Článek
Máte pocit, že české zdravotnictví potřebuje hlubší systémovou reformu? Pokud ano, shodnete se nejen s drtivou většinou odborníků a pozorovatelů systému, ale také s 80 procenty české populace. Až takové pochopení pro „koncepční změny“ ukázal čerstvý průzkum s názvem Zdravotnictví očima české veřejnosti, který si objednala Národní asociace pacientských organizací ve spolupráci s Kanceláří zdravotního pojištění a pražskou VŠE.
Z průzkumu bylo zatím zveřejněno jen pár základních čísel. Kromě citované podpory změn také například 70procentní podpora myšlenky finančního zvýhodnění chování, které je odpovědné vůči vlastnímu zdraví, nebo menšinový, ale stále 40procentní souhlas s tvrzením, že méně nákladnou péči do 1000 korun by si pacienti mohli platit sami.
Metodicky by bylo možné mít jisté námitky. Například 80procentní podpora hlubších změn ve zdravotnictví vypadá velmi masivně, na druhé straně respondentům bylo nejprve předloženo několik informací o demografickém výhledu či nárůstu výdajů na zdravotnictví a teprve poté byli dotázáni, zda mají „po přečtení daných informací pocit, že je potřebné současný zdravotnický systém měnit“. Jakkoli předložené „dané informace“ byly zcela pravdivé a relevantní, jedná se o poměrně sugestivní postup, který si o příslušnou odpověď poměrně okatě říká.
Na druhé straně jiný průzkum, provedený jinou metodou jinou agenturou pro Českou asociaci pojišťoven a Hospodářskou komoru, ukázal, že potřebu nějaké reformy zdravotnictví vnímá 69 procent dotázaných.
Z dat CVVM za delší období je patrné, že česká veřejnost docela dlouho vnímala jako velký problém českého zdravotnictví jeho financování. Mezi lety 2006 a 2018 se tak vyjadřovalo mezi 65 a 82 procenty respondentů. V následujících letech, zejména během covidu, jednak stoupla důvěra ve zdravotnictví v mnoha ukazatelích a jednak se vládě Andreje Babiše podařilo přesvědčit velkou část veřejnosti, že peníze se vždycky najdou. V roce 2021, z nějž pocházejí zatím poslední data CVVM, už financování vnímala jako velký problém jen necelá polovina dotázaných.
V různých průzkumech také Češi vyjadřují většinovou ochotu si tu a tam připlatit za lepší služby, tedy mírně zvýšit podíl přímých plateb a spoluúčasti ve zdravotnictví. Patrné je to zejména ve zmíněném průzkumu asociace pojišťoven a Hospodářské komory, kde 59 procent respondentů deklaruje ochotu připlatit si za lepší služby v nemocnici a nadpoloviční část dotázaných i za „vyšší kvalitu léčby“ a „vyšší kvalitu vyšetření“.
Jsou to poměrně vágní kategorie, pod nimiž si lze představit mnohé. Navíc Hospodářská komora v poslední době velmi silně podporuje vznik nadstandardů a také zdravotního připojištění, které by zase mohlo být zajímavým produktem pro komerční pojišťovny. I to je třeba mít při interpretaci průzkumu na paměti. Problém je především v otázkách na „ochotu“ připlatit. Je logické, že pokud jde o vlastní zdraví nebo zdraví někoho blízkého, je člověk „ochoten“ k lecčemu. Možná, že kdyby se výzkumníci zeptali, zda příplatek za „vyšší kvalitu léčby“ považují respondenti za účelný, přijatelný nebo morálně obhajitelný, vypadaly by odpovědi trochu jinak.
Přes všechny možné výhrady je ve světle těchto dat zcela nepochopitelná naprostá politická nečinnost v oblasti systémových změn ve zdravotnictví. Od pádu někdejšího ministra Topolánkovy vlády Tomáše Julínka z ODS, tedy dlouhých 16 let, se nenašel ani jeden ministr s odvahou sáhnout do rozvrzaného stroje českého zdravotnictví. Mohlo to samozřejmě souviset s tím, jak Julínkova snaha dopadla, ale to může být stěží omluva.
Obzvláštním zklamáním je v tomto ohledu současný ministr zdravotnictví Vlastimil Válek, který po nadějném začátku s automatickou valorizací plateb za státní pojištěnce zcela znehybněl a namísto reformních změn jen dál betonoval současný neefektivní systém.
V předvolebním roce, zřejmě stižen výčitkami svědomí, se pak snaží vydávat za klíčovou změnu, ba „zdravotní Ústavu“ kosmetickou novelu zákona o veřejném zdravotním pojištění, která rozšiřuje palebnou sílu preventivních fondů zdravotních pojišťoven (do nichž ovšem chybí munice v podobě finančních prostředků) a pro některé případy snižuje byrokracii při poskytování péče v zahraničí.
Ačkoli panuje nejen v odborné, ale i laické veřejnosti většinová shoda na tom, že české zdravotnictví směřuje do zdi, politickou reprezentaci zřejmě nedonutí k větší aktivitě nic jiného než drsný náraz v plné rychlosti.
