Komentář: Zneužívání dětí: pachatelé nesmí dostávat další příležitost

Podle statistik dochází v Česku ročně k tisícovce zneužití dětí, to se ale bavíme jen o nahlášených případech. Jejich skutečný počet je podle odborníků daleko vyšší. Do této statistiky nezapadají tisíce případů, které se dějí on-line a jejich oběti si zneužívání neuvědomují. Nějakou zkušenost s nevhodným, sexuálně motivovaným činem má až pětina populace.

Téma zneužívání dětí se v médiích objevuje opakovaně. Většinou se tak stává při nějakých kauzách nebo audiovizuálních dílech – v tomto případě investigativní podcastové sérii Nejlepší kamarád. Laická i odborná veřejnost pravidelně volá po změnách, které by mohly případům zneužití dětí předejít.

S tím je spojené téma zvýšení trestů, které jsou v České republice oproti jiným deliktům spíše symbolické. Maximální trest za zneužití dítěte je u nás desetiletý, při použití nátlaku je pak sazba dvanáct let. Je jedno, jestli zneužijete jedno dítě nebo pokud jich je například 39, jako v případě kauzy skautských vedoucích Piškota a Meluzína z Ústí nad Labem. Ti za svůj delikt dostali trest právě desetiletý, nicméně jeden z odsouzených byl po šesti a půl letech podmínečně propuštěn na svobodu. Nerad bych toto vážné téma zlehčoval, ale srovnatelný trest může očekávat pachatel, který v době nouzového stavu ukradne bednu s rohlíky (kde je výše trestu 2–8 let) nebo přepadne večerku.

Není neobvyklé, že jsou počty obětí v několika případech v řádu desítek. Velká část zneužívání je totiž páchána on-line formou, to ale nic nemění na závažnosti těchto skutků. Zde si připomeňme případ Jaroslava Pulpána z Děčína, který zneužil téměř 160 dívek a dostal trest 6,5 roku za mřížemi.

Alarmující ale je, že téměř dvě třetiny pachatelů zneužívání dětí vyváznou s podmíněným trestem. Všímejme si také, že rozsudky, kde byl udělen výjimečný trest, jsou u nás ojedinělé. Zda dojde ve věznici po několika letech u některých jedinců k nápravě, si netroufám odhadnout. Velká část pachatelů ale své činy později opakuje. Můžeme se tedy bavit o zpřísnění trestů, ale na stole musí být také téma začleňování těchto lidí zpátky do společnosti nebo následná odborná péče či dohled.

V médiích či různých diskuzích si také všímám, že jsou pachatelé zneužívající děti označováni jako pedofilové. Někteří z nás si pod tímto pojmem vybaví starého ošklivého chlápka s baloňákem, jak stojí někde před školou. Skutečnost je ale taková, že pedofilové nestojí ani za půl procentem případů zneužití dětí v České republice. Velké části pachatelů je pod 30 let a jejich věk neustále klesá. Navíc téměř 60 procent zneužití spáchá někdo, koho dítě dobře zná. Většinou je to někdo z jeho rodiny, kamarádů nebo blízkého okolí. Mediální pozornost se tak většinou netýká nejčastější skupiny pachatelů a nevěnujeme hlavní pozornost nejpalčivější části problému. Problému, že se naše dítě může ve svém životě – ve škole, na kroužcích, táborech nebo jiných aktivitách setkat s někým, kdo zneužije svoji roli pro své choutky.

Narážím tak na lidi, kteří o své orientaci vědí, a vyhledávají profese, kde se mohou snáze dostat k dětem. Existuje dokonce případ, kde se dva odsouzení muži seznámili právě na terapii pro sexuální útočníky, přes prostředníky založili občanské sdružení a pořádali tábory pro děti. Ty tam pak následně zneužívali. Podmíněné tresty sice mnoho lidí plácnou přes prsty, ale někteří v této činnosti pokračují dál. Stejně jako Matěj, kterého jsme kdysi v pořadu Černota načapali, jak láká dívky ve věku 10–14 let. Slíbil nám, že už to nikdy neudělá, a za pár týdnů šel na fiktivní schůzku s figurantkami z dokumentu V síti. Dostal podmínku. A mohl bych pokračovat.

Na otázku, jak je možné, že se odsouzení pachatelé dostávají k dětem, není lehké odpovědět. Velká část pachatelů si problém, že se jim líbí děti, totiž nedokáže připustit a nebude ho řešit. Jiní zase hledají způsoby, jak se k dětem opět přiblížit.

To, aby lidé odsouzení za sexuální útoky na děti nebo lidé s různými poruchami či deviacemi nedostávali příležitost vrátit se zpět mezi děti, můžeme změnit tak, že uděláme kompletní revizi rejstříku a zákazů, které se udělují spolu s tresty za zneužívání dětí. Jde konkrétně o zákaz práce s dětmi, který je maximálně desetiletý. Tento zákaz lze podobně jako záznam o trestném činu z rejstříku po čase vymazat. Ředitel školy či jiná autorita, která přijímá nového zaměstnance, brigádníka nebo jen instruktora na tábor, se tak nedozví, že nabírá někoho, kdo by pokud možno s dětmi pracovat neměl.

Odborná veřejnost volá po registru, do kterého bude muset nahlížet ten, kdo najímá někoho pro práci s dětmi. V některých případech se nebojme udělovat doživotní zákaz práce s dětmi. Neobávejme se ani zákazu přiblížení určitých osob k místům, kde se děti pohybují – školám, školkám, hřištím. Opatření mohou znít krutě, ale je to jen zlomek toho, jaký registr mají v jiných státech. Například v USA může kdokoli do registru nahlédnout, zda v jeho sousedství nebydlí někdo se záznamem. A pokud ano, obvykle to sráží cenu nemovitostí v okolí.

Závěrem bych ještě zmínil, že toto téma se snažíme pravidelně představovat politickým reprezentantům. Pokud to mohu zjednodušit, tak jsme většinou odmítnuti s tím, že je sice důležité, ale momentálně nemá dostatečnou podporu. Jednou překážely poplatky ve zdravotnictví, poté pandemie, předčasné volby, politické strany bránící se regulacím a omezováním lidských práv a svobod, odvolaný ministr apod. Co se musí stát, aby agendu, která ovlivňuje životy mnoha lidí – odhadem až pětiny z nás, konečně někdo začal řešit?

Děkuji tímto paní Zuzaně Baudyšové, Aleně Gajdůškové, Ditě Charanzové, Taťáně Malé nebo Evě Decroix, které toto téma vždy zajímalo nebo zajímá a chtějí situaci změnit. A taky tobě, Jirko, za to, co děláte.