Konec domácích úkolů? Děti přetěžují, znechucují jim školu a jsou diskriminační

„Dostává opravdu obrovskou nálož. Úkoly ze všech předmětů na každý den včetně víkendů. Na jarní prázdniny dostali psaní na čtyři stránky, hromadu čtení a příklady na celou A4,“ říká Seznam Zprávám Lucie, jejíž dcera navštěvuje základní školu. Trable prý rozhodně nemá jen její dítě, ale, jak ví od dalších rodičů, i ostatní školáci ze třídy.

S dcerou se snaží, ale sem tam přeci jen na nějaký úkol zapomenou. V takovém případě hned přiletí do žákovské knížky červený vykřičník.

Znovu se tak aktuálně otevírá debata o tom, jestli mají být domácí úkoly povinné. Iniciativu nyní převzala výzva Společně za dobrovolné domácí úkoly. Její autorka Helena Zitková z Univerzity Pardubice sice uznává, že domácí úkoly mohou fungovat jako cenný způsob prohlubování učiva, na druhou stranu ale podle ní učitelé nesmějí jejich plnění vyžadovat a za neodevzdání rozdávat pětky. A hlavně nepřetěžovat děti a z rodičů nedělat pomocné učitele.

„Školy používají domácí úkoly špatně – ano, jako mocenský nástroj. Otevřená výzva byla sepsaná proto, aby bylo v domácích úkolech již jasno, aby se konečně veřejnost z oficiálních zdrojů dozvěděla jasnou a jednoznačnou informaci o tom, že domácí úkoly nemohou být povinné,“ popisuje pro Seznam Zprávy Zitková.

K vlastnímu apelu přikládá výzva i právní stanovisko, které popisuje, že školy nemohou na odevzdávání úkolů trvat, natož je pak negativně hodnotit. Iniciativa se proto obrací na Ministerstvo školství, školní inspekci i školského ombudsmana, aby jasně prohlásili, že toto právo škola nemá.

„Každé dítě má jiné rodinné zázemí, rodiče jsou jinak vzdělaní a ‚angažovaní‘ do vypracovávání domácích úkolů, a škola tudíž nemůže zajistit stejné podmínky pro každé dítě. Pokud se tedy domácí úkoly, o kterých již z principu není známo, kdo je vypracoval a za jakých podmínek, promítají do hodnocení žáka, je to silně diskriminační,“ dodává Zitková.

Stanovisko Ministerstva školství ale zůstává dlouhodobě neměnné. Podle úřadu není problematika domácích úkolů výslovně předmětem právní úpravy, jedná se tak primárně o pedagogickou otázku, která by měla být řešena ve školním řádu. Ani to ale není podle úřadu zcela nutné.

„Zadávat domácí úkoly je možné bez ohledu na to, zda se o tom zmiňuje školní řád. Domácí úkoly je možné známkovat nebo jinak hodnotit – například slovně. Hodnocení domácích úkolů je možné zahrnout do klasifikace. Neplnění domácích úkolů je možné zohlednit v hodnocení žáka,“ popisuje mluvčí Ministerstva školství Aneta Lednová.

Na druhou stranu podle Ministerstva školství platí, že rozsah zadávaných úkolů musí být přiměřený a nesmí být nástrojem, který by přenesl zodpovědnost za vzdělávání na rodinu. To se ale bohužel v řadě případů děje, a i proto opět po čase vznikla výzva za dobrovolné domácí úkoly, kterou do čtvrtka večer podepsalo zhruba tisíc lidí. Téma povinných domácích úkolů se řeší opakovaně, naposledy se o nich významně diskutovalo před pěti lety. Na Seznam Zprávách například zde:

Stejně tak ale platí, že významná část škol má nastaveny domácí úkoly naprosto vhodně.

„Nejsem proti domácím úkolů, žákům je ve škole zadávám. Na druhou stranu je ale nehodnotím a netrestám jejich nevypracování. Domácí úkoly nemůžou být mocenským nástrojem, kterým bychom někoho trestali,“ je přesvědčený ředitel ZŠ a MŠ Jezernice na Přerovsku Jaroslav Mihal.

Ani s prospěšností domácích úkolů pro rozvoj vzdělání to ale není úplně jasné. Patrně nejobsáhlejší metaanalýza pochází z americké Dukeovy univerzity. Souhrn studií na téma domácích úkolů naznačuje, že sice mají pozitivní efekt na akademický úspěch, jenže s několika významnými „ale“. Úkoly musí být smysluplné a rozhodně ne zatěžující. V opačném případě totiž řada výzkumů naznačuje, že se u dětí rozvíjí nechuť k učení, fyzická i psychická únava a krátí se jim volný čas. Navíc pozitivní vliv domácích úkolů se projevoval především u starších dětí – v českém prostředí by šlo zhruba o děti od druhého stupně, zatímco na prvním stupni není spojitost mezi domácí přípravou a úspěchy ve škole tak jasná.

