Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na pražských zastávkách se začaly objevovat plakáty s nápisy jako „Bez souhlasu je to obtěžování“ nebo „Zírání je obtěžování“. Nezisková organizace Konsent společně s hlavním městem a Pražskou integrovanou dopravou v nich upozorňují na něco, co podle údajů Úřadu vlády zažila každá třetí Češka včetně mě: obtěžování v MHD.
Výčet všech nepříjemných událostí od nechtěných doteků, přes pořvávání ve stylu „Ukaž kozy“ až po onanování v mojí přítomností by byl vyčerpávající - podobně jako u některých mých známých, kolegyň v práci a třeba i žen, které se před několika týdny svěřily v podcastu MDŽ na Seznam Zprávách. Snad bude stačit, když zmíním dvě z podobných událostí.
Letos na jaře jsem jela v sobotu kolem půl osmé ráno na cvičení. Tramvaj byla skoro prázdná, sedla jsem si tedy na jedno z míst uprostřed a užívala si ticha, které ranní veřejná doprava o víkendu skýtá. Lidi jsem nevnímala, jen okrajově zaregistrovala, že si za mě někdo sednul. Najednou slyším podivný zvuk. Moje paranoia se rozběhla na plné obrátky. „Tohle se mi nemůže dít. Už zase,“ říkala jsem si. Najednou slyším zvuk rozepínajícího zipu a ztuhnu. Vím, že se to děje znovu. Pokolikáté už? Ohlédla jsem se a pohledem si potvrdila, co už jsem věděla. Další muž se rozhodl, že je skvělý nápad v mojí přítomnosti v tramvaji onanovat. Zvedla jsem se, došla ke dveřím a strnule vyhlížela nejbližší zastávku. Na ní jsem přeběhla do druhého vagonu, neschopná jakékoli další reakce.
Jindy jsem stála na nástupišti metra v Jinonicích a po celém dni unaveně koukala do mobilu. Odtrhla jsem od něj oči, až když přijížděl vlak, a z něj na mě okénkem hleděl zhruba padesátiletý muž. Přímo na mě, ne skrze mě. Řekla jsem si, že se radši vyhnu nepříjemnému zážitku, a vešla do vedlejšího vagonu. Ten muž ale jenom svůj pohled přesunul a koukal na mě skrz okna mezi vozy tak upřeně, že mojí přirozenou reakcí byl strach. Na další zastávce jsem vystoupila a neplánovaně jela domů tramvají. A celou cestu jsem se ohlížela, jestli mě náhodou někdo nesleduje.
Někteří muži a ženy na českých sociálních sítích přesto zjevně mají pocit, že o takové zážitky mám zájem. Že nepoznám rozdíl mezi tím, když na mě někdo cíleně zírá, nebo jen nepřítomně kouká mým směrem, protože se zrovna zamýšlí nad tím, jestli má dnes vyprat. Že si za to můžu sama, protože sedím v tramvaji a vzala jsem si na sebe vlastně úplně cokoli s výjimkou úhledného jutového pytle. A že ti, kdo podobné obtěžování nezažili, by o ně snad mohli mít zájem. Nemohli.
Zážitky žen z veřejného prostoru, které zazněly v páté epizodě podcastu MDŽ
„Před několika měsíci jsem šla z pracovní schůzky, proti mně přicházel pán a zničehonic, když jsem se bavila s kolegyní, mi strčil ruku mezi nohy, obě jsme ztuhly a nevěděly, co dělat.“
„Šla jsem po ulici a proti mně byla skupina kluků na kolečkových bruslích. A jak mě míjeli, tak mi jeden z nich vysloveně hrábl na prso, zmáčkl ho a rychle ujel. Pamatuju si to, protože jsem neměla možnost se bránit, nebyla možnost se vymezit, takže ten pocit ponížení, zneužití a hlavně ta bezmoc, že mu to prošlo, to ve mně dlouho rezonovalo.“
„Jela jsem v metru, měla jsem s sebou našeho psa, štěňátko v tašce. Nastoupila jsem do vagonu, který byl úplně plný, tak jsme se tam všichni na sebe mačkali a mně nepřišlo, že by se dělo něco nepřirozeného. Potom jsem zjistila, že se na mě lepí starý pán a že dělá takové zvláštní pohyby a až potom mi došlo, co se dělo. Ale tím, jak jsme byli v tom plném metru, tak člověk se nemohl pohnout doleva, doprava, tak jsem se jenom snažila to nějak vydržet a rychle jsem pak vystoupila.“
A rovnou si vyjasněme ještě jednu věc: Plakáty proti obtěžování v MHD nevznikají kvůli tomu, aby si jejich prostřednictvím někteří na sociálních sítích mohli zvyšovat dosah, ale aby se všichni ve veřejné dopravě cítili bezpečněji. To, že se podobné chování jasně a striktně označí za nežádoucí, totiž má kromě jiného ukázat obětem, že jejich strach někdo vidí. A upřímně říkám, že mně to pomohlo.
