bezpečné tyto osoby zabydlovat do domů mezi slušné, pracující a platící nájemce,“ zmínila v rozhovoru pro Info.cz.
Zázemí je klíčové
Zabydlování lidí bez domova se v Brně věnovaly dva projekty - Housing First a Rapid Re-Housing. Oba magistrát vedený Vaňkovou utlumil v již zmíněném roce 2019.
Housing First měl na starosti Martin Freund, až do roku 2018 zastupitel za uskupení Žít Brno. Poté se dva roky podílel na podobném projektu i v Bratislavě. „Projekt byl součástí širšího plánu sociálního začleňování. Snažili jsme se tuto problematiku řešit z více úhlů, jako je zaměstnanost, pomoc rodinám a hlavně z hlediska bydlení,“ vysvětluje.
Zázemí přitom považuje za klíčové. „Jak si může někdo hledat práci, když nemá bydlení? Těžko jen tak z ulice půjdete na pohovor. Těžko se dochází každý den do práce, když se nemáte kde vysprchovat nebo se normálně vyspat,“ podotýká.
Housing First
Projekt se zaměřoval především na pečlivé testování, zda je přístup bydlení především vhodný k řešení bytové nouze rodin v České republice. Pracoval jak s rodinami, tak i s jednotlivci. Po roce si bydlení udrželo 96 % rodin, tedy 48 z 50. Projekt ušetřil 1,5 milionu z veřejných prostředků. V případě jednotlivců po roce prodloužilo nájemní smlouvu 92 % domácností.
„Lidé, kteří tohle bydlení získali a udrželi si ho, teprve se střechou nad hlavou mohli řešit svoje další problémy,“ říká ředitelka brněnského ženského spolku Vesna Barbora Antonová, někdejší předsedkyně Žít Brno a donedávna krajská zastupitelka.
Připomíná, že lidé vybraní do programu Housing First byli dlouhodobě na ulici a většinou měli nějaké psychické problémy či závislosti. „Ukázalo se, že když lidem dáte bydlení a nějakou stabilitu, jsou schopni řešit ostatní problémy. Potom, co se zabydleli, začali řešit nemoci, začali si vyřizovat všechny úřední náležitosti. Hodně z nich si našlo práci.“
Duševní onemocnění i závislosti
Matěj Hollan zmiňuje fakt, že řada lidí na ulici má takzvané duální diagnózy, což jsou poruchy vzniklé z užívání návykových látek a jiné psychické poruchy.
„Část z nich trpí duševním onemocněním, časté je to v kombinaci se závislostmi. Mají také malé schopnosti svou situaci řešit. Duševní onemocnění je zneschopňuje právě i v hledání řešení,“ přibližuje vedoucí neziskové organizace Práh jižní Morava Jiří Šupa.
„Dám příklad: nabídneme tomu člověku, že může jít na noclehárnu. Ale on má takové psychické potíže, že není schopen tam přespat. A tak dá přednost tomu, že přespí někde venku na ulici,“ nastiňuje. „Proto musejí vznikat specializovanější služby a týmy, které se snaží pomoci lidem s duševním onemocněním na ulici a které by snížily práh té dostupné pomoci.“
S tím souhlasí i ředitel Agentury pro sociální začleňování Martin Šimáček. „Lidé bez domova s psychickými problémy představují jednu z nejzranitelnějších skupin,“ tvrdí. „Kvůli psychickým problémům je pro ně z důvodu nedostatku kapacit a systémové diskriminace lidí bez domova obtížné najít vhodné pobytové zařízení i v případě, že se je podaří zapojit do spolupráce se sociálními pracovníky.“
Pro řešení dostupnosti bydlení je podle něj nezbytná spolupráce mezi státem, kraji a obcemi. „Obce mohou zavádět systémová opatření s cílem předcházet ztrátě bydlení, budovat sítě podpory pro sociálně vyloučené a zvyšovat informovanost o možnostech sociálního bydlení,“ vyjmenovává.
Přesná čísla chybí
Dle Plánu sociálního začleňování je počet obyvatel v sociálně vyloučených lokalitách v Brně odhadován na 7300 až 8900. Na ulici jich žije kolem 1500, v ubytovnách pak přibližně 350.
Přesná data o počtech duševně nemocných bezdomovců chybí. K dispozici je pouze kvalifikovaný odhad. Lidé bez domova totiž zdravotní služby nevyužívají vůbec, případně jen sporadicky.
Podle dřívějšího dotazníkového šetření mezi pražskými bezdomovci se asi pětina v minulosti léčila v psychiatrické léčebně. Vysoká intenzita depresivních a úzkostných příznaků byla zjištěna u 21,3 procenta mužů a 37,5 procenta žen. Psychotické příznaky pak u 7,1 procenta mužů a 18,8 procenta žen.
Jiří Šupa z Práhu jižní Morava soudí, že jde o podhodnocené údaje. Poukazuje na to, že lidé bez domova nesou velké stigma. „Běžná populace si často neuvědomuje, že člověk na ulici může mít duševní onemocnění. A že se tam nedostal vlastní vinou a není schopen tu situaci řešit vlastními silami,“ myslí si. „Zažívají velké trauma, které se právě životem na ulici může prohlubovat a pak nejsou schopni tu situaci řešit.“
Mýtus o životě na ulici
S nepochopením společnosti se pak podle Šupy pojí nebezpečí násilných činů vůči bezdomovcům. „Lidé je často považují za někoho, kdo si pomoc nezaslouží. To potom může vést k nějakým činům proti nim. Někdo se na ně dívá, že kdyby se třeba trochu snažili, jejich situace by se změnila. Ale takto to není.“
Zdůrazňuje, že lidem bez domova je nutné zajišťovat pomoc na několika úrovních. „Bydlení je samozřejmě základ, ale ještě se tam musí udělat další práce, aby v něm člověk neselhal,“ tvrdí. „Ti lidé se adaptují na šílené podmínky, které jsou na ulici. Může pro ně být těžké najednou bydlet v něčem, co má nějaké nároky na péči o domácnost, o sebe. Potřebují čas a podporu,“ vysvětluje.
Za nezbytné považuje zapojení zdravotníků, psychiatrů, sociálních pracovníků a dalších.
Antonová ze spolku Vesna, který se zabývá materiální pomocí rodinám v nouzi, upozorňuje, že bezdomovci, které lze vidět například opilé ve veřejném prostranství, nejsou jediní bez domova.
„Je mýtus, že lidé chtějí být na ulici. Kdybyste lidem, kteří stojí před nádražím nebo přespávají v unimobuňkách, nabídli čistou postel v bezpečném prostředí, samozřejmě půjdou. Přespávají ale na místech, která nejsou bezpečnostně zaopatřena.“
