Článek
Po sobotním „Česku proti bídě“ na Václavském náměstí ožilo téma zasypávání příkopů ve společnosti. Mnozí poukazují na to, že demonstrace, leccos z toho, co se ozývalo z pódia, a hlavně závěrečný pokus o zteč Muzea dokazují, že zasypávání příkopů je ve skutečnosti nerealistický a mylný koncept. Chiméra.
Protože příkopy mezi námi byly, jsou a budou, respektive byla, je a bude dost početná skupina lidí, kteří jejich zasypávání odmítají. Nebo rovnou vehementně pracují na tom, aby bylo neúspěšné.
To je pravda. A taky příležitost všimnout si nedorozumění, která „příkopy“ provázejí.
Zaprvé, opravdu jde jen o metaforu. Ani když nový prezident republiky národu vzkáže, že „bychom měli mnohem více mluvit o tom, co nás spojuje“, neznamená to, že občané mají popadnout lopaty a jeden každý čelem k bližnímu svému začít jámy mezi sebou zasypávat.
Metafora příkopů je sice pěkně názorná, ale trochu humpolácká. Rozdíly v našich názorech, povahách a životních postojích bývají spletitější, než aby se daly vystihnout terminologií stavitelství. Mezi lidmi sice existují, staví se a bourají zdi, mosty i příkopy. Až na to, že ty pomyslné na rozdíl od těch opravdových nejsou žádným „řešením“, nemají žádnou konstrukci ani uživatelskou funkci. Slova jako „zasypávání příkopů“, „most mezi východem a západem“ nebo „okno do Evropy“ ovšem časem zmutovala do představy nějakého technologického zařízení, což významně zkresluje představy, co vlastně znamenají.
Ve výjimečných případech jsou metafora a stavebnictví jedno a totéž: ano, Berlínskou zeď a Železnou oponu bylo třeba jednoduše strhnout, aby lidé mohli být svobodní. Ale to není případ našeho zasypávání příkopů.
Klíčový rozdíl spočívá v množném čísle: zcela správně se mluví o příkopech, ne o jednom příkopu. To je i nápověda, jak rčení rozumět: příkopů ve společnosti je spousta, není to rovná meliorační strouha z místa A do místa B. Příkopy ve společnosti mnohem spíš odpovídají neuspořádanému shluku, ani ne systému brázd, které se klikatí, tu a tam jsou vodní, občas zalezou pod zem a připomínají bludiště.
Samozřejmě, že „příkopy“ jsou zároveň doložené daty a popisované sociology, takže toho o nich víme spoustu. Ale to je makro-pohled. Kdežto u „zasypávání“ jde o osobní vklad jednotlivců. Je to práce odváděná na nějaké konkrétní kótě, konkrétní lopatou a námahou.
Jako hlavní příkop se obvykle chápe rozdíl mezi tzv. vítězi a tzv. poraženými hospodářské a sociální transformace. Mezi těmi, kdo jsou s poměry ve státě srozuměni, a těmi, kdo se cítí „uražení a ponížení“. Při pohledu na „Česko proti bídě“ na Václaváku – nebo na Třetí nádvoří Hradu při inauguraci – se může zdát očividné, kdo je kdo a kudy příkop vede.
Jenže když přejdeme od vyhodnocení situace k úkolu zasypávání, narazíme na komplikace. Počínaje tím, že nemůžete nikoho přimět, aby zasypával spolu s vámi z opačné strany příkopu. Zasypávání je z podstaty dobrovolná aktivita, takže když se někdo místo ní dobrovolně pere u Muzea, opět se jedná o jeho vlastní společenský vklad.
Kromě pomyslného hlavního příkopu existují tisíce vedlejších, rýsovaných podle míry tolerance nebo nesnášenlivosti a podle osobní situace či temperamentu každého z nás. Vůbec přitom nemusejí navazovat na rýhu vítězové–poražení. Příkopy existují i uvnitř tábora vítězů a tábora poražených, protože se jejich příslušníci „kousli“ na nějaké další, dílčí otázce. Vždyť spory mezi lidmi, kteří k sobě celkově mají blízko, bývají často nejvášnivější a nejnesmiřitelnější.
Tohle všechno tmelit a zasypávat je herkulovská práce. Ne sisyfovská; zasypávání příkopů není marnost. Co to obnáší?
Smířit se s tím, že jde o nedokonavý a nedokonatelný úkol. Příkopy ve společnosti mohou být zasypávány, ale ne zasypány. Společnost bez příkopů vyhlašovala například KSČ se svou „nerozbornou jednotou strany a lidu“, no fuj.
Nezaměňovat příkopy se zákopy. S příkopy ve společnosti se něco dělat dá, ale společnost zalezlá do zákopů má už vážný problém. Ze zákopu četa vyráží na rozkaz do protiútoku s cílem zničit nepřítele.
„Zasypávání příkopů ve společnosti“ je způsob myšlení a spočívá hlavně v pokusu o dialog. Že na něj druhá strana nereaguje nebo ho z přesvědčení odmítá, ještě neznamená, že nemá smysl a je zbytečné se o něj snažit. To by pak totiž platilo: Kdo nezasypává s námi, zasypává proti nám!
