Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Ústavní soud v úterý zrušil rozsudek nad šéfredaktorem časopisu Legalizace Robertem Veverkou, který byl odsouzen za šíření toxikomanie. Pan Veverka, pražský pirátský politik, dostal u krajského soudu pokutu 100 tisíc (původně u okresního soudu roční podmíněný trest vězení). To už neplatí, soud jeho stížnosti vyhověl s odvoláním na ústavně zaručenou svobodu slova. Kauza tím nekončí, vrací se na kraj.
Rozhodnutí Ústavního soudu je dobré a důležité. Nález by se měl brát i jako zpráva o otázce, za co jako společnost chceme nebo nechceme lidi popotahovat. A stojí zato dodat pár poznámek, k tomu, čím se ústavní soudci zabývali, i zabývat nemohli.
Nápadná je „velkolepost“ celého řízení. Policie prozkoumala celkem 60 čísel časopisu z let 2010 až 2020 a odhalila více než 200 protiprávních skutků: podle obžaloby se tu vyzdvihovaly účinky substancí a „navozoval dojem legality pěstování konopí a výroby drog z něj“. Protiprávními byly skutky (rozuměj články v papírovém časopise) shledány proto, že „svádět jiného ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu“ anebo „zneužívání takové látky jinak podněcovat nebo šířit“ je trestný čin podle paragrafu 287.
Na začátku byla zákonem předepsaná poptávka po represi. A tak se dalo do pohybu nalézání spravedlnosti. Spisy, první instance, druhá instance, načež ústavní instance připomene, co je ze základního zákona jasné jako den: „Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny“ a „Právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“
Jak tomu rozumět? Stojíme někde mezi prvním dodatkem Ústavy Spojených států, který takové omezující zákony zapovídá, a mezi představou, že to naše „lze omezit zákonem“ se může vykládat široce a být vždy připraveno k použití. Tak jako u paragrafu šíření toxikomanie prostřednictvím magazínu šéfredaktora Veverky.
Zlatá střední cesta ale rozhodně vede mnohem blíž ke svobodě slova než jejímu omezení. To také vypíchnul Ústavní soud: „Kardinální význam svobody projevu v demokratickém právním státě musí v hraničních situacích vždy vést k upřednostnění její ochrany i za cenu ponechání některých potenciálně škodlivých projevů bez trestu, jinak jako společnost riskujeme podstatně více,“ prohlásil soudce-zpravodaj Tomáš Langášek.
Tohle poučení by v ideálním případě mělo kolovat tak nějak všeobecně, i ve vědomí institucí. Ale museli jsme na něj počkat tři roky od prvního rozsudku nad Legalizací. Stálo to za to? Asi ano, když už anabáze proběhla a probíhá, ale obejít se bez ní bylo určitě možné. Prostě nechat konopný fanzin vycházet (a represivní úsilí zamířit na vážnější věci).
Z případu kromě toho vane jakási archaičnost. Společenská nebezpečnost a žalovaný přečin tu přicházejí ze světa tištěných médií (Legalizace teď legálně vychází na internetu), jako by kyberprostor se všemi jeho temnými kouty neexistoval. Jenže tady rameno spravedlnosti, už z čistě technických důvodů, může podobně zasáhnout jen těžko. Proměnlivé internety si policie úspěšně analyticky neprolistuje tak jako desetiletý archiv Legalizace.
Přečtěte si starší komentář k tématu:
Věc se vrací ke krajskému soudu v době, kdy vláda chce pravidla pro pěstování a držení konopí částečně uvolnit. Do Parlamentu poslala novelu trestního zákoníku, která je mimo jiné vedena myšlenkou „povolení šroubů“ – tam, kde může být represe příkrá a někdy úplně neladí s tím, jaká je realita života v zemi, což je i případ konopí.
Zákon zdaleka není schválen a vládní návrh se kauzy pana Veverky přímo netýká – ale k uvolnění atmosféry kolem konopí nepřímo přispět může. Úvaha, jestli má cenu soudit a odsoudit vydávání konopného časopisu, se může za rok i mocenským institucím jevit v trochu jiném světle.
Paragraf 287 Šíření toxikomanie ale nejspíš zůstane, jak je. Nemění ho ani vládní návrh, a se zrušením neuspěl ani Robert Veverka – ústavní soudci to odmítli jako „zjevně neopodstatněné“. Citujeme: „Stěžovatel zpochybňoval především způsob, jakým je toto ustanovení uplatňováno v praxi, což však není důvod pro jeho zrušení. Ústavní soud neposuzuje hranice kriminalizace určitých typů jednání, a proto nebude hodnotit ani rozhodnutí zákonodárce vyjmout alkohol z rozsahu skutkové podstaty přečinu šíření toxikomanie.“
A vskutku: výsadní postavení alkoholu nápadně potvrzuje i zákon – u všech ostatních návykových látek „podněcování a šíření jejich zneužívání“ trestá. Pozoruhodný je i termín „zneužívání“, který se dá vykládat i tak, že pouhé „užívání“ se šířit smí, anebo tak, že jiné návykové látky než alkohol se nedají „užívat“, ale jenom „zneužívat“.
Tady dali ústavní soudci ruce pryč, plným právem. S poznámkou, že legislativní postavení alkoholu je věcí Parlamentu, a s milou větičkou „z ústavního pořádku nevyplývá právo na rovné zacházení mezi uživateli různých druhů návykových látek“.
Takže nezbývá než pokrčit rameny: šíření toxikomanie se musí trestat s výjimkou (démona) alkoholu, protože podrobit ho trestnímu zákoníku by v našich poměrech rozložilo ekonomiku, kulturu a nakonec celou společnost? Ano. Prohibici v ČR nechceme.
Na druhé straně: Ústavní soud řekl, že skutková podstata paragrafu 287 „sleduje legitimní cíl“, a to „ochranu práv a svobod druhých před škodlivými účinky návykových látek, ochranu veřejného zdraví, popřípadě ochranu mravnosti“. A nedají se tyhle hodnoty náhodou vztáhnout i na návykovou látku jménem alkohol? Nejsou škodlivé a tragické účinky pití dohromady horší než účinky zneužívání návykových látek, za jehož podněcování se může jít do vězení?
Ústavní soud tak jen tiše připomněl, jak je zápolení státu s drogami zatížené alkoholovým paradoxem.
Na případ šéfredaktora Legalizace se možná jednou budeme dívat jako na soudní proces ze století páry. Z více důvodů.
