Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Islandský parlament odhlasoval zákon, který úřadům nařizuje, aby se svými klienty a klientkami komunikovaly srozumitelně. Vyloučeno je havlovské ptydepe, naopak je třeba snažit se hledat společnou řeč s různými skupinami obyvatel. Jinak se mluví s babičkou, která přišla o partnera a teď neví kudy kam a jinak s jejím vnukem, který je odkojený internetem a zrovna zakládá rodinu.
Zachytila jsem tuhle zprávu v rádiu, kde ji editor zařadil na konec zpravodajské půlhodiny jako takzvanou veselou tečku. Ano, většina lidí téma komunikace vnímá právě tímhle způsobem. Jako něco na chvostu zájmu a událostí, něco málo důležitého, co se zdá být samozřejmé – vždyť se přece „nakonec nějak domluvíme“.
Zároveň, a v Česku je to obzvlášť patrné, doplácíme na malou schopnost najít k sobě cestu. O rozdělené a rozdělované společnosti se u nás mluví roky. Nerozumíme si a nerozumíme ani státu: veřejná správa dál promlouvá k těm, kteří si ji platí, zejména prostřednictvím úředních lejster, lidí za přepážkami, dopisů s modrým pruhem a konec konců i exekučních výměrů. Ať už tak, nebo tak, je hodně důležité, aby všichni adresáti chápali, co po nich stát žádá, nebo co jim nabízí.
Krize, jak to bývá, s sebou nese také zárodky šance na změnu k lepšímu. Turbulentní doba nutí vládní politiky, aby hledali jiný způsob oslovení svých cílových skupin. Větší úsilí do toho uchazeči o veřejné funkce vkládali dlouhá léta hlavně v době předvolebních kampaní. Což, jak se ukazuje, vůbec nestačí.
Pětikoalice opakuje, že se snaží lidem pomáhat, jak to jde. Ti nejpotřebnější se mají spolehnout na systém dávek, přídavků a příspěvků. Dokonce kvůli tomu kabinet rozjel i kampaň vysvětlující, že říct si o pomoc není žádná ostuda.
Bylo na čase, protože stigmatizace chudoby je v Česku oblíbená disciplína. Skrze celé polistopadové dekády neodolali politici napříč politickým spektrem pokušení ukázat prstem na ty, kteří „nepracují, protože nechtějí“, „dávky zneužívají“ a je potřeba jim rázně říkat „dost“. Existenční problémy ovšem kvůli drahotě pociťují už nejen okraje společnosti. Pomalu, ale jistě pronikají hlouběji do jejího středu. Nejistota a strach může bez rázné pomoci státu nahnat do náruče populistů víc a víc lidí a ohrozit soudržnost komunity.
Jestli to současná vláda myslí s pomocí ohroženým vážně, tak ji nečeká zdaleka jen ekonomické cvičení s hledáním potřebných dodatečných příjmů k vyvážení nečekaných výdajů. Stejně důležitá bude taky snaha smazat cejch, který nosí na čele pravidelní návštěvníci úřadů práce. Čeká ji v tomto ohledu dlouhá a namáhavá cesta. Letitá ostrakizace hlavně obyvatel vyloučených lokalit zanechala ve veřejnosti své stopy.
Ministerstvo práce a sociálních věcí chce aktivně oslovovat domácnosti, které by si pravděpodobně zasloužily přídavky na děti, ale zatím o ně nezažádaly. Mělo by jich být asi 90 tisíc. Manažer PPF a bývalý politik Vladimír Mlynář to na Twitteru kritizoval: „To jako vážně bude stát dělat cílený marketing na sociální dávky?“
Ne, tohle není marketing, ale konečně alespoň nějaká vládní snaha oslovit i lidi, se kterými se úřady bavily buď málo, nebo málo srozumitelně. A budou mezi nimi i takoví, co mají pocit, že je stát ignoruje, demokratické zřízení vlastně není pro ně a že by i nějaká ta změna režimu neškodila.
Podle zjištění společnosti PAQ Resarch nežádají o dávky tři čtvrtiny lidí, kteří na ně mají nárok. Příčiny? Stud a byrokracie. Kázat na sociální síti o tom, že je třeba si o pomoc říct a vnucovat se s dávkami nedává smysl, v zásadě dokládá hlavně to, v jak uzavřené bublině někteří uživatelé žijí.
Na Island je z Česka ještě pořádně daleko. Teď je důležité, abychom se vydali správným směrem.
