Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Lékařská komora a Ministerstvo zdravotnictví si už zase vyměňují ostré vzkazy. Zdá se, že ani letošní podzim nebude na zdravotnické frontě klidný. Lékařská komora v čele s prezidentem Milanem Kubkem prozatím jen zlehka vyhrožuje opakováním protestů, ministr Vlastimil Válek zase viní zástupce lékařů ze stupňování požadavků nad rámec dohody z loňského prosince.
Část pravdy mají na své straně obě strany sporu, který se nyní vede především o způsob odměňování zdravotníků. Dohoda z 8. prosince 2023 uzavřená mezi vládou (zastoupenou Válkem), komorou, odbory a největší zdravotní pojišťovnou slibuje v této oblasti dvě věci. První je sjednocení výplat napříč nemocnicemi bez ohledu na to, zda jde o zařízení veřejná nebo soukromá. Druhou je naplnění takzvaného Hegerova memoranda, které na počátku roku 2011 ukončilo protest nazvaný Děkujeme, odcházíme, a slibuje lékařům výplaty nejméně na úrovni 1,5násobku až trojnásobku průměrné mzdy v ekonomice.
Představitelé lékařů mají pravdu v tom, že v této otázce postupuje ministerstvo velmi liknavě a příliš se nemá k naplnění ani jednoho z obou „odměňovacích“ závazků.
Ministerstvo má zase pravdu v tom, že ze strany lékařů jde o finančně velmi náročné požadavky a faktické stupňování nároků. Hegerovo memorandum počítá s uvedeným rozmezím doktorských výplat při osmi hodinách přesčasů týdně (tedy 416 hodinách ročně), zatímco lékaři v čele s Kubkem trvají na tom, aby šlo o odměnu za standardní pracovní dobu bez přesčasů.
A obě strany ve vzácné shodě a zcela svorně ignorují skutečnost, že české zdravotnictví má úplně jiné systémové problémy.
Možná by stačilo, kdyby si ministr Válek i prezident Kubek Hegerovo memorandum skutečně přečetli. Odstavec třetí tohoto víc než 10 let starého dokumentu, který se týká budoucnosti odměňování, totiž praví, že „s předpokladem zvyšování efektivity zdravotnictví a v souladu s reformními kroky bude průměrný plat lékaře zvýšen“ nejprve o 10 procent a posléze, od roku 2013, na zmiňovaný 1,5násobek až trojnásobek průměrné mzdy při zachování 416 přesčasových hodin ročně.
Zcela zásadní jsou právě slova „s předpokladem zvyšování efektivity a v souladu s reformními kroky“. Tento předpoklad totiž nebyl nikdy naplněn. České zdravotnictví není ani náhodou efektivnější, než bylo v roce 2011.
V době podpisu Hegerova memoranda činily výdaje veřejného zdravotního pojištění 219 miliard korun za rok. (To je mimochodem méně, než dnes stojí jen provoz nemocnic.) V roce 2023 proteklo celým systémem už 457 miliard korun.
Pro srovnání – celkový objem české ekonomiky vzrostl mezi lety 2011 a 2023 o 68 procent. Výdaje veřejného zdravotního pojištění se za stejnou dobu zvýšily o 109 procent. Odpovídá takový vývoj nákladů také hodnotě výstupů? Je dnes české zdravotnictví o odpovídající kus dostupnější, kvalitnější, vstřícnější, udržitelnější? Existuje vůbec někdo, kdo by odpovědel, že ano?
Efektivitu systému lze jistě měřit i sofistikovaněji než porovnáním s výkonem ekonomiky jako celku, ale ani pak české zdravotnictví nevykazuje známky zlepšení, naopak je vidět, že znatelně prokluzuje.
A pokud jde o druhou část stěžejní pasáže Hegerova memoranda, která se týká „souladu s reformními kroky“, pak je třeba si přiznat, že za těch dvanáct či třináct let nebyl učiněn ani jeden skutečný systémový krok, který by neefektivitu a neudržitelnost českého zdravotnictví řešil.
Bylo by tedy možné argumentovat, že podmínky, které někdejší ministr zdravotnictví za TOP 09 Leoš Heger stanovil pro zvyšování doktorských platů na onu mýtickou úroveň indexovanou k průměrné mzdě, nebyly nikdy naplněny. Tudíž vlastně memorandum nebylo ze strany státu či vlády nikdy porušeno. A to mimo jiné kvůli nekompetenci nebo politické zbabělosti různých ministrů zdravotnictví, kteří se po Hegerovi ve funkci vystřídali.
České zdravotnictví nepotřebuje další debatu o lékařských platech. České zdravotnictví nepotřebuje ani zglajchšaltování odměn napříč nemocnicemi bez ohledu na zřizovatele. Nepotřebuje ani další indexační automat, který bude rozhodovat o rozdělení vysokých desítek miliard korun z veřejného zdravotního pojištění zcela bez ohledu na vůli pojišťoven nebo zájmy pojištěnců. A nepotřebuje ani zásadní posílení role státu, který by získal možnost rozhodovat o výplatách napříč nemocnicemi přepsáním jediné tabulky v příloze zákoníku práce (byť by se tato olbřímí pravomoc schovávala za malinký fíkový list „automatu“).
Přesto tohle všechno ministr Válek v prosinci lékařským odborům nasliboval, což bylo jeho asi nejhorší rozhodnutí v ministerské kariéře – a že by bylo z čeho vybírat. Naplnění těchto neuvážených slibů, které si Kubek a spol. chtějí zcela pochopitelně ohlídat, bude pro zdravotnictví znamenat velké škody a další ztrátu efektivity.
Ideální by bylo celou nadcházející debatu o odměňování odpískat, příslušné sliby z prosincové dohody označit za ukvapené a hloupé a soustředit se na to, co české zdravotnictví skutečně potřebuje. Najít místa, která brání zdravotnictví podat vyšší výkon, odpovídající vyšším vloženým prostředkům. V tomto hledání by se dostalo i na využití přesčasové práce, kapacity nemocnic, průchod pacienta systémem včetně adekvátního nastavení urgentní a pohotovostní péče a další a další věci, které činí české zdravotnictví neudržitelným a práci doktorů často nesnesitelnou.
Další kolo omletých debat o špatně placených lékařích ale neposune systém vůbec nikam.
