Komentář: Vláda ničí noviny. Hvězdné chvíle deníků voněly tabákem a vývojkou

Evidentně nedomyšlené daňové rozdělení tištěných periodik na „vědecké“ časopisy, a dle kabinetu patrně „přitroublé“ noviny, ve čtvrtek po vládní tiskovce zintenzivnilo obavy o další osud papírových deníků. A odhalilo nepříjemnou pravdu, že předvolební řeči o důležitosti nezávislého tisku byly, inu, jen řeči.

Některá vydavatelství, jako například Vltava Labe Media, které je vydavatelem regionálních deníků, už naznačilo, že jejich vydávání zastaví.

O tištěných novinách, troufám si neskromně tvrdit, něco vím. Pracoval jsem v nich s velkou láskou (než je koupil a zničil Andrej Babiš) čtvrtstoletí.

Přesto nebo právě proto jsem přesvědčen, že je jejich osud zpečetěn už minimálně deset, spíše patnáct let. Čtvrteční zbytečný a racionálně neodůvodnitelný vládní daňový kopanec by ale pochopitelně pád ještě o něco urychlil.

Projděme se proto nyní s jistou pietou pamětí a připomeňme si historii denních listů, jež je posunula do dnešního stavu. Ambicí tohoto textu není analyzovat propady prodejů nebo potíže s tenčící se inzercí.

Hodlám – vycházeje částečně z glosy, kterou jsem před třinácti roky psal do MF Dnes – připomenout, jak fascinujícím technologickým vývojem noviny prošly. Evolucí, která je přivedla do dnešní fatální situace.

Ještě před deseti roky věřila většina mediální obce, že do roku 2050 přežijí tři hlavní papírové listy. Dnes si to už, míním, nemyslí nikdo. Zůstane-li jeden, bude to zázrak. Formálně i obsahově bude patrně vypadat úplně jinak než dnešní noviny.

Leč zpátky do minulosti.

Vzpomínám na rok 1995, kdy o umělé inteligenci – dnes čím dál běžnějším prvkem redakční práce – psali jen nejjasnozřivější autoři sci-fi literatury.

Zatímco my, juniorní novináři, elévové, jsme tehdy chodili na reportáže a tiskovky s diktafony o rozměrech tří krabiček cigaret. Točilo se na kazety. Nejčastěji na laciné emgetonky. Prodalo-li se zrovna víc novin, i na dražší tédékáčka.

V redakci Seznam Zpráv je několik zkušených prvotřídních fotoreportérů, kteří jistě potvrdí mou tehdejší zkušenost z regionální severočeské redakce.

Špičkové fotomobily, ale i první obyčejné digitály, přišly až o mnoho let později. Fotografové v éře, o které hovořím, zaznamenávali obrazy tehdejší doby na staré dobré černobílé (!) kinofilmy. Noviny vypadaly jako nějaké artové dílo.

Kinofilmy skladovali fotoreportéři v ledničce. Hned vedle piva. V oněch relativně nedávných dobách, kdy jsem pracoval v okresním deníku, museli všechny snímky pořídit nejpozději do 13. hodiny. Později exponované záběry se už do vydání nedostaly.

V redakci byla temná komora. Když technologie pokročila, chodili kolegové s filmy do fotolabu. Několikrát denně. S ještě teplými fotkami pak spěchali do redakce.

Editor snímky na řezačce papíru přizpůsobil požadovanému rozměru a ručně za pomoci typografického pravítka našpígloval plachtu znázorňující zítřejší novinovou stránku.

V tu chvíli už před redakcí brzdil favorit a do schodů chvátal kurýr, aby snímky transportoval do tiskárny.

První digitál, který jsme do redakce dostali, vypadal jako tisíckrát zmenšený vesmírný koráb. Nebylo s ním možné vyfotit nic, co se hýbalo. Na spoušti měl minimálně pět sekund zpoždění.

A mobilními telefony se tenkrát fotit, natož točit videa, opravdu nedalo. Neměly jedinou čočku.

