Článek
Xenofobie je přirozená. A bývala svého času i prospěšná. Existují pokusy empirické psychologie, které hovoří o tom, že je strach z neznámého – což je zjednodušená definice xenofobie – geneticky daný. Že jde o evolučně přirozený obranný mechanismus.
Jinak řečeno, v dávné kmenové kultuře bývala xenofobie žádoucí. Když v pozdním paleolitu našel vůdce komunity kuráž k boji s konkurenční loveckou skupinou, zajistil sobě a svým druhům přežití.
Časy valounových kladívek jsou ale už dva a půl milionu let pryč. Dnes je xenofobie passé.
Dobré je, že se vztah Čechů k cizincům mění. Alespoň podle v úterý zveřejněného průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění Akademie věd. „Podíl Čechů s negativními názory na cizince žijící v Česku je v současnosti nejnižší za posledních 20 let.“
Názory Čechů na cizince nově přicházející do země zaznamenávají akademici od roku 2003. Tenkrát měly s přistěhovalci problém tři čtvrtiny Čechů.
Ještě před pěti lety si na ně pěstovalo negativní názor 64 procent Čechů.
Současných 50 procent je nejnižší číslo za celou dobu bádání.
Konkrétněji: pouze 24 procent lidí si dnes myslí, že cizinci, které mají za sousedy, představují problém. A z opačné strany – devětapadesát procent Čechů nově příchozí jiných národností jako potížisty nevnímá.
Přeloženo: kdo má s cizinci opakovanou osobní zkušenost, zjistí, že neházejí odpadky z oken ani neprovozují kanibalismus.
Nahlédneme-li však do útrob množiny stanovisek, už tak jasno není. Statistika není přímočará a někdy si lidé protiřečí.
Většina Čechů pořád míní, že cizinci přispívají k šíření nemocí, případně k vzestupu zločinnosti. Pouze 27 procent Čechů si myslí, že obohacují českou kulturu.
Netřeba se tím znepokojovat. Kulturní paměť živočichů, v našem případě lidstva, je už brána za hotovou, prokázanou věc. Nad strachem z jinakosti se nemá smysl pohoršovat nebo jeho nositele ostrakizovat. Je vlastně normální.
Dobrá, spíše byla.
Seriózní je připomenout, že již nežijeme v pravěku. A že xenofobie je dnes nejen neužitečná, nýbrž nezdravá.
Bún chả jako start ke svěžímu myšlení
Kdekdo si dnes v restauracích a bistrech po celém Česku dopřává donedávna exotické chicken biryani, bún chả, quesadillas, šašlik nebo smaženou ukrajinskou zmrzlinu.
O krok dál postoupíme v okamžiku, kdy si uvědomíme, že zajímavá je nejen světová kuchyně, ale i světoběžníci samotní. Otevírají nám vrata do jiných způsobů myšlení.
Jejich odlišná životní zkušenost je obohacující a inspirativní. Pokud si za hranice díky zvládnuté imigrační politice nepustíme zločince – kteří se bezesporu vyskytují v každé zemi –, může nám to intenzivně prospět.
Ostatně dnes nejprestižnější americké univerzity, jako jsou Princeton nebo Yale, se na špici dostaly proto, že měly před sto padesáti roky odvahu přijmout do svých studentských řad ženy. Dnes to zní komicky a nesmyslně, ale ano, ženy byly ještě relativně nedávno na akademické půdě vnímány jako potenciálně nebezpečný úkaz.
Nejlepší vysoké školy světa jsou ale dnes na vrcholu hlavně díky tomu, že jako první začaly přijímat afroamerické, hispánské, asijské i africké studenty.
Díky jejich odlišným talentům a neotřelým nápadům (dnes by se řeklo diverzitě) se školy vyšvihly nad konkurenci. A Spojené státy pak díky jejich expertní práci bohatly a bohatnou.
Nejprestižnější americké univerzity, Ivy League, nyní usilují o získání maxima zahraničních studentů. Z pragmatických důvodů. Nechtějí-li spadnout do průměru, potřebují svěží uvažování. Multikulturní a genderově smíšené týmy jsou základem úspěchu.
Pro ilustraci: loni v prosinci se stala prezidentkou Harvardovy univerzity Claudine Gayová – historicky druhá žena v čele slavné školy. První afroamerického původu.
A navíc. Po jejím oficiálním uvedení do funkce letos v červenci převáží počet žen ve vedení osmi škol Ivy League nad počtem mužů.
Budiž nám to inspirací.
