Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Nejnovější data společnosti PAQ Research potvrdila neblahý trend týkající se stále se zvyšujících výdajů českých domácností na bydlení a potraviny. Tedy na oblasti, které jsou nazývány „nutnými výdaji“. Domácnosti s příjmem pod hranicí chudoby, samoživitelé, chudší polovina nájemníků a podnájemníků a samostatně žijící důchodci dávají za bydlení v průměru více než 40 % z příjmů. Za bydlení a potraviny dohromady dávají mezi 60 až 70 % svých příjmů.
Špatná socioekonomická situace ale postihuje takřka všechny z chudší poloviny Česka. Na bydlení věnují chudší domácnosti v průměru 38 % svých příjmů a na bydlení a potraviny okolo 59 %. Nejvýraznější nárůst od podzimu 2021 byl zaznamenán u domácností s dětmi s příjmy pod mediánem – výdaje na bydlení a potraviny jim narostly o devět procentních bodů. Téměř čtvrtina domácností tak na základní podmínku pro normální život vydává více než 40 procent z příjmů. To je v Evropské unii přitom považováno za znak bytové deprivace. Ta znamená akutní ohrožení možnou ztrátou domova.
Podle nejnovějších údajů Ministerstva práce a sociálních věcí je v Česku v bytové nouzi nejméně 270 tisíc lidí. Ti bydlí na ubytovnách, někteří z nich zase přechodně u přátel, v nebytových prostorech či jsou nuceni přebývat přímo na ulici. Až 190 tisícům domácností potom podle iniciativy Za bydlení hrozí ztráta domova. Kromě těch, kteří pociťují akutní bytovou nouzi, dělá starosti i dalším statisícům lidí neschopným si ušetřit. V zemi, kde nemá celá čtvrtina domácností na neočekávaný výdaj ve výši 12 tisíc korun, to nevěstí nic dobrého. Člověk si umí představit celou řadu situací, které mu znemožní pracovat: ať už jde o otázky vlastního zdraví, nebo péče o své blízké.
Podobně jako data PAQ Research mluví i další čísla. Výzkum s názvem Energetická chudoba a její řešení se zaměřuje na bydlení v kontextu probíhající energetické krize. A přináší skutečně ponuré informace. Deset procent dětí vyrůstá v domácnostech, které si nemohou dovolit pořádně zatopit, aniž by se zadlužily. Další ohroženou skupinou jsou senioři, na jejichž zranitelnost upozorňují data dlouhodobě. Každý třetí osaměle žijící senior nebo seniorka trpí energetickou chudobou.
V posledních letech navíc dramaticky narůstá počet starých lidí v nekvalitním, neadekvátním bydlení. V bytové nouzi, nejčastěji v ubytovnách, přebývá minimálně 5 500 seniorů ve věku 65 a více let. Seniorské domácnosti představují až pětinu všech domácností dlouhodobě pobývajících v ubytovnách. Tam se jim často nedostává nejen kvalitního bydlení, ale i služeb. Ubytovny nebývají nízkoprahové, často jsou na odlehlých místech bez adekvátní občanské vybavenosti a už tak dost osmělí lidé dožívají v nedůstojných podmínkách, odříznutí od okolí i svých původních sociálních kontaktů. Navíc příspěvek na bydlení, který by mohl seniorům s nadměrnými náklady na bydlení pomoci, pobírá jen 20 až 25 % z přibližně 220 až 260 tisíc seniorských domácností, které na něj mají nárok.
Je logické, že souběh krizí nejvíce postihuje lidi žijící v nájemním bydlení. Nájemníci totiž u nás patří k chudším lidem a nájemní bydlení bývá často energeticky náročné, protože řada pronajímaných bytů se nenachází v dobře zateplených domech. Že má Česko s energiemi problém, říká i Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Její zpráva o energetické chudobě navíc také upozorňuje, že tato situace pro nás není nikterak nová.
