Článek
Zavedení „doplňkového připojištění“ ve zdravotnictví bylo jedním z nejvýraznějších a nejsrozumitelnějších programových cílů vlády Petra Fialy. V obsáhlé tabulce, v níž vláda hodnotí plnění svých cílů (ano, to je ta tabulka, z níž premiér vyvodil, že vláda plní svůj program na 93 procent) má tento konkrétní slib uvedeno splnění na 50 procent.
Což je mimořádně legrační vzhledem k tomu, že ministerstvo kolem něj tři roky nesměle kroužilo, aniž v tomto směru vyprodukovalo více než několik zcela zmatených vyjádření – ta zřejmě stačila na těch 50 procent.
Nyní, půl roku před volbami, se to Vlastimil Válek snaží dohnat. A není to hezká podívaná.
Sněmovnou právě prochází jeden z jeho nejdůležitějších (alespoň jej tak sám prezentuje) legislativních návrhů – novela zákona o veřejném zdravotním pojištění. Ve vládním návrhu připraveném ministrem Válkem ovšem o „doplňkovém připojištění“ není ani slovo. Ve druhém čtení ve Sněmovně se zato poslanec Válek přihlásil k pozměňovacímu návrhu, který určitý prostor skutečně otevírá.
O „připojištění“ se sice pořád nejedná, ale pozměňovací návrh umožňuje legalizaci některých přímých plateb za zdravotní služby. V odůvodnění návrhu jsou některé dobré argumenty. Současný stav, v němž není možné si „připlatit“ za komfortnější způsob léčby, ale je v takovém případě nutné platit celý výkon bez nároku na jedinou korunu ze zdravotního pojištění, je nešťastný. Umožnit pacientům, aby v případě vyššího komfortu platili jen rozdíl mezi cenou výkonu a úhradou ze zdravotního pojištění za „standardní“ službu, určitě dává smysl.
Pokud by se takový prostor pro připlácení za péči otevřel, dá se očekávat, že se jej trh komerčních pojišťoven ochotně ujme a nějaký ten produkt „doplňkového připojištění“ rychle spočítá.
Návrh má ale mnoho háčků. Zejména zanedbává riziko plynoucí z informační asymetrie mezi pacientem a lékařem (poskytovatelem péče). Dejme tomu, že za „standard“ budeme považovat „Seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami“, který obsahuje jednotlivé zdravotní služby hrazené ze zdravotního pojištění.
Tento dokument je ovšem pro orientaci běžného pacienta naprosto nepoužitelný. Navíc jeho účelem primárně není vymezit nárok pacienta na bezplatnou péči, kterou mu zaručuje zákon a ústava. Jde spíš o pomůcku pro ohodnocení a následnou úhradu jednotlivých zdravotních úkonů.
Také, ačkoli nárok na bezplatnou péči „za podmínek, které stanoví zákon“ je obsažen v ústavě, nikde není uvedeno, že právě sazebník je oním vymezením nároku – mimo jiné proto, že nemá sílu zákona a nic jiného než zákon nárok pacienta omezit nesmí.
Pokud chybí jasná a srozumitelná definice nároku („standardu“), je velmi riskantní se pouštět do úprav přímých plateb na dřevo za věci, které do tohoto nároku nespadají – autoři návrhu se jako čert kříži vyhýbají zprofanovanému pojmu „nadstandard“, ale není jim to nic platné.
Návrh počítá s tím, že lékař je povinen sestavit pacientovi individuální léčebný plán a nabídnout mu vždy hrazenou (bezplatnou) variantu postupu podle tohoto plánu. Vedle toho pak může nabídnout za příplatek možnosti s vyšším komfortem, trvanlivějším materiálem nebo třeba méně invazivním postupem.
Zjednodušeně řečeno, rozhodnutí o tom, co je „standard“ a za co už se bude připlácet, je ve velké míře na poskytovateli péče. To je hodně riskantní.
Od pacienta se, pravda, vyžaduje porozumění a souhlas s léčebným plánem a také dokumentované případné odmítnutí „standardu“ a souhlas s „nadstandardem“. Většina pacientů se ale pravděpodobně bude ptát lékaře, co považuje za nejlepší variantu léčby. A lékař bude ekonomicky motivován doporučit variantu s příplatkem, a tím pacienta tlačit, byť třeba jen mírně, k nákladnější léčbě.
Návrh na zavedení nadstandardů by si nejen kvůli zmíněným problémům zasloužil zásadní debatu, čímž se dostáváme ke druhému velkému problému celého nápadu. Měl se totiž objevit ve vládním návrhu. Pak by musel projít nejen politickou diskuzí v kabinetu, ale také standardním připomínkovým řízením. Bylo by nutné vypracovat analýzu dopadů. Nic takového se s pozměňovacím návrhem dělat nemusí. Ten prostě „načtete“, stručně odůvodníte a pak už jenom sháníte podporu dostatečného počtu poslanců.
Pozměňovacím návrhem poslance Válka dochází k prolomení takzvaného „paragrafu Fischerové“, který v různých obměnách bránil připlácení za péči skoro 30 let. Po jeho zrušení se volá dlouhá léta, ale asi nikdo si nepředstavoval, že k tak zásadnímu zásahu do vnitřního fungování zdravotnictví dojde pouhým pozměňovacím návrhem.
Nikdo se nepokusil ani řádově spočítat, jaký ekonomický dopad na zdravotnický systém by tato úprava mohla mít. Nikdo se ani nepokusil odhadnout, jak velkého počtu pacientů, poskytovatelů nebo lékařských odborností se „nadstandard“ bude týkat. Kdyby šlo o standardní legislativní proces, k těmto a mnoha dalším úvahám by autoři úprav byli nuceni.
Válkovy nadstandardy bohužel nejsou jediná zásadní úprava, která se do zákona o zdravotním pojištění tlačí cestou pozměňovacích návrhů. Zbyněk Stanjura by „pozměňovákem“ rád překopal způsob nákupu drahých léků, což bude mít velký dopad na financování nemocnic. Předseda správní rady VZP Tom Phillip chce dalším návrhem umožnit zdravotním pojišťovnám, aby z peněz klientů na zdravotní péči sanovaly ztráty svých komerčních dceřiných společností. A tak dále.
Takhle – narychlo, bez širší diskuze, bez dat a bez analýz – se důležité změny ve zdravotnictví opravdu dělat nemají. Napáchané škody mohou být nevratné.
Politickým trestem budou mimo jiné nabité opoziční kanóny, které budou půl roku před volbami pálit na vládu ostrou municí v podobě strašení „medicínou pro chudé“ a „privatizací zdravotnictví“. A bude to trest zcela zasloužený.