V pětadevadesátém navíc – intelektuálně vzato – mobilní telefon nosili za pasem jen postveksláčtí křupani. Vlastnictví mobilu bylo, alespoň v naší mladé levičácké redakci, bráno za výraz snobství a nadutého zbohatlictví. Inu, trapas.

Ovšem jen do chvíle, kdy ceny volání klesly tak, že se staly dostupnými i mrzce placeným žurnalistům. Když si pak jedna ze spořivějších kolegyň přinesla první Dancall, bylo rázem jasné, že nic už nebude jako dřív.

A vůbec nevadilo, že jste tehdy platili nejen za to, že jste někomu volali, nýbrž i za to, že někdo volal vám. Fakt. Nedělám si legraci.

Navzdory nástupu moderní techniky ale vládl v redakcích s dneškem naprosto nesrovnatelný uzívaný zen. Internet byl sice dávno vynalezen, leč do Česka ve vytáčené podobě přes modem de facto ještě nedorazil.

Neexistovaly zpravodajské televizní kanály, natož sociální sítě. Konkurence na trhu byla ve srovnání s dneškem tisíckrát menší. Tak proč se honit?

Vzpomínám, jak jsem se po jakési tiskové konferenci ptal kolegy z ekonomického listu, kdy hodlá právě načerpané informace zpracovat. Odvětil: „Dnes máme úterý, pokud všechno dobře půjde, v pondělí by to mohlo vyjít.“

Jářku, to byly časy! Být to dnes, postoval by přímo z tiskovky headliny na Twitter.

Výrazný posun oproti roku 1995 se neodehrál jen na poli technologickém, nýbrž i lifestylovém.

V newsroomu, kterému se tehdy říkalo banálně redakce, byla mlha hustá tak, že by se nedala krájet. Kouřilo se všude. Na poradách, na záchodě, ve fotokomoře.

Všichni redaktoři trpěli chronickou bronchitidou. Stěny, původně bílé, žloutly až hnědly.

Dnes, díkybohu, nepředstavitelné. Kdokoliv by si odvážil zapálit v klimatizovaném open spacu (elektronickou) cigaretu, by se nedožil odpolední porady.

Novináři tehdy nejen kouřili jako nepříčetní, ale i mocně pili. Tlak na výkon byl oproti dnešku desetinový. Stávalo se, že si redaktor odskočil po obědě „promyslet“ článek do výčepu a vrátil se po pěti až osmi hodinách.

Žádné zmeškané hovory. Žádné desítky výstražných zvonečků na messengeru. Ostatně, lahváč (a buďme upřímní, i lahev fernetu) byl vždy v redakční lednici připravený coby první pomoc pro autora trpícího akutní stylistickou nemohoucností.

Uteklo víc než pětadvacet roků. Vše je jinak. Revoluce, jíž novinařina, ale samozřejmě nejen ona, prošla, je fantastická, okouzlující.

Pro tištěné deníky, bez ohledu na čtvrteční diletantské zdanění, ovšem zničující.

Není to nic k pohoršení.

„Prorocky“ jsem už někdy před patnácti roky nad pivem rozumoval, že je papír něco jako pevná linka v éře Nokií. Tenčící se množina lidí ji ze zvyku dál používá. Ale brzy přestane.

Normální vývoj. Plakat netřeba.

V některých tištěných denících se dál provozuje prvotřídní žurnalistika. Bojuje ovšem o přežití. Bylo by proto fajn, kdyby jí vláda nepotápěla nesmyslným daňovým závažím.

Ale, upřímně řečeno, tak či onak, publikum je už jinde.

Třeba tam, kde jej našly The New York Times. Už dlouho sbírají statisíce nových digitálních předplatných. Ekonomicky jsou na tom lépe než kdykoliv v historii. Akcie novin díky tomu na konci roku 2022 posílily o téměř čtrnáct procent.

Dobré noviny kvůli diletantské dani neskončí. Jen se promění.