Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Jsme dvacátý nejšťastnější národ světa. Potvrdila to nedávno publikovaná zpráva World Happiness Report, která už poněkolikáté zařadila Česko do zhruba první dvacítky ze 145 sledovaných zemí světa. Za námi zůstaly země jako Německo, USA, Británie či Francie.
Snad vám to neuniklo, ale pochybuju, že jste kvůli tomu otvírali lahve šampaňského. Náš triumf na žebříčku štěstí naráží na obecně přijímané přesvědčení, že za každou dobrou zprávou se ukrývá nějaká potenciální polízanice nebo lumpárna.
Protože on má někdo vážně tu drzost tvrdit, že si žijeme šťastně?
Paradox je už i v samotných výsledcích této i dalších studií: Cca čtyři pětiny Čechů tvrdí, že jsou spokojeni se svým životem, ale zhruba stejný počet zároveň věří, že země se neubírá dobrým směrem. Jak je to možné? Odpověď je jednoduchá – my jsme nejšťastnější, když můžeme být šťastní navzdory.
V tom je naše jedinečná životní strategie, jedním slovem navzdorismus. Je to umění být šťastný nikoli díky okolnostem, ale jim navzdory. Je to téměř perverzní potěšení z toho, že dokážeme prosperovat i v systému, který považujeme za mizerný. Je to naše superschopnost.
Navzdorismus není vrozená vlastnost, ale kulturní strategie přežití, vypěstovaná staletími nesnadné historie. Dostala se nám do povědomí i podvědomí, že většinu moderní historie o našich věcech více či méně a lépe i hůře rozhoduje někdo jiný. Specifické české štěstí je tedy štěstí navzdory.
Viz typický český rozhovor. „Jak se máš?“ „Ale … nestěžuju si.“ To „ale“ na začátku není náhodné. Naznačuje, že bychom si samozřejmě stěžovat mohli, ale statečně to zvládáme.
Podobně funguje i náš vztah k institucím. „Zdravotnictví je v krizi, ale NAŠE paní doktorka je skvělá.“ „Školství je na huntě, ale NAŠE dítě má skvělé známky.“ „V zemi nic nefunguje, ale MY si s tím umíme poradit.“ Toto je esence českého navzdorismu – osobní vítězství nad nepřátelským systémem.
Není to špatný přístup, vůbec ne. Jestli něco umíme, tak přežít pod cizí nadvládou, obelstít mocné a najít skulinu v systému. Hašek to nepsal jen tak pro legraci – Švejk je náš národní operační systém.
Parafrází jiného známého románu můžeme napsat, že jsme to dotáhli k nesnesitelné lehkosti permanentní nespokojenosti. Cítíme se mizerně, byť se podle objektivních metrik máme dobře.
HDP na obyvatele je na 91 procentech průměru EU, máme nejnižší nezaměstnanost v Evropě i vysokou sociální soudržnost. Stále jsme mezi zeměmi s nejrovnoměrněji rozdělenými příjmy a s nízkou mírou chudoby. Můžeme se pochlubit prakticky nulovou negramotností a znalosti školáků jsou v mezinárodních srovnáních nadprůměrné.
Tak proč si stěžujeme? Ono je to spíš tak, že náš pohled na svět se vyznačuje skepticismem, pragmatičností a vysokým smyslem pro ironii. Pak se snadno může stát, že to v řeči číselných odpovědí na výzkumné otázky vyjde negativně.
S navzdorismem se dobře žije, ale - z logiky věci - těžko buduje funkční politický systém. Málokdo ve volbách v posledních dvou desetiletích mohl říct, že volí politika svého srdce. Spíš se shodneme na tom, že se snažíme vybrat „menší zlo“. To je náš úhel pohledu na lidi, které si vybíráme, aby nám vládli.
České štěstí není jedním velkým příběhem úspěšné a spokojené posttotalitní země. Nevolíme charismatické a silné politiky, kteří vědí, jak pro tuhle zemi najít dobrou budoucnost. Chceme být hrdiny svých vlastních příběhů, kteří vědí svoje. A nějak to nakonec vždycky udělají, aby se měli dobře.
Vyvinuli jsme pragmatický systém založený na nízkých očekáváních a příjemných překvapeních. „To nedopadne dobře,“ říkáme často. „Vždyť jsme to říkali,“ uklidňujeme se pak. A když to dobře dopadne, velebíme to, jak jsme to navzdory všem nepříznivým okolnostem geniálně zvládli.
Upřímně jsem čekal, že navzdorismus odejde s mou generací, jejíž šťastné životy začaly za nešťastné normalizace. Husák byl pro náboženství navzdorismu ideální hlavou státu. Ale neměli bychom si to idealizovat. Pro mou generaci to dopadlo dobře, ale pro generace našich rodičů a prarodičů ne. Byla to hrozná doba a z velké části hrozné století.
Protože v tom je ten háček: Navzdorismus je možná dobrý osobní přístup a fungující strategie, ale jen do dobrého počasí. Myšleno počasí politického a globálního. A to dnes při nejlepší vůli a maximálním optimismu nemůžeme čekat. Na politickém barometru je setrvalá níže, jak v jiné době napsal Karel Kryl.
Navzdorismus je recept na pohodu, ale není dobrým plánem pro budoucnost. Po Češích nikdo nemůže chtít, aby politiky začali milovat. Ale mohli bychom aspoň trochu ubrat cynismu a sarkasmu a zkusit přemýšlet o tom, u kterých politiků je aspoň šance, že budou dělat dobrá rozhodnutí.
A ty pak zvolit, samozřejmě navzdory našemu nejhlubšímu přesvědčení, že je to i tak parta budižkničemů.