Energetickou chudobou už před současnou krizí, akcelerovanou válkou na Ukrajině, trpělo okolo půl milionu lidí. Nyní jejich počet dále výrazně narostl. Krize na sebe spíše nasedají, kumulují se a drtí významnou část obyvatel, kteří na tom byli špatně už dlouhodobě, k nim se pak přidávají další domácnosti, které se ještě před časem jakž takž držely. Výzkumník z Platformy pro sociální bydlení Jan Klusáček třeba poukazuje na to, že za posledních osm let vzrostly nájmy v krajských městech o 80 procent, což je skoro dvojnásobek. A i když rostou i příjmy, nájmy jim rychle unikají. To vytváří třaskavý koktejl, který politická reprezentace dlouhodobě nedokáže řešit.
Problémem totiž není pouze energetická chudoba, ale chudoba jako celek. Právě oblast tak zásadní pro kvalitu života, jako je bydlení, to ukazuje jasně. Zranitelné skupiny se na trhu bydlení samy neudrží, radit jim, ať se stěhují, když kolikrát nemají kam a životy na ubytovnách nebo v azylových domech jsme už dávno přijali za standard, je projevem absence elementární empatie. Zvlášť v situaci, kdy výdaje na bydlení drtí tak významnou část společnosti.
I nízkopříjmové skupiny jsou přece ve městech potřeba a měly by mít šanci tu žít. Představa, že desítky tisíc lidí ve službách nebo továrnách, rodiny samoživitelů a samoživitelek nebo lidé v sociálních službách či špatně ohodnocení státní zaměstnanci typu kuchařek ve školách a školkách budou stále žít v nejistotě a migrovat za levnějším nájmem, je iluzorní. Navíc v prostředí, kde jsou tak silně normalizované nájemní smlouvy na jeden rok. To totiž ke krizi bydlení přispívá: v řadě zemí je přitom takový typ smluv nelegální, protože vytváří zásadní pocit nejistoty a vykořenění.
Je samozřejmě dobře, že silná mantra vlastnického bydlení, tolik typická pro postkomunistické regiony, se pomalu vytrácí. Tvářit se, že bydlení v nájmu je za současných podmínek nějaká výhra, ale možné není. I na to upozorňuje nový projekt Sociologického ústavu Akademie věd. V rámci programu AV21, který má zajišťovat, aby výsledky špičkových českých výzkumů měly dopady v praxi, spustil ústav platformu NájemPlus, která by měla pomáhat zlepšovat pověst českého nájemního bydlení. Výzkumníci v čele se socioekonomem Martinem Luxem vycházejí z toho, že příliš velký podíl vlastnického bydlení přispívá k prohlubování současné bytové krize. Cílem projektu NájemPlus je nacházet takové pronajímatele, kteří by se zavázali dodržovat etický kodex. V něm se zavážou třeba k uzavírání smluv odpovídajících zákonu, a to minimálně na pět let, a také k tomu, že umožní nájemníkům přihlášení k trvalému bydlení. Slíbí také, že nikdy nevyužijí skutečnosti, že potřebují byt pro sebe nebo svého příbuzného. To proto, aby i lidé v nájmech mohli snáz najít nějakou formu dnes tolik absentujího pocitu bezpečí.
Průzkumy jasně dokazují, že stabilita bydlení má třeba u chudších rodin zásadní vliv na budoucí generace. Domácnosti, které mohou stabilně bydlet, vykazují výrazné zlepšení v mnoha oblastech od pracovního trhu po problematiku domácího násilí. Do pasti zvané krize bydlení nás zavedlo to, že jsme se na celou velkou oblast bydlení dívali jen optikou trhu a individualismu. Cesta ven tedy musí vést jinudy: skrz masivní a systémovou podporu jiných forem bydlení: obecního, družstevního, participativního.
V neposlední řadě by se mělo mnohem více mluvit o nízkých daních z nemovitostí, k čemuž nás OECD ve svých dokumentech opakovaně vyzývá. To by ale vyžadovalo větší ochotu bavit se o samotné vlastnické struktuře a znát data o vlastnících bytů. Potom by se totiž tyto daně daly nastavit nejen progresivně, aby nedopadaly na malé pronajímatele nebo na vlastníky využívající své byty k vlastnímu bydlení, ale i k větší motivaci pronajímat byty eticky. Ve stávající situaci, která je dle dostupných dat a zdrojů opravdu pro velkou část obyvatel kritická, už ideologická klišé a jednoduché, populistické kroky nestačí. Lidí v krizi přibývá. Panské rady ani ignorování jejich problémů nikomu nepomohou.
