Článek
Soud v Olomouci vyměřil 73letetému Adolfu Hlubikovi doživotí za vraždu pracovnice herny v Olomouci. Chladnokrevně ji zblízka střelil do hlavy, když mu odmítla vydat peníze.
Podle soudce Petra Sušila šlo o chladnokrevnou popravu, muž projevil absolutní bezohlednost a neúctu k lidskému životu. Znalci označili Hlubikovu resocializaci za nemožnou.
Hlubik je recidivista, který strávil za mřížemi téměř 50 let života. Na kontě má loupeže, vyhrožování se zbraní i pobodání. Za vraždu spoluvězně v Leopoldově dostal v roce 1983 trest 21 let vězení.
„V některých systémech identifikujeme, že vězení pro některé pachatele vede k vyšší recidivě. V jiných zemích, například v Norsku, vězení vede spíše k lehce nižší recidivě. Ale v průměru to nevypadá, že by tam byly zásadní rozdíly,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy právník a kriminolog Jakub Drápal.
Znalci i samotný soudce konstatovali, že pachatel jednal chladnokrevně a že jeho zapojení do společnosti je nemožné. Jak časté to je?
Pachateli je 73 let, v tu chvíli už jakýkoliv trest za takhle závažnou vraždu je doživotní. I kdyby dostal 15, 18, 20 nebo 30 let, pravděpodobnost, že by byl poté schopen ještě páchat závažnou trestnou činnost, je minimální. Rozdíl mezi formálním doživotím a dlouhým nepodmíněným trestem z hlediska zabránění páchání další trestné činnosti je minimální.
Jaký význam má v tomto případě doživotní trest? Je to vzkaz směrem k pozůstalým, že padl adekvátní trest? Nebo ke společnosti, že takové činy dostatečně tvrdě trestáme?
Člověk nevidí do hlavy soudce, proč tak rozhodl. Z poznámek v médiích jsem vyrozuměl, že vysoký trest padl na základě závažnosti trestné činnosti. Byla to chladnokrevná, rozmyšlená vražda, přičemž pachatel neprojevil žádnou lítost. Navíc jde o recidivistu, takže jde o závažnost spojenou se zabráněním páchání další trestné činnosti.
Kriminolog Jakub Drápal
- Vystudoval právo na Univerzitě Karlově a kriminologii na Univerzitě v Cambridge.
- Pracuje jako výzkumník na Ústavu státu a práva Akademie věd ČR a na Univerzitě v Leidenu a jako odborný asistent na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.
- V rámci projektu Jaktrestáme.cz mapuje tresty udílené českými soudy.
- Jako člen expertní skupiny letos ve Sněmovně představil pět návrhů legislativních změn na snížení počtu vězňů v Česku.
Zohledňuje se při ukládání trestu vyšší věk pachatele?
V některých systémech se starší věk považuje za polehčující okolnost, a to právě s tím odůvodněním, že určitý trest už může znamenat, že pachatel dožije ve vězení. Dokonce i v České republice na to máme některé judikáty odvolacích soudů, které říkají, že starším pachatelům by se měl ukládat nižší trest.
Pokud se ale jedná o pachatele, který opakovaně páchá trestnou činnost, který se opakovaně dopustil vraždy, v tu chvíli ochrana společnosti může o něco převážit, zejména pokud se jednalo o tak závažný trestný čin.
Adolf Hlubik strávil 50 let života za mřížemi. Je možné takové lidi zapojit do společnosti? Nebo platí, že kriminál vytváří kriminálníky?
Na to jsou dvě odpovědi. První je taková, že velká část pachatelů už znovu trestnou činnost nespáchá. Zatímco obecně se mluví o tom, že recidiva je u nás vysoká, ona zase tak vysoká není. Přibližně 18 až 20 % osob spáchá do 10 let od odsouzení další trestný čin.
Potom je otázka, jestli když někoho uvězníme, povede to k nižší nebo vyšší recidivě. Ty nejlepší studie ve světě se zatím shodují na tom, že z hlediska recidivy nehraje roli, jestli někoho uvězníme, nebo ne. Recidiva, ať už uložíme třeba alternativní trest, nebo někoho uvězníme, je relativně podobná.
Umějí to v jiných zemích lépe?
V některých systémech identifikujeme, že vězení pro některé pachatele vede k vyšší recidivě. V jiných zemích, například v Norsku, vězení vede spíše k lehce nižší recidivě. Ale v průměru to nevypadá, že by tam byly zásadní rozdíly. Za pár desítek let se naše poznání v tomto ohledu může změnit.
Není selháním justice, že Adolf Hlubik znovu vraždil, že si dokázal opatřit střelnou zbraň? Neměl být pod přísnějším dohledem?
Justice nemá co dělat s opatřením si zbraně, na to je jiná složka státu. Ale pokud někoho považujeme za natolik nebezpečného, že mu uložíme ochranné léčení, případně třeba zabezpečovací detenci, musí to odůvodňovat zejména psychický stav pachatele. Nemůže to postihnout případy, kdy se rozhodne znovu jednat.
