Komunitní zahrady naši uhlíkovou stopu nevylepší. Výhoda je jinde

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Produkce potravin má na svědomí až jednu čtvrtinu globálních emisí skleníkových plynů. Běžná zelenina ze supermarketů často putuje stovky kilometrů a je průmyslově zpracovávána či balena.

Komunitní zahrady tuto vzdálenost –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ též označovanou jako potravinové míle –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a s ní spojené emise výrazně snižují. Redukují také uhlíkovou stopu dalšího zpracování potravin. Pro mnohé městské zahrady je samozřejmostí i kompostování s nemalým vlivem na snižování produkce metanu. Díky němu se na skládkách nehromadí organický odpad, který svým rozkladem v nevhodném prostředí vytváří tento škodlivý plyn.

V neposlední řadě má jedlá zeleň význam i pro podporu přirozených ekosystémů, jelikož je využitelná pro zvířata –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ptáky, ještěrky či včely.

Navzdory těmto přínosům je však v českém či slovenském měřítku dopad komunitních zahrad na klima a zmírňování dopadů globálního oteplování zanedbatelný, zejména s ohledem na velikost.

„Jsou obvykle malých rozměrů, někdy jen s vyvýšenými záhony. Vznikají často na místech, jako jsou brownfieldy, tedy neplní ani ochlazovací funkci města,“ potvrzuje environmentalistka Natália Bieliková, která se aktuálně zabývá výzkumem brněnských komunitních zahrad.

Komplexní výpočet reálné uhlíkové stopy městského zemědělství dlouho neexistoval. Většina dosud publikovaných studií se zaměřovala na jeho technologicky vyspělé formy, jako jsou vertikální farmy či střešní skleníky, přestože se v převážné většině plodiny pěstují v půdě na pozemcích pod širým nebem.

Mění to nová studie vědců z Michiganské univerzity, která konstatuje, že uhlíková stopa může být u některých tradičních komunitních zahrad v přepočtu na kus ovoce nebo zeleniny až šestkrát větší než u konvenčního pěstování.

Existují však i výjimky. Jsou jimi zejména plodiny běžně pěstované ve sklenících nebo přepravované letecky. Například takové městské rajče nad konvenčním vyhrává.

Důvodem vysoké uhlíkové stopy komunitních zahrad je v první řadě krátká životnost. Obvykle fungují pouze několik let, a tak nejsou skleníkové plyny vyprodukované při vytváření materiálů pro budování jejich infrastruktury efektivně zúročeny.

Dalším faktorem je uhlíková stopa využívaných hnojiv, látek na odstraňování plevele či zavlažovací vody. Aby mohla komunitní zahrada konvenčním metodám konkurovat, měli by provozovatelé podle studie dbát i na prodloužení životnosti a využívání již existujících materiálů z města.

Ani nejistá uhlíková stopa ale neznamená, že by byly komunitní zahrady k ničemu. Jeden z jejich největší benefitů totiž vychází ze společenské role, kterou časem začnou hrát pro své uživatele.

Komunitní hospodaření má význam kvůli úzkému kontaktu člověka se zemí, což se promítá i do využívání šetrnějších metod hospodaření s půdou. Podle francouzské studie z roku 2022 přicházejí obyvatelé měst do styku s půdou velmi málo a cítí se vůči ní nadřazení. Návštěva zahrad jim umožňuje zjistit, jak půda funguje, a vytvořit si k ní citlivější a pečlivější vztah.

„I v komunitní zahradě se dá pěstovat neohleduplně, ale vycházíme zjednodušeně z představy, že člověk si nespálí dům nad hlavou. Nebude si přírodu likvidovat, například chemickými prostředky, které pro prostředí nejsou vhodné,“ vysvětluje zástupce Asociace místních potravinových iniciativ Jan Valeška.

