Článek
Úprava parametrů prvního penzijního pilíře je v rámci daných možností skutečným úspěchem, jakých si kabinet Petra Fialy nemůže připsat mnoho. Tak, jak je „reforma“ nastavena, významně vylepšuje vyhlídky systému českých důchodů ve středním a dlouhém horizontu. Plně funkční systém, který by uspokojil důchodce penězi vybranými na sociálním pojistném, se z penzí nestane už nikdy. Ale deficity, které během třicátých a čtyřicátých let vzniknou, by českým veřejným financím alespoň nemusely zlomit vaz.
Potud si vláda zaslouží uznání, protože těchto zlepšených vyhlídek se jí podařilo dosáhnout úpravami, které se prakticky nedotknou dnešních penzistů a pro ty budoucí představují vesměs snesitelnou nepříjemnost.
Parametr snesitelnosti lze uplatnit i na menší změny, které aktuální „velké“ novele důchodových pravidel předcházely, ať už jde o zpřísnění pravidel pro odchody do předčasných důchodů, nebo o snížení významu růstu reálných mezd ve valorizačním vzorečku (k inflaci se od loňského října připočítává třetina namísto poloviny tempa růstu reálných mezd).
Je nutné znovu připomenout, že příležitost k víceméně bezbolestné úpravě penzijního systému směrem k větší udržitelnosti propáslo Česko zhruba před 15, ale možná spíš před 20 lety. Dnes už to bezbolestně nejde. A míra bolesti, kterou Fialova vláda působí, je únosná.
Je tu ale jedna výjimka, kvůli níž vláda zásadně pokazila celý dojem z jinak chvályhodného tažení. Tou výjimkou je přístup k náročným profesím, z nichž by pracující mohli odcházet do důchodu dříve, aniž by se jim výsledná penze krátila.
Debata o tom, kolik lidí má mít na nekrácený předčasný důchod nárok, je pro podobu systému na vzdálenějším časovém horizontu důležitá. Bohužel Fialova vláda v této důležité věci sehrála velmi nedůstojné divadlo.
Vládní návrh nejprve počítal s tím, že – zjednodušeně – nárok na předčasný důchod bez krácení penze budou mít pracovníci z pozic zařazených do třetí a čtvrté kategorie rizika. Dohromady nějakých 140 tisíc lidí. Těsně před koncem druhého čtení najednou přistál ve Sněmovně návrh z pera Marka Bendy z ODS a Jana Jakoba z TOP 09, který přiznává toto privilegium jen čtvrté kategorii, tedy asi 16 tisícům pracujících. „Trojkaři“ mají smůlu.
Lidovci, kteří se rádi vydávají za sociální svědomí vlády, se proti tomuto nápadu pochopitelně postavili. Vznikl nečekaně, překvapil i mnoho vládních poslanců. Vypadalo to na těžkou koaliční roztržku, ale šéf lidovců Marek Výborný i lidovecký ministr práce Marian Jurečka nakonec kapitulovali. A to za dost ostudných podmínek.
Koaliční „dohoda“ nakonec zněla tak, že Bendův a Jakobův návrh bude schválen, takže pracovníci v třetí kategorii rizika nárok na „beztrestný“ předčasný důchod nezískají. Ale zato možná někdy v budoucnu vznikne zákon, který uloží zaměstnavatelům, aby „trojkařům“ povinně posílali čtyři procenta ze mzdy (asi hrubé) na doplňkové penzijní spoření, tedy do třetího pilíře.
To lidovce uspokojilo. Takže podle zákona schváleného Sněmovnou mají pracovníci ve třetí kategorii rizika prostě pech. A k němu nanejvýš mlhavý příslib.
Ten nápad je totiž z mnoha důvodů problematický. Třetí pilíř je dobrovolný a nikdo za současných podmínek nemůže nikoho nutit, aby si doplňkové spoření sjednával. Co tedy potom se zaměstnanci, kteří ve třetím pilíři prostě nebudou? Jak zaměstnavatel splní povinnost jim do třetího pilíře přispívat? A co s pracovníky, na něž změna dopadne až ve věku, kdy už je doplňkové spoření nevytrhne? Když si spoření ve třetím pilíři založíte v 55 letech, žádnou velkou slávu z něj nevyvaříte ani se štědrými příspěvky.
Systémově ten návrh funguje vlastně tak, že „trojkaři“ budou prostě za odchod do předčasného důchodu trestáni stejně jako všichni ostatní, jen by se jim „trest“ měl možná částečně kompenzovat z toho, co jim povinně naspoří zaměstnavatel.
Celá věc je velmi nesystémová a bude složité ji sepsat do podoby použitelného a nenapadnutelného zákona. Jestli lidovci skutečně rezignovali na své sociální svědomí jenom kvůli tomuhle, pak se od svých koaličních partnerů nechali opít rohlíkem.
Je možné, že v tom všem byly i další faktory. Marian Jurečka investoval do změny penzí spoustu času, práce, energie i politického kapitálu. A představa, že celý projekt důchodové reformy padne kvůli náhlému puči uvnitř koalice Spolu, pro něj byla jistě těžká - a tak prostě couvl. Nebo v tom byl nějaký hlubší politický obchod například s pozicemi na budoucích kandidátkách koalice Spolu.
Sociální svědomí vlády na každý pád nečekaně odvrátilo zrak a bude to muset svým voličům jasně vysvětlit. A velmi bedlivě hlídat osud pochybného „kompenzačního“ návrhu. Reforma důchodů je tedy vlastně pořád nehotová a celkový dojem dost pokažený.
