Konec Lidových novin? Hodnota značky není jen v penězích, říká expert

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

S prázdninami skončí tištěné Lidové noviny, založené v roce 1893. Jak připomíná odborník na dějiny českých médií Petr Orság, tento deník formoval novodobý český národ. Připomíná, že osudy Lidových novin i jejich zaměstnanců byly úzce provázané s klíčovými událostmi našich novodobých dějin. Zaniknou i další papírové deníky?

„To je věštění z kouzelné koule, ale trendy jsou neúprosné. Je to možné, ale přidal bych české specifikum –⁠⁠⁠ říká se mu trochu nepřesně oligarchizace českých médií. Skoupili je různí byznysmeni jako strategickou investici. Nejviditelnější byla Mafra, protože ji koupil později výrazný politik Andrej Babiš, ale byli to i další. A tohle sehrálo negativní roli, což vidíme na tomto smutném konci,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy historik médií, který vyučuje na katedře žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. „Noví majitelé Lidové noviny nesentimentálně zrušili, protože to pro ně vůbec nic neznamenalo. Umí jenom peníze, nemají kulturně-společenský přesah. Přitom hodnota značky není přesně vyčíslitelná jen tržní hodnotou.“

Když připomeneme historický pohled, co česká mediální scéna ztrácí s koncem tištěných Lidových novin?

Tyto noviny s více než stoletou existencí byly do značné míry úzce spjaté s vývojem moderního českého národa, moderní české státnosti i jejího budování.

Vznikly na konci devatenáctého století, kdy už byla završena společensko-politická emancipace českého národa. A jedním z projevů, které se hlásily o slovo, byla i tištěná média. Lidové noviny později patřily k nejvlivnějším titulům. Není náhoda, že vznikly v úzkém spojení s moderní českou politikou, byť zpočátku moravskou, protože byly skrze svého zakladatele Adolfa Stránského spojené s Moravskou lidovou stranou.

Lidové noviny založil Stránský v roce 1893 v Brně. Jaké byly okolnosti jejich vzniku?

Adolf Stránský měl velmi silné veřejné ambice, už o několik let dříve založil Moravské listy jako stranický tisk. Byl také zvolen poslancem zemského sněmu Markrabství moravského. S úspěchy strany začaly prosperovat i Moravské listy. Stránský seznal, že už jsou mu úzké, malé. Nakonec se dohodl s olomouckým novinářem Bohumírem Knechtlem, vydavatelem časopisu Pozor. Udělali fúzi a nový titul pojmenovali Lidové noviny. Ještě tehdy to byly politické noviny spojené s ideovým proudem, který Stránský vtělil do svého mediálního projektu.

Stránský se v Brně a na Moravě angažoval na vzniku Československa a poté začala nejslavnější etapa Lidových novin. Co ji provázelo?

Emancipace Lidových novin z politického stranictví se uskutečnila za šéfredaktora Arnošta Heinricha (stal se jím v roce 1919 –⁠⁠⁠ pozn. red.). Oni se údajně na smrt dohadovali. Bylo Heinrichovou velkou zásluhou, že uhájil nezávislost Lidových novin jako moderního tisku ve vztahu k politickému stranictví i k politickým ambicím jejich majitele. A formát Stránského spatřuji v tom, že to připustil. Což je velký rozdíl oproti současnosti. Myslím tím posledních deset a trochu více let naší mediální scény.

V nově vzniklém Československu po roce 1918 se Lidové noviny staly vlivným celostátním periodikem. V čem spočívala jejich síla?

Velká hodina Lidových novin nastala v okamžiku, kdy přesunuly hlavní redakci do Prahy. Už to nebyl moravský tisk, ale staly se vlastně vlivnými novinami pražskými, podporujícími, řekněme, tu moderní českou státnost. Byly to prohradní noviny. Zaznívaly kritické komentáře, ale nevymezovaly se proti tomu státoprávnímu uspořádání po roce 1918.

Ve dvacátých a třicátých letech do deníku přispívala slavná jména jako Karel Čapek, Ferdinand Peroutka, Eduard Bass a desítky dalších. Čím zaujal předplatitele?

Je to velký paradox, ale Lidové noviny ani v nejslavnějších časech neměly nějak zářný čtenářský kmen, jak se tehdy říkalo. Náklady byly v řádech nižších desítek tisíc kusů, ale třeba Národní politika a hlavně Večerní České slovo vydavatelství Melantrich měly násobně vyšší statisícové náklady. Lidové noviny byly takové „must read“ kvůli kulturním osobnostem, které tam přispívaly. A pracovat pro ně byla velmi prestižní záležitost. Z hlediska slavných spisovatelů a publicistů neexistoval lepší titul.

