Komentář: Vzdělání jako priorita? Vláda má poslední šanci

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ve vládě jsou v plném proudu jednání o státním rozpočtu na rok 2025. Ministři porůznu předestírají šéfovi státní kasy své plány a představy a zatím to vypadá, že kdyby se mělo vyhovět všem, bude deficit státních financí zhruba o 250 miliard hlubší, než je v plánu, tedy někde kolem 500 miliard.

To jistě nepůjde. Ovšem na tom, co půjde, se opět ukáže, jak vážně to vláda myslí se svými „prioritami“.

Zvlášť zajímavý bude osud rozpočtové kapitoly školství. Ministr Bek střídavě hýří sebevědomím a hrozí rezignací, pokud by nedošlo na jeho požadavky růstu o desítky miliard. Na druhé straně je střednědobý rozpočtový výhled, v němž Ministerstvo financí navzdory přetrvávajícím dvousetmiliardovým deficitům s žádným růstem školské kapitoly nepočítá.

Mezi těmito mantinely se bude rozhodovat. A podle toho, ke kterému mantinelu bude výsledný rozpočet blíž, bude možné soudit, jak vážně vláda prioritu vzdělávání bere.

Dosavadní zkušenost je smutná. Při jednání o rozpočtu na letošní rok musel ministr školství nejprve čelit návrhu na seškrtání své kapitoly o desítky miliard, aby pak jako své velké vítězství prodával faktické zachování rozpočtu na úrovni roku 2023. Plus vyjednání pár drobných navíc na výplaty kuchařek a školníků.

Při současných jednáních by měl mít silnější pozici. Vláda prosadila zákonnou indexaci učitelských platů na úroveň 130 procent průměrné mzdy (byť dva roky staré), což bude určitě nějaké nafouknutí kapitoly vyžadovat. Čerstvá studie think tanku IDEA věnovaná učitelským platům dává Bekovi do ruky rovněž silné argumenty. Stále platí, že relativně nejlépe na tom byli učitelé za vlády Andreje Babiše v roce 2021, kdy jejich platy dosáhly 125 procent průměru v ekonomice. Celkové výdaje na vzdělávání tehdy činily 4,7 procenta HDP, což bylo blízko průměru Evropské unie (4,8 procenta).

Od té doby to jde – navzdory všem velkým deklaracím – z kopce. Pokud by měl být trend poklesu výdajů na vzdělávání zastaven a Česko se mělo vrátit na dohled evropskému průměru, potřebovala by kapitola školství podle studie v příštím roce přifouknout proti letošnímu roku o 38 miliard korun, tedy zhruba o 15 procent. S ničím menším Bek na jednání o rozpočtu přijít nemůže a s ničím menším by se také ve volebním roce 2025 neměla vláda spokojit.

České školství totiž čelí nebezpečným trendům, které jsou méně nápadné a hůře měřitelné než podíl velikosti rozpočtové kapitoly a hrubého domácího produktu.

Z výzkumu Seznam Zpráv vyplynulo, že pokud by rodiče mohli dopřát svému dítěti jednu věc, každý šestý z nich by zvolil soukromé vzdělání. Tato možnost se umístila druhá za možností trávit více času společně. Žáků v soukromých školách také pomalu, ale jistě přibývá. Pokud se trend nepodaří podchytit, hrozí další prohlubování nerovností v přístupu ke vzdělávání. Což je pravý opak toho, co vláda dlouhodobě slibuje, a zároveň vývoj, před nímž varují všichni školští experti bez výjimky.

Učitelské platy jsou samozřejmě jen jedním dílkem mozaiky problémů českého školství. Ačkoli mají přímý vliv na atraktivitu učitelského povolání, a tím i na kvalitu absolventů pedagogických škol, samotné platové tabulky školství nespasí. Mohou nicméně sloužit jako jednoduchý indikátor, který ukáže, nakolik to vláda se svými „prioritami“ myslí doopravdy.

Jinak je ale nebezpečných trendů v českém školství mnohem víc. Od zmíněného růstu významu soukromého vzdělávání přes evidentně nedostatečnou nabídku všeobecného středního vzdělání (kterou opět ochotně zachraňují soukromé školy pro ty, kteří si je mohou dovolit) až po extrémně roztříštěný systém základních škol, z nichž celou čtvrtinu navštěvuje méně než 50 žáků.

Mikuláš Bek (STAN), jako v pořadí třetí ministr školství v této vládě, dělá některé rozumné kroky - například představil novelu školského zákona, která umožní menším základkám sdílet administrativní zátěž a v případě potřeby i učitele. Jenže je to všechno poněkud pozdě. Tato novela přijde do sněmovny v několikanásobně předvolební době a její projednávání spadne do posledního roku funkčního období vlády i parlamentu. To je pro důležitý zákon velmi nešťastné období.

Vláda má fakticky poslední šanci ukázat, že jí na vzdělávání alespoň trochu záleží. Jak s ní naloží, uvidíme už za chvíli.