Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„O otci jsme mluvili každý den. Já si vlastně pořád myslel, že se vrátí domů. Že ho zastřelili, jsme nevěděli,“ vzpomíná Walter Wawra mladší na svého stejnojmenného otce.
O jeho násilné smrti se Rakušan dozvěděl až po roce 1989, kdy od tragédie uplynulo přes 30 let. A ještě s delším odstupem se dočkal oficiální satisfakce od českého státu. Břeclavský okresní soud v úterý vyhověl návrhu na soudní rehabilitaci jeho otce.
Usnesení je nepravomocné, státní zástupce si ponechal lhůtu na případnou stížnost.
Rakouští rybáři o 60 metrů překročili železnou oponu
Okresní soudci řešili případ ze srpna roku 1956. Dva Rakušané Walter Wawra a Karl Benedikt se při rybaření ocitli asi 60 metrů za hranicí „železné opony“ na území totalitního Československa. Stalo se jim to osudným, pohraničníci je zastřelili. Komunistický režim pak událost desítky let tutlal. Okresní soud vyhověl návrhu syna jedné z obětí Waltra Wawry mladšího na soudní rehabilitaci.
Senát v čele s Oldřichem Rezkem návrhu jednomyslně vyhověl. Zabýval se dvěma hlavními otázkami, tedy o jaký trestný čin by se mohlo jednat v rámci rehabilitačního zákona a jestli byl rybář nezákonně omezen na osobní svobodě podle zmíněné legislativy.
Podle soudu mohlo jít v případě Wawry o vyzvědačství či sabotáž, které rehabilitační zákon zmiňuje. „Dle našeho názoru je smyslem rehabilitačního zákona pojmenovat i případy, na které paragrafy formálně nedopadají,“ sdělil Rezek.
„Jestli pan Wawra pytlačil nebo byl členem jakékoli rozvědky, nehrálo roli. Došlo k nezákonnosti. Vzhledem k tomu, že byl Wawra zastřelen jako eventuální špion, tak je účasten rehabilitačního zákona,“ dodal.
Walter Wawra mladší rozhodnutí ocenil. „Pomůže mi to vyrovnat se s tou minulostí. Šlo mi o to, aby ta 50 let trvající nejistota skončila. Pamatuji si, jak jsem tam stál jako čtyřletý. Neměli jsme tehdy žádné relevantní informace. Moje matka musela po 10 letech nechat otce prohlásit za mrtvého. Neumíte si představit, jaké to je, když ode všech roky slyšíte, že se tam nic nestalo,“ uvedl.
Soudnímu rozhodnutí předcházela rozmíška mezi státním zástupcem Janem Slaným a Wawrovým obhájcem Lubomírem Müllerem.
Státní zástupce totiž žádal zamítnutí návrhu, protože se podle něj na rybáře nevztahuje zákon o soudní rehabilitaci. „Ze zajištěných materiálů vyplývá, že Walter Wawra byl agentem tajné služby. Situaci dobře znal. Pravděpodobně od počátku 50. let se opakovaně dopustil falešného převaděčství,“ řekl mimo jiné.
Mluvil o Wawrově bohorovnosti a poukázal na jeho údajné problémy s pytlačením. „Je zřejmé, že před sebou nemáme příběh bojovníka proti režimu,“ doplnil.
Podle advokáta Müllera byl projev Slaného „cynický“ a vyzněl jako klasický případ nepochopení zákona o soudní rehabilitaci a dezinterpretace judikatury Ústavního soudu.
Pohraničníci nechali rybáře utopit
„Zákon o soudní rehabilitaci neumožňuje kádrování těch, kdo byli poškozeni. Nejde o to, jestli pan Wawra byl hodný nebo ošklivý, nebo jestli byl převaděčem, ale jestli byl zbaven osobní svobody v souvislosti s některým trestným činem, který je uveden v zákoně o soudní rehabilitaci,“ namítl. V opačném případě by podle něj státní orgány legitimizovaly zločiny pohraniční stráže.
Müller pak novinářům připomněl dřívější nálezy Ústavního soudu o rehabilitaci některých obětí totality. „Soudce přesvědčivě vyvrátil argumenty státního zástupce. Byly pomýlené. Pan státní zástupce slovy Ústavního soudu předvedl právní formalismus, který přešel až k cynismu,“ řekl.
Soudce četl na jednání zprávu Ústavu pro studium totalitních režimů. Podle ní rybáře zastřelili pohraničníci Emil Vaněk a Milan Grajko.
Z tehdejšího tajného vyšetřování vyplynulo, že se oběti nejspíš nepokusili zastavit varovnými výstřely. Rybář Wawra byl zasažen pětkrát, nicméně zranění nebyla smrtelná. Zemřel po desítkách minut pod vodou. „Osoba skonala udušením. Wawrowi hlídka neposkytla pomoc a nechala ho v podstatě utonout,“ píše se ve zprávě.
Už tehdejší pohraničníci zákrok hodnotili negativně. „Hlídka projevila malou rozhodnost v tom, že po druhému narušiteli (Wavrowi) nepátrala a tohoto nevytáhla na břeh a neposkytla mu první pomoc. Zde byla naděje, že narušitel mohl býti zachráněn při životě, jelikož ležel ve vodě asi 20 minut a skonal následkem udušení,“ konstatoval tehdy kapitán brigády pohraničníků Oldřich Platil.