Jak jste naznačil, osudy těchto novin i jejich zaměstnanců úzce souvisely s dějinnými momenty Československa, což si dneska málokdo dokáže představit. Novináři umírali v koncentračních táborech, po roce 1939 taky vládla tvrdá cenzura.

Protektorát byl nešťastné období. Všechna cenzurní a jiná opatření, aplikovaná na mediální provoz, dopadla i na Lidovky. Podobně jako řada dalších titulů mohly legálně vycházet. Po roce 1945 začala nová politická reprezentace provádět očistu od fašistického býlí, jak tehdy říkali. Lidové noviny se musely přejmenovat na Svobodné noviny. Název se paradoxně vrátil v počátcích komunistické diktatury v roce 1948, protože si byl nastupující režim vědom hodnoty té značky, která byla veřejností oblíbená. Nicméně nové vedení i se spisovatelem Janem Drdou Lidové noviny v roce 1952 ekonomicky přivedlo na buben.

Znovu začaly vycházet v samizdatu v roce 1987 a po převratu patřily k zavedeným titulům. Jenže tištěné noviny jako médium ve světě zažívají obrovský útlum. Jak vnímáte současný vývoj, zaniknou v Česku i další tištěné noviny?

To je věštění z kouzelné koule, ale trendy jsou neúprosné. Je to možné, ale přidal bych české specifikum –⁠⁠⁠ říká se mu trochu nepřesně oligarchizace českých médií. Skoupili je různí byznysmeni jako strategickou investici. Nejviditelnější byla Mafra, protože ji koupil později výrazný politik Andrej Babiš, ale byli to i další. A tohle sehrálo negativní roli, což vidíme na tomto smutném konci. Noví majitelé Lidové noviny nesentimentálně zrušili, protože to pro ně vůbec nic neznamenalo. Umí jenom peníze, nemají kulturně-společenský přesah. Přitom hodnota značky není přesně vyčíslitelná jen tržní hodnotou.

Jinými slovy změna vlastníků pád českých tištěných novin urychlila?

Asi bych nepoužil slovo urychlila, ale sehrála svou roli. Jinou věcí je technologická změna i způsob, jak dneska lidé konzumují informace. To vše s tím souvisí. Ale že se stal mediální byznys pro některé lidi speciální investicí a měli motivaci, aby na ně někdo jiný neútočil, sehrálo negativní roli. Standardní média už řada politiků nepotřebuje a komunikují s voliči přes sociální sítě a dalšími způsoby.

Otázka je, kam bude směřovat trend, když si soukromé vlastní zprávy poneseme v naší kapse. A člověka napadá otázka, co pro nás bude to společné.

Jak to myslíte?

Naše elementární shoda na tradičních médiích, vytvářených profesionály v nějakých redakcích za využití daných standardů, důležitých pro tu profesi a vytváření obsahu vycházela z nějakých pravidel. Je možné, že ta éra postupně končí. Když se na to podíváme z pohledu širších dějin lidstva, možná za čas zjistíme, že tento způsob šíření informací byla v uvozovkách 250letá úchylka. Teď se píše na zeď, na obrazovky, před novinami se psalo na kamenné zdi. Vzkazy pak začaly tímto způsobem pronikat do veřejného prostoru.

A může přijít renesance tištěných novin, jak to zažily třeba vinylové desky?

Nedávno jsem oponoval diplomovou práci, která se k tomu vztahovala. Jako staromilec jsem desky nikdy nepřestal sbírat. Co způsobilo jejich návrat? Slečna měla v práci i anketu mladých sběratelů. Přináší jim to zpomalení. Nemohou skladby moc přeskakovat. A taky je to věc, kterou mohou vzít do ruky. Náš digitální svět jen tak pluje kolem nás. Obaly desek jsou taky hezké. Takže tištěné noviny přežijí, pokud přinesou nějakou přidanou hodnotu tohoto typu. Musejí se jich chopit lidé, kteří k nim mají vztah, které nezajímá jen efektivita byznysu. Je potřeba, aby v médiích zůstali lidé, kteří se na to nebudou dívat jen obchodně, ale v širším společensky-kulturním pohledu.