V praxi to jde pozorovat třeba v komunitní zahradě ZahradaBezStarostí v Rajhradu u Brna, kde si políčka pronajímají zejména mladé páry s dětmi, které si nemohou prozatím dovolit vlastní. Její provozovatel Martin Švec nechává způsob nakládání s půdou i využívání chemie na individuálním posouzení každého člena, ale jeho zkušenost potvrzuje Valeškova slova. Zahrádkáři se často sami snaží volit ekologičtější postupy. „Hnojiva sice využívají běžně, ale nepostřikuje v podstatě nikdo. Spíše si dělají léčivé výluhy,“ popisuje zahrádkářské zvyklosti Švec.

Podobně je tomu i v zahradě KoZa ve slovenské Nitře, která funguje na komunitním principu již jedenáct let. Využívání chemických přípravků tam pěstitelé mají zcela zakázáno. Pokud někdo chce v prostoru zahradničit, musí přistoupit na jiné způsoby.

Koordinátorky se zároveň snaží členy vést k vytváření funkčních ekosystémů a spolupráci s přírodou. „Jsme zvyklí půdě stále jen brát a nevracíme jí nic zpátky. Lidi proto učíme, aby používali mulč, polévali zákvasem, vysazovali rostliny zeleného hnojení. To už ale nemají dané povinně,“ říká spoluzakladatelka KoZy, ekoložka Zuzana Kiripolská Ščasná.

Podívejte se do nitranské komunitní zahrady:

Komunitní zahrady byly v minulosti na některých místech zakládány jako prostředek pro zvládání ekonomických krizí, jako například ve Španělsku či Portugalsku v roce 2008. Zahrádkáři tehdy od tohoto typu zemědělství očekávali především zajištění základních potravin či pracovní místa.

Jedna z prvních evropských komunitních zahrad v Evropě však vznikla v německém městě Göttingen v devadesátých letech minulého století z jiného důvodu. Sloužila primárně pro ženy prchající před válkou v Jugoslávii. Jejich zapojení do péče o zahradu mělo vést ke zlepšení psychického stavu a možnosti sdružovat se s ostatními uprchlickými ženami i s obyvateli Německa.

Z výzkumné zprávy Institutu pro ekonomickou a ekologickou politiku v Ústí nad Labem vyplývá, že v současné střední Evropě se důvody komunitního zahradnictví přibližují spíše druhým zmíněným. Jednou z nejčastějších motivací lidí je příležitost k setkávání. Dále hovoří o zdravotních benefitech či možnosti trávit čas v přírodě, ale i o přístupu k čerstvějším a chutnějším potravinám.

„Jde mi spíše o radost z toho, co zaplodí. Sklizeň není až tak objemná, že bych uměla radikálně snížit spotřebu ze supermarketů,“ říká zahrádkářka Lucia, která se chodí už dva roky na své políčko v KoZe zejména odreagovat a uniknout od městského ruchu. „U nás lidé chtějí hlavně vyšší kvalitu a lepší chuť, nejde o to, že by ušetřili a nenakupovali v běžných řetězcích. Například opravdu chutná rajčata v běžných potravinách jen tak nekoupíte. Takto si je i lidé z paneláků mohou vypěstovat,“ konstatuje provozovatel rajhradské zahrady Švec.

Tuto motivaci potvrzuje i člen nitranské KoZy Michal. Mimo jednoduššího přístupu k čerstvé zelenině je však pro něj atraktivní i samotný přátelský charakter místa. „Lidé se v zahradě setkávají, posedí si spolu v altánku, leckdy si podvečer otevřou víno, promluví si, což se mi moc líbí,“ popisuje své pohnutky jednatřicetiletý výzkumník, který si políčko pronajímá už devátý rok. S mnoha ze svých kamarádů se v současnosti setkává zejména v zahradě.

Specifikem vytvářené komunity je při zahrádkaření doba, kterou spolu lidé stráví. Vždy si políčko pronajímají minimálně jednu sezónu, během které musí využívat společné nářadí, semínka či sazenice a nacházet tak společnou řeč ve sdíleném prostoru.

