Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Minulý týden měl ekonom David Marek vynikající přednášku v krásné aule v budově ČNB, na akci Congress CFO, tedy konferenci pro české finanční ředitele.
Byla o tom, že česká ekonomika nemá moc vysoké reálné zadlužení, ale že nebezpečné a budoucnost ohrožující jsou dluhy skryté. Ty vyplývají z toho, co nás dnes možná až tak nepálí, ale do čeho bude třeba v budoucnu masivně investovat. Příklad: dopravní infrastruktura.
Zaujalo mě však něco jiného. Vlastně celkem nenápadný slajd Markovy prezentace, na kterém byl graf s roční mírou fluktuace ve vybraných vyspělých zemích, čili toho, jak často lidé mění zaměstnání.
V Česku moc často ne – jsme druzí od konce, před Řeckem. Už sousedství právě s touhle zemí naznačuje, že nejde o žádný úspěch. Byť samozřejmě záleží na úhlu pohledu. A na kultuře. Víme, že extrémně nízká fluktuace panuje například v Japonsku, kde je běžné, že lidé celý život pracují pro jednoho zaměstnavatele.
Lze se na to dívat pozitivně. Nízká fluktuace značí loajalitu a vypovídá o stabilitě. Zaměstnanecký poměr je v tomto smyslu něco jako partnerské či manželské soužití: cení se věrnost a vytrvalost, a taky schopnost povznést se nad chvilkové krize.
S jedinou výhradou. Zaměstnanecký poměr opravdu NENÍ manželství. Nemá s ním nic společného. Zaměstnanecký poměr není vztah dvou rovnocenných subjektů.
V manželství jde o soužití dvou lidských bytostí, jejichž cílem je maximalizovat svou osobní spokojenost a štěstí. V zaměstnaneckém poměru je jedním z partnerů subjekt, který existuje čistě za účelem maximalizace ekonomického výkonu.
Tvrdit, že obojí má něco společného, může jen pitomec.
Takže raději zpátky k zaměstnaneckém poměru: pracovat dlouhou dobu nebo dokonce celý život pro jednu firmu není automaticky přednost. Jistě, není to zároveň automaticky ani prohra. Když má někdo práci, kde je šťastný a spokojený, není důvod, proč by ji nemohl mít celý život.
Jen je to velmi nezvyklé. Českou nízkou fluktuaci netvoří z velké většiny lidé, kteří jsou spokojení a šťastní. Ve skutečnosti jsou to lidé, kteří jsou sice trvale nespokojení a nenaplnění … ale ne moc.
Známé a dobré úsloví říká: když něco funguje, tak to neopravuj. Je dobré se jím řídit. Ale zároveň může být těžké najít tu správnou míru. Jinými slovy, může to být i takto: dokud něco nezačne opravdu nefungovat, tak předstírej, že se to neděje.
A to je už špatně, dokonce hodně špatně.
Moje hypotéza je, že lidé nezůstávají v jedné práci proto, že jsou spokojení, ale protože nejsou zároveň ani moc naštvaní. Přesně to nazývá slavný americký psycholog David Gilbert zónou nebo regionem „beta“.
Prostě jste otrávení, nespokojení a rozladění, ale ještě „ne moc“. Ne dost na to, abyste udělali nějaký radikální krok. Abyste se pokusili změnit svou situaci k lepšímu. A tak si řeknete: „hele, ono se zas tak nic moc neděje, a mohlo by to být mnohem horší.“ A neuděláte vůbec nic.
Nepochybně i tohle má kulturní rozměr. Slovo „fluktuant“ má v češtině negativní konotaci. Ceníme si vytrvalosti. Schopnosti zatnout zuby, možná vyjádřit nespokojenost a vtipkovat, ale nakonec vydržet.
Josef Šlerka mi před dvěma měsíci v podcastu řekl: „Bohužel žijeme v zemi, kde když změníš svoje povolání, tak jsi fluktuant. A když ho změníš dvakrát, tak jsi nebezpečný fluktuant. Když jde Karel do penze, tak o něm pochvalně říkáme, jaký je borec, že celý život pracuje pro jeden podnik. Ne, Karel je kretén.“
Je to jistě úmyslné zveličení, ale Šlerka dobře popisuje to, jak se na lidi měnící místo díváme. Ne jako na ty, kteří celkem oprávněně hledají své štěstí a chápou, že je těžké to „trefit“ napoprvé. Naopak na ně pohlížíme spíš jako na zpovykance a nespokojence, kteří si neváží dobrého bydla, a myslí si, že najdou něco lepšího.
Je to hezký postřeh, ale až u přednášky Davida Marka mi došlo, že ho lze zobecnit na situaci celého Česka. Protože my jsme země v „zóně beta“. Od roku 1989 (a vlastně už předtím) jsme zvyklí na roli údajných premiantů mezi postkomunistickými zeměmi.
Trvale a konzistentně jsme zemí, která už třicet let neúspěšně dobíhá země bývalého Západu (hlavně sousední Rakousko, o kterém jsme v roce 1990 říkali, že ho dostihneme do deseti let … a zdálo se nám to dlouho!), ale zároveň mívá lepší „čísla“ než země bývalého Východu.
Není to proto, že by Češi byli schopnější nebo v jakémkoli smyslu lepší než třeba Poláci, Slováci nebo Maďaři. Je to dané naší historií a pak zejména polohou. Jinými slovy, máme štěstí.
Ale jsme opravdu lepší než srovnatelné země? Nejsme. Jen jsou naše hendikepy podobně skryté jako naše dluhy. Netrpíme, nic se nám neděje, máme se „docela oukej“. Říkáme si: klídeček.
Nic nás nenutí radikálně přehodnotit priority a změnit fokus na věci, které jsou důležité. A tak, znovu cituju Davida Marka, dotace EU používáme na stavbu cyklostezek, zatímco v Polsku za ty samé peníze postavili dálnice. Podívejte se na mapu.
A jakkoli dnes slýcháme úvahy ve smyslu „díky Bohu a Václavu Klausovi, že už nejsme se Slovenskem v jednom státu“, tak sice platí, že jsme na tom mnohem lépe politicky, ale momentálně hůř ekonomicky. Znovu podle Davida Marka, s odvoláním na skryté dluhy a čísla.
To je příběh Česka posledních třiceti let. Jsme „docela oukej“, nic nás nenutí riskovat a dělat důležitá rozhodnutí. Říkáme si, „mohlo by být hůř“, a to jsou slova, která by už pomalu mohla být v české hymně. Jsme země uvězněná v „zóně beta“.