Když zůstaneme u dat, je možné se podívat i kolik času tráví české děti domácí přípravou ve srovnání s ostatními zeměmi. V roce 2015 to zjišťovalo mezinárodní šetření PISA mezi 15letými žáky. Česko dopadlo průměrně – děti u nás tráví domácími úkoly, doučováním nebo soukromými lekcemi asi 16 hodin týdně. Jsme tak hodinu pod průměrem skupiny států OECD i Evropské unie. Z členských států EU doma nejpilněji studují mladí Řekové a Italové. Naopak ve Finsku, ke kterému vzhlíží nejen český vzdělávací systém, tráví děti přípravou skoro nejméně času – jen 12 hodin.

„Případná klasifikace domácího úkolu by měla být pouze jednou z mnoha složek, které se na celkovém hodnocení úrovně znalostí a dovedností žáka podílejí. Nezbytný je velmi citlivý přístup s důrazem na spravedlivost hodnocení žáka. Vždy je třeba zohlednit kontextové faktory, mezi které patří rodinné zázemí žáka. Nevypracování domácího úkolu nelze hodnotit známkou,“ vysvětluje ústřední školní inspektor Tomáš Zatloukal.

Většina učitelů také v souladu s pohledem České školní inspekce přikládá domácím úkolům pouze okrajový význam pro celkové hodnocení, konkrétně 60 procent a tomu pro 8 procent pedagogů nemají vůbec žádný význam. Za zásadní složku hodnocení je naopak podle šetření v rámci loňského národního testování považuje 30 procent dotazovaných pedagogů a podle dvou procent jsou velmi významné.

„Domácí úkol by se měl zadávat v zájmu upevňování znalostí žáka, případně pro zopakování učiva a pro utvrzení pracovních návyků žáka. Domácí úkoly by měly vést k procvičování již probraného učiva, naopak by neměly suplovat výuku ve škole, neměly by přenášet povinnosti školy na rodinu žáka. Domácí úkoly by měly být motivační,“ upozorňuje Zatloukal.

Pouze 75 procent žáků ale obdrží vždy nebo téměř vždy od učitele zpětnou vazbu k vypracovanému domácímu úkolu. To ukázalo zase poslední šetření TIMSS, během kterého se testují žáci čtvrtých ročníků. Znamená to, že čtvrtina dětí plní úkoly bez toho, že by k nim dostaly od učitele zpětnou vazbu. Což stěžejní vliv motivace na učení, o kterém také mluví ústřední školní inspektor, výrazně snižuje.

Domácí úkoly se tak velmi jednoduše mohou stát traumatem, které místo pozitivního vzdělávacího efektu přinese dětem jen zátěž a prohloubí nechuť ke škole. Z loňského výzkumu v rámci mezinárodní studie HBSC, kterou koordinuje vědecký tým Univerzity Palackého v Olomouci, vyplývá, že 40 procent dětí ve věku 13 a 15 let stresuje přílišná porce domácích úkolů. Častěji dívky než chlapce.

„Škola by neměla být vnímána jako mocenská instituce, která hájí svá práva. Jakmile se objeví otázka na právo školy zadávat domácí úkoly, tak je to indikátor, že něco není v pořádku. Učitelé mají s rodiči stejný zájem, aby se děti naučily hodně užitečných věcí pro budoucí osobní i pracovní život. Učení mimo školu je zcela přirozené a domácí úkoly poskytují možnost učení podporovat. Bylo by škoda na tuto možnost rezignovat,“ říká k tomu Karel Starý z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.

Na druhou stranu je třeba dodat, že domácí úkoly nejsou tím nejpalčivějším problémem, který žáky podle výzkumu HBSC trápí. Největší starosti mají o svou budoucnost a s učením věcí, kterým nerozumí. Tyto dva problémy trápily „trochu víc“ nebo „hodně“ 58, respektive 55 procent dětí.

Celkově ale stres ze školních povinností minimálně u českých dětí roste, v tomto případě jde ale o zátěž celkovou, tedy nejen skrze domácí úkoly. Po relativně skokovém nárůstu mezi lety 2002 a 2006 se podíly vystresovaných dětí ustálily, ale jen do roku 2018.

„Z posledních dat z roku 2022 je patrné, že dětí a dospívajících, které se cítí stresované ze školních povinností, výrazně přibylo. Zejména se jedná o dívky, ale i v kategorii chlapců 13 a 15 let pozorujeme přírůstek oproti předchozím rokům. Mezinárodní srovnání posledního sběru 2022 zatím není dostupné, nelze tedy říci, zda se bude jednat o jev specifický jen pro Česko, nebo o nějaký obecnější vzorec,“ vysvětluje spoluautor studie Petr Baďura z Univerzity Palackého. Mezinárodní data budou k dispozici až ke konci roku.