Stejně jako fakt, že se v posledních letech tolik lidí rozhodlo s podobnými zážitky svěřit. Desítka žen to nedávno udělala i pro podcast MDŽ. Některým cizí muži osahaváli na veřejnosti zadek, ještě když byly dětmi. Jiným někdo v tramvaji sahal do rozkroku nebo je fotil na eskalátorech mezi nohama a další viděly, že před nimi někdo ve veřejné dopravě onanuje. Jejich zážitky ve mně vyvolávaly lítost, smutek, ale taky pocit, že v tom nejsem sama. Díky vlastním zkušenostem jsem rozhodně neměla potřebu zpochybňovat cokoli z toho, co řekly. Proč taky? Podobné věci se dějí a lidé stále častěji seberou odvahu o nich mluvit. S tím se nakonec bude muset smířit i „nevěřící“ bublina na sítích.
Světy uvnitř veřejné dopravy
Navzdory veškerým mým zkušenostem i zážitkům známých nebo žen, které se s nimi veřejně svěřily, i neomalenosti některých komentářů na sociálních sítích, nicméně chápu, že svět uvnitř metra, tramvají, autobusů a v okolí tramvajových zastávek neznamená pro každého jen ostražitost a teoretickou možnost nebezpečí a že o důležitosti podobných kampaní nedokážou všichni uvažovat stejně.
Začala jsem o tom přemýšlet už před lety, kdy jsem se jednomu kamarádovi svěřila s tím, že přede mnou v tramvaji opět cizí muž onanoval. Dodnes si pamatuju jeho nevěřící výraz a slova, která mi říkal s lítostí, zmatkem i bezradností v hlase: „Prosím tě, my dva evidentně žijeme v úplně jiném světě.“
Ano, i to si pojďme přiznat. Pokud se budeme bavit o pražské hromadné dopravě, tak skutečně mnozí z nás žijí v různých světech. Já trávím cesty do práce a z práce přemýšlením nad tím, proč se za mnou ozývá to divné šustění, výše zmíněný kamarád si všímá toho, jestli jede tramvají typu 15T před faceliftem nebo po něm. Další v tramvaji přemýšlejí o tom, co udělají k večeři, někteří si píšou nebo volají se svými blízkými, jiní jen duchem nepřítomně scrollují v mobilu.
Co dělat, když se s obtěžováním v MHD setkáte?
Po vydání pátého dílu podcastu MDŽ o obtěžování v MHD se na Seznam Zprávách objevila lavina komentářů. Byly mezi nimi další smutné zážitky lidí z veřejného prostoru, hlavně hromadné dopravy, ale i mnohokrát omílané a vyvrácené mýty. Autorky podcastu se tak v šestém dílu k tématu vrátily a tentokrát třeba vysvětlily, jak se zachovat, když se vám něco podobného stane.
Jen málokdy se stane, že do sebe tyhle světy narazí. Někdy k tomu ale dojde. Narazily do sebe, když jsme před několika týdny v podcastu MDŽ tenhle problém řešily. A nyní se to díky kampani na pražských zastávkách stalo znovu. Tento náraz ale doprovodila i řada rádoby siláckých, hrubých komentářů, které ženy v souvislosti s kampaní urážejí a tvrdí třeba i to, že si o podobnou pozornost říkají tím, jak se oblékají.
Budu slušná a hlavně jim neudělám takovou radost, abych je jmenovala. Nicméně rozumím, že se tito muži a ženy zřejmě nikdy s podobným obtěžováním nesetkali, a upřímně z toho mám radost. Toleruji, že třeba i kvůli tomu jim není jasné, co se kolem nich ve veřejné dopravě děje a nevěří těm, kteří zážitky sdílejí. Dokonce bych jen posměšně zvedla obočí, kdyby jim tyhle věci byly jedno. Pro co ale opravdu pochopení nemám, je, když se tito lidé snaží svými komentáři pozurážet a naštvat všechny, kteří se s obtěžováním v MHD setkali. Jako by neexistovalo tisíc důstojnějších způsobů, jak si opatřit lajky a zjednat digitální pozornost.
Přitom by mohli využít své tři minuty života daleko lépe, kdyby dělali téměř cokoli jiného. Jen takový nepříliš originální nápad: Mohli by zajít za svými partnerkami, matkami, dcerami a kamarádkami a zeptat se jich na něco – na rozdíl od jejich komentářů – skutečně silného a odvážného: „Stalo se ti někdy, že tě někdo obtěžoval ve veřejné dopravě?“ Jsem zvědavá, jestli by jim na jejich odpovědi taky řekli, že jsou přecitlivělé, frustrované „krávy“, které na sebe jenom chtějí upozorňovat, a že by měly zahodit sukně a upnuté kalhoty a pořídit si stan, kterým by se úhledně obalily. Ale jen volně, aby náhodou nebyla znát silueta jejich těla.
Kdybyste mě pánové a dámy náhodou poslechli, nezapomeňte zase dát vědět na sítích, jak to dopadlo. Budu se těšit.
