V Polsku strhávají pomníky Rudé armády. „To už je za hranou,“ říká Kraus

Na mnoha místech Česka se kvůli ruské agresi vůči Ukrajině mění podoba pietních akcích spojených s oslavami konce druhé světové války. Například Památníky Terezín a Lidice nepozvaly velvyslance Ruska a Běloruska.

Ředitel Institutu Terezínské iniciativy a dlouholetý tajemník Federace židovských obcí ČR Tomáš Kraus v rozhovoru pro Seznam Zprávy říká, že má pro tento krok ředitelů institucí pochopení. Doufá ale, že jde o dočasný stav kvůli válce na Ukrajině.

Komentuje také strhávání památníků Rudé armády v Polsku a vyjadřuje naději, že se něco podobného nebude dít i v Česku. „To už je tak trochu za hranou. Vím, že někde památníky nejsou na místě, byly tam instalovány za komunistického režimu úplně blbě a bez logiky. Názorný příklad je socha maršála Koněva na Praze 6. To je naprostý nesmysl. S tím místem neměl nic společného. Když, tak bych ji dal na frontovou linii, kde se bitva odehrála, ale proč má stát v Dejvicích?“ ptá se.

Lidice nebo Terezín nepozvou představitele Ruska a Běloruska na pietní akce. Souhlasíte s tímto krokem?

Na jednu stranu je to smutné, na druhou pochopitelné. Smutné v tom, že nemůžeme poměřovat současnou situaci s historickými událostmi. Historie je historie, jsou to daná fakta, čísla a události. Tam nemají žádnou úlohu a význam emoce. Současná situace je přesně obrácená. Tam jsou emoce, proto říkám, že to je zároveň pochopitelné.

Můžu jen doufat, že se to časem – a nemusí to být v blízké budoucnosti – zase vrátí do normálu. Od konce války, tedy 77 let, tyto pietní akce vždy probíhaly. Je jednoznačné, že v dobách komunistického režimu byly zneužívané. To je – konkrétně třeba na příkladu židovské komunity – zcela transparentní, protože už samotný Terezín byl prezentován v komunistické propagandě jako místo utrpení odbojářů. Mluvilo se hlavně o malé pevnosti, jakožto policejním vězení gestapa, a o ghettu s výjimkou 60. let nepadlo především během normalizace ani slovo.

Ti, co přežili holokaust, a jejich potomci, když v roce 1990 poprvé přijeli do Terezína do budovy, kde je dnes muzeum ghetta, tak tehdy našli Muzeum revolučních tradic veřejné bezpečnosti.

Máte tedy pochopení pro ředitele Terezína, který se rozhodl nepozvat Rusy a Bělorusy na pietní akci?

Mám. Je to rozumný a správný přístup, byl bych ale nerad, aby se tyto emoce přetavily do antirusismu.

Ředitel Terezína Jan Roubínek v rozhovoru pro Seznam Zprávy řekl, že chrabrosti sovětských vojáků v období války je dnes cíleně zneužíváno diktátorskými režimy Ruska a Běloruska k propagandistickým účelům v době, kdy ruští okupanti na Ukrajině cíleně vraždí nevinné civilisty a zemi, kterou bezdůvodně napadli, svévolně pustoší. Souhlasíte?

Ano, je to tak. Současná situace, která poukazuje na historické události, má dvě možnosti: buď to bere ze seriózního hlediska, nebo se to bude snažit zneužít. Toto je jednoznačný příklad zneužití. Je na nás, abychom toto pochopili, rozklíčovali, rozkryli a v podstatě odsoudili.

V momentě, kdy se tímto způsobem jejich památka zneužívá, tak jim to škodí. Jejich zcela neoddiskutovatelná zásluha je najednou poničena, znevážena a doufám, že se vrátíme do racionální situace, která bude pojmenovávat věci tak, jak mají být.

Osobně se zúčastníte 15. května Terezínské tryzny, jak ji budete letos vnímat?

Naši rodiče nebo prarodiče, kteří dokázali náhodami přežít peklo holokaustu, tak se vrátili a byly dva typy lidí, kteří měli tento posttraumatický syndrom a museli se s s tím vyrovnat.

Byla jedna část, která nikdy nemluvila o tom, co zažila. Příběhy se objevovaly velmi zřídka. Poté byla druhá skupina lidí, která se naopak snažila podat to svědectví jako memento. K první skupině patřila moje máma, která o tom nikdy nemluvila, a k druhé skupině patřil můj táta, který psal články, knížky, publikoval, jezdil po školách, měl přednášky. On to bral jako svoje poslání, že přežil. Jeho životní poslání bylo, že chtěl vydat to varování – už nikdy víc, ať lidstvo nedopustí Osvětim, Terezín, Lidice.

Já k tomu dodávám, že jsme 77 let po konci války a toto varování se bohužel nepodařilo. Svět se nepoučil a jsme tam, kde jsme byli před 80 lety – sledujeme válku, dokonce v přímém přenosu. Všichni jsou zhrození, ale nikdo nezastavil Mariupol, nikdo nezastavil Buču. Co to mělo všechno za smysl? Lidi před tímto varovali a nikdo je nabral vážně.

Jak by se letos kvůli ruské agresi na Ukrajině mělo přistupovat k pietním akcím v Česku?

Měly by se jednoznačně připomínat historické události, které jsou nezpochybnitelné. To, co se stalo před osmi lety s Krymem, je v podstatě podobný scénář, který se odehrál v roce 1938 v Mnichově. Diktátor si vždy najde záminku, v tomto případě národnostní, aby svoje expanzi a teritoriální choutky něčím zdůvodnil.

Hitler tehdy poukazoval na sudetskou krizi, na celou skupinu, která v tehdejším Československu byla poměrně hlasitá. A před osmi lety na Krymu to mělo zase podobnou záminku a dnes se na tom propaganda docela často otáčí, když se mluví o potřebě chránit ruskojazyčné menšiny po Evropě. Je to velice podobné tomu, co naši rodiče a prarodiče zažívali během nacistické expanze. Děje jsou velice podobné, mění se kulisy.

V Polsku jsou na některých místech strhávány památníky věnované Rudé armádě.

Tady zase musíme odlišovat fakta a emoce. Byl jsme velkým příznivcem Davida Černého, když nabarvil tank na růžovo. To je ono, takto se k tomu má přistupovat. Jsme si vědomi toho, co se tady událo, ale v našem českém prostředí si z toho dokážeme udělat alespoň legraci. Naše mentalita je ale trochu jiná než v Polsku, tam prostor pro legraci až tak není a berou ty věci vážněji.

Vůbec mě nepřekvapuje, že tam dochází k něčemu k takovému, protože – obzvlášť v této době, kdy sledujeme válku v přímém přenosu – je zcela logické, že ty emoce máme. Máme je všichni.

Dojde ke strhávání památníků i v Česku?

Doufám, že ne. To už je tak trochu za hranou. Vím, že někde památníky nejsou na místě, byly tam instalovány za komunistického režimu úplně blbě a bez logiky. Názorný příklad je socha maršála Koněva na Praze 6. To je naprostý nesmysl, s tím místem neměl nic společného. Když, tak bych ji dal na frontovou linii, kde se bitva odehrála, ale proč má stát v Dejvicích?

V Památníku Lidice i Ležáky někdo zničil ukrajinské vlajky. Ukazuje se tím podle vás, že je letos vyostřená nálada?

Myslím si, že je to – ať už se na to podíváme z hlediska historického, nebo emocionálního – pietní území, které by se mělo ctít a zachovávat určité principy. Vandalismus je naprosto nepřípustný z jakékoliv důvodu.