Je možné to přirovnat ke krádeži - když je pachatel odsouzený za krádež propuštěn, tak se kdykoliv může znovu rozhodnout krást. To není vina justice, pokud se rozhodne, že bude krást. Měli bychom opustit přesvědčení, že tresty výrazně pachatele ovlivní.
Kolik lidí jedná absolutně chladnokrevně, bez svědomí, jak to v případě Hlubika popsal soud? Je možné s takovými lidmi pracovat?
To je spíš otázka na vězeňské psychology. Obecně je možné pracovat s více lidmi, než si myslíme.
Letos jde už o třetí případ doživotního trestu vězení, který soudy udělily. Celkem sedí ve vězení 47 doživotně odsouzených. Jaký je v posledních letech trend?
V posledních letech se doživotní tresty ukládají méně. Zatímco mezi lety 2008–2014 byl každý rok uložen aspoň jeden a běžně i více doživotních trestů, tak od roku 2015 do roku 2022 bylo pravomocně uloženo jenom pět doživotních trestů. Jde o pravomocně skončené a vykázané věci, počítané podle data vydání konečného rozhodnutí, takže ta čísla se mohou podle přístupu mírně lišit. Trend, že se jich ukládá méně, z toho je vidět. A zároveň si myslím, že to není špatný trend. Obecně ukládáme v České republice relativně přísné a dlouhé tresty v porovnání se zbytkem Evropy.
Pět návrhů na změnu
V projektu Jaktrestame.cz mapujete tresty udílené českými soudy. K čemu má projekt sloužit?
Ukazuje, jaké tresty běžně padají, což může být poučné pro veřejnost nebo třeba pro novináře. Když se běžně říká, že u nějakého činu hrozí trest až na osm let, tak potom mohou být lidé překvapeni, že byl uložen dvouletý podmíněný trest. Ale ono to dává smysl, protože ta hranice trestní sazby se takřka nikdy nemá využívat a má být zachována pro ty naprosto nejzávažnější trestné činy.
Může to i lehce pomoci soudcům nebo třeba státním zástupcům, aby si udělali představu, jaké tresty se běžně ukládají za jaké trestné činy, jakým pachatelům. Může to posloužit k tomu, aby ukládání trestů bylo více konzistentní.
V rámci skupiny odborníků na trestní právo jste v Parlamentu představil návrh pěti legislativních změn. Na co by se zákonodárci měli zaměřit?
Z hlediska krátkodobějších změn bychom měli reagovat zejména na nepřiměřeně přísné tresty stanovené zákonodárci. Příkladem jsou příliš přísné tresty pro recidivisty. Na to si stěžují i soudci či státní zástupci, že nechtějí soudit krádež tatranky, navíc s dolní hranicí šesti měsíců trestu odnětí svobody.
Další problém jsou příliš vysoké trestní sazby za závažnější drogovou trestnou činnost nebo třeba za těžké ublížení na zdraví.
Posíláme lidi do vězení na delší dobu
Platí, že máme příliš mnoho vězňů a přeplněné věznice kvůli trestání bagatelních trestných činů?
Ten důvod, proč máme z hlediska evropského srovnání jednu z nejvyšších vězeňských populací, je, že posíláme pachatele do vězení na velmi dlouhou dobu. V porovnání s ostatními zeměmi to není tak, že bychom uvězňovali mnoho pachatelů, naopak jsou i země, které posílají do vězení více pachatelů, třeba i liberální země jako Nizozemí, ale my je tam posíláme na daleko delší dobu.
O jaké trestné činy se zpravidla jedná?
Třeba zrovna Nizozemí nemá dolní hranice trestních sazeb. Běžně se ukládají tresty ve výměře několika týdnů nebo třeba jednoho měsíce. V České republice se takto krátké tresty takřka nikdy neuloží. Zároveň se v Nizozemí běžně nestává, že by pachatelé vykonávali velmi dlouhé několikaleté tresty za bagatelní trestnou činnost, jako se to děje v České republice.
Co říkáte na argument, že by za práci ve vězení měli být vězni lépe odměňovaní? Jejich odměna neodpovídá ani minimální mzdě, takže často z vězení odejdou zadlužení, což je může motivovat k další trestné činnosti.
Spravedlivé odměňování je namístě, ale zároveň bych zdůraznil, že v posledních letech se klade na zaměstnávání vězňů až příliš velký důraz. Někdy jsou vězni zaměstnáváni, přestože by bylo třeba lepší, aby prošli různými programy, které budou reagovat na jejich rizika a potřeby.
Určitě by vězni měli mít možnost být zaměstnáni za odměnu, která by nebyla jenom symbolická, měli by být schopni na základě toho i splácet třeba škodu, kterou způsobili. Ale zároveň by se zaměstnávání vězňů nemělo stát hlavní ukazatel vězeňství, naopak. Daleko víc bychom se měli zaměřit na financování programů, které pracují s odsouzenými.
Nechybí v Česku především návazná práce s vězni po jejich propuštění?
Práce s vězni po propuštění v České republice v zásadě neexistuje nebo je dělaná nesystémově. To je oblast sama o sobě, jež je nutná, ale jež by vyžadovala investici, pro kterou nyní většina lidí spíše nebude ochotná do toho jít.