„Zažívají vzájemnost, kterou naše společnost nikde jinde neumožňuje v takové intenzitě. Závisí na lidech kolem sebe svou výživou. Fakticky na tom sice nikdo závislý není, protože každý může jít do supermarketu, ale jde o prožitek toho, že se rodí něco, co tvoříme sami a společně. Musí se dohodnout, a vycházet si vstříc,“ konstatuje Valeška.

Komunitní zahrady se stávají místem pro volnočasové aktivity samotných zahrádkářů i lidí z okolí, přičemž mohou cílit na různé věkové skupiny. Zatímco ZahradaBezStarostí se zaměřuje na socializaci mladých rodin s dětmi, KoZa chce přitahovat lidi napříč generacemi. Kromě rodin se v ní setkávají i skupinky mladých a svobodných či osoby s poruchami autistického spektra.

„Rodiče si nosí miminka v kočárcích, naopak nejstaršímu zahrádkáři je 75 let. Lidé se obecně propojují stále sporadičtěji. Právě zahrada jim dává možnost sdílet zážitky a zkušenosti mezi generacemi. Někteří se spolu socializují více, někteří méně, ale všichni mezi sebou interagují. I když vzájemně někdy ve všem nesouhlasí, respektují se. Takhle nějak by to mohlo fungovat ve světě,“ s nadějí se vyjadřuje Kiripolská Ščasná. „Člověk v komunitní zahradě vychází z ulity individualismu a přistupuje k tomu, že jsou věci, které může ve společenství dělat lépe. Případně se je možná naučí dělat jinak,“ dodává Valeška.

Sdílené zahrady tak často plní i osvětovou funkci, protože vytvářejí prostředí příhodné pro učení. Nitranská zahrada pořádá různé workshopy o udržitelném zemědělství či lokální trhy s domácími produkty. Největší akcí je třídenní veganský festival s ekologickou tematikou. Stává se tak prostředkem vedoucím ke změně návyků a zvýšení ohleduplnosti k životnímu prostředí. Ze španělské případové studie provedené v Madridu například vyplynulo, že lidé zapojení v městském zahradničení měnili své stravovací zvyklosti a omezili spotřebu živočišných produktů negativně ovlivňujících klima.

„Dokud jsem se nestal součástí naší komunity, třídění odpadu pro mě neexistovalo. Nyní je to samozřejmost. Bioodpad z domu jsem začal nosit na kompost do zahrady. Určitě to mělo vliv i na mé uvažování o plýtvání potravinami,“ říká zahrádkář Michal, podle kterého ale není dobré navozovat dojem, že odpad všech zahrádkářů nacpete za rok do jedné zavařeninové sklenice.

„Nežiji naprosto udržitelně, dnes se to dá jen velmi těžko. Jezdím autem, jím maso každý druhý den, častokrát nestíhám nakoupit jinde než v běžném řetězci,“ upozorňuje. Právě zahrada je ovšem podle něj dobrou motivací, aby člověk začal měnit návyky a podnikal kroky pro ochranu životního prostředí.

Přestože komunitní zahrady snižování uhlíkové stopy potravin či zmírňování klimatické krize moc nepomáhají, nelze jim upřít celou řadu jiných nezanedbatelných benefitů pro uživatele i pro životní prostředí ve městě.

Přispívají k zazeleňování a funkčnímu využívání opuštěných ploch, poskytují zahrádkářům místo s příjemným mikroklimatem a vhodné podmínky pro některá zvířata. Navíc se podílejí na osvětě o udržitelnějším životním stylu, a tak uhlíkovou stopu snižují zprostředkovaně. To, že nabízejí celou řadu sociálních, výživových a environmentálních výhod, koneckonců nerozporuje ani michiganská studie. Poukazuje však na způsoby, které by si zahrady měly osvojit, aby prospívaly nejen lidem, ale i klimatu.

Text vznikl v univerzitním kurzu Žurnalistika zaměřená na změnu klimatu Katedry žurnalistiky a mediálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, s níž redakce Seznam Zpráv spolupracuje.