Dlouhodobě ale české děti z mezinárodního srovnání nevybočují. Podíl jedenáctiletých a třináctiletých žáků, které školní povinnosti skutečně stresují, je zhruba na průměrné úrovni ve srovnání s ostatními zeměmi. Nejhorší je stav v Litvě a na Maltě. Mezi patnáctiletými se Česko pohybuje dokonce na podprůměrné úrovni. Přesto kromě Poláků jsou na tom všichni naši sousedé ještě lépe.

„Relativně průměrné hodnoty v této oblasti jsou zajímavé zejména s ohledem na to, že co se týká „obliby školy“ patří Česká republika dlouhodobě mezi nejhorší státy napříč celou studií HBSC. A ač by se nabízelo, že české děti nemají školu rády, protože je mimo jiné stresuje, očividně to není ten zcela klíčový faktor,“ dodává další poznatek Baďura.

Třeba domácí úkoly tak nemusí být hlavním důvodem, proč děti mají ke škole odpor. Roli může hrát také nízká podpora od učitelů nebo spolužáků, tedy jak se vlastně děti ve škole cítí, a ne úplně jak moc těžce musí pracovat – v tomto ohledu jsou čeští žáci zcela na chvostu mezinárodního srovnání. Ostatně stále přetrvává obecně negativní postoj ke škole – děti se třeba v první třídě do školy ještě těší, v průběhu prvního stupně ale radost vyprchává a náraz často přichází se vstupem na stupeň druhý.

Celkově se tak téma dobrovolnosti nebo povinnosti domácích úkolů točí kolem naprosto stěžejního problému – aby se děti ve škole cítily dobře. V současnosti se mluví o takzvaném wellbeingu, ke kterému patří, aby děti zvládaly stresové situace. Ale také naopak, aby škola děti zbytečně velkému tlaku nevystavovala, například prostřednictvím přílišného množství úkolů s hrozbou nedostatečné nebo jiného trestu.

„V případě, že domácí úkoly jsou zadávány v nepřiměřené míře nebo nesmyslně, je vhodné, aby se žáci nebo jejich zákonní zástupci obrátili na ředitele školy, který je odpovědný za odbornou a pedagogickou úroveň vzdělávání,“ dává ústřední školní inspektor Zatloukal návod rodičům.

I proto současná výzva k dobrovolnému plnění domácích úkolů vznikla. Nenabádá k jejich úplnému zrušení, ale aby školy nezatěžovaly volný část dětí a rodin povinnými domácími pracemi. I zátěž ze školy totiž ovlivňuje například délku spánku. Minimálně 40 procent školáků mezi 11 a 15 lety spí přitom ve všední dny méně, než by bylo potřeba.

Nepromyšlené a nepřiměřené domácí úkoly mohou navíc ještě navyšovat nerovnosti mezi žáky. Například proto, že rodiče nemají dostatečné vzdělání nebo zájem, aby s dětmi úkoly procházeli. Ale i ze zcela objektivních důvodů. Ne všechny děti doma mají počítač, aby zvládly připravit třeba zadanou prezentaci. V Česku jsou tak vzdělávací výsledky žáků daleko silněji podmíněné rodinným prostředím nejen oproti nejrozvinutějším zemím, ale i těm postkomunistickým, jako je Polsko nebo Estonsko. Zkrátka neúspěch ve vzdělávání se dědí a české školy neumí žáky bez pomoci rodiny moc posunout.

„Nejlepší domácí úkoly jsou dobrovolné, které vypracovává signifikantní část třídy, nejlépe všichni. Klíčem je zadávat takové domácí úkoly, které žáky zaujmou a berou je jako výzvu k tomu něco vyřešit, něco objevovat nebo si ověřovat své dovednosti, znalosti nebo tvůrčí schopnosti,“ doplňuje Starý z Pedagogické fakulty UK.

Domácí úkoly by se podle něj měly také hodnotit, protože jsou regulérní součástí učení. To ale opačně neznamená, že by se známky měly používat jako trest. Aby se u žáků neprohlubovala demotivace k učení.

„Mohou ovlivňovat i známky na vysvědčení, ale jen pozitivně. Někteří učitelé známkují domácí úkoly tak, že dávají jen jedničky za kvalitní vypracování. Riziko podvádění při vypracování domácího úkolu je otázkou důvěry. Teprve když projevíme dítěti důvěru a respekt, můžeme se dočkat toho samého vůči nám,“ dodává Starý.

A úkol, který vyplní za své vyčerpané dítě rodič stejně nikomu benefit nepřinese. Žák se nic nenaučí, rodiče přehršel školní práce vyčerpá a učitel dostane falešnou zpětnou vazbu. A to všechno kvůli červenému vykřičníku, který by se jinak objevil v žákovské